S tím nemá státní kasa co dělat, protože ČT platíme my všichni přímo. A že reklama zůstane by bylo v pořádku za situace, kdy se sníží koncesionářský poplatek (který se zvyšoval právě proto, že měla reklama zmizet a nakonec došlo akorát k odrbání lidí, kdy reklama zůstala a poplatek stoupl).
Vedení ČT se honoruje, jako by šlo o skutečně podnikatelský management, jehož příjmy závisí na zisku firmy. Jenže ČT podnikatelská firma není. Má produkovat ono záhadné „veřejnoprávní“ za peníze, které na to každý rok dostane.
Česká televize zaplatí soukromé firmě miliardu za výběr poplatků. Dosud to dělala sama, s dvaceti úředníky. Kalkuluje, že soukromá firma výběr poplatků zvýší o tři sta milionů, takže se tím fakticky sama zaplatí. Je to kalkulace kocourkovská: televize bude mít to, co měla, firma přijde ke kusu poplatků koncesionářů.
Je to jen jedna z podivností, které z ČT vycházejí. Česká televize je veřejnoprávní stanice či stanice veřejné služby. To jsou dost záhadné termíny a stejně záhadná je i existence ČT. Vedení ji chápe jako podnikatelskou firmu. S dodatkem, že toto podnikání má ze zákona zajištěné příjmy – zhruba sedm miliard ročně. Za to má plnit veřejné úkoly, v zákoně popsané dost všeobecně. Díky tomu se za veřejnoprávní úkoly může označit téměř cokoliv. Určovat, co veřejnoprávní je, a dohlížet na to, má Rada České televize.
Takové jsou ideály naivních zákonodárců z počátku 90. let. Věřili, že vytvářejí základy pro televizní chrám osvícených nezávislých duchů. Ve skutečnosti vypustili na televizní trh tchoře, který s náskokem sedmi miliard poškozuje konkurenční prostředí. Má jediné kritérium: nenaštvat politické kruhy, aby mu do zákonů nehrábly. Zkrachovat nemůže, poplatky přitékají. V hájemství veřejnoprávnosti může téměř cokoliv: vycpat třeba velikonoční svátky balastní produkcí a sérií krváků. Má i veřejnoprávní pořady určené k ošálení kritiků, třebas houslový koncert ve tři hodiny ráno. Když celoroční porci „pořadů veřejné služby“ sečteme a porovnáme se sedmi miliardami příjmů z poplatků, jde o pěkně drahou službu.
Mít ročně k dispozici a na hraní sedm miliard není k zahození. Vedení televize se honoruje, jako by šlo o skutečně podnikatelský management, jehož příjmy závisí na zisku firmy. Jenže Česká televize podnikatelská firma není. Má produkovat ono záhadné „veřejnoprávní“ za peníze, které na to každý rok dostane. Právě teď přemýšlí Rada ČT, že bude platit (královsky) ředitele podle sledovanosti.
Výsledek takového myšlení je ponurý a líbí se asi jen vedení ČT. Pořady České televize se většinou podobají těm na soukromých stanicích jako chudé vejce bohatšímu vejci. Nevkus, nízká zábava, nepůvodnost. To jsou kvality, s nimiž zákon o ČT nepočítal. Počítá s nimi ale vedení, dobře ví, comasoví lidé chtějí vidět. Proč se na tento druh zábavy musí skládat všichni, kdo mají televizi, je záhadné. Soukromé stanice umějí takový program produkovat bez povinných poplatků a v lepší kvalitě, a to z reklamních příjmů, nebo si ty poplatky vybírají jen od lidí, kteří se na ně skutečně dívají.
Za veřejnoprávní lze označit cokoliv
Česká televize je jak mládě praještěra v octovém láku. Nebojí se trhu ani kritiků, bojí se jen politické sféry, protože celá slavná nezávislá ČT je na ní pořádně závislá. Však mezi politiky také často trapně tančí, aby se nažrali vlci i kozy a zelí aby nikdo neohlodal. Ale nikdo se nemůže divit, jaké zákony, takové panstvo v ČT. Za veřejné peníze může skupina, která televizi vede, vytvářet jakousi polosoukromou firmu užitečnou především tomu vedení. A to bez kontroly – Rada ČT, složená z laiků či politických trafikantíčků, na skutečnou kontrolu nestačí a nikdy nestačila. Byznysu nerozumí, ten si dělá Česká televize odjakživa sama pro sebe. Co je veřejnoprávní a co nikoliv, je závislé na výřečnosti ředitele či jiného zlatoústého činitele, jak to na Radě okecají. Politici včetně zákonodárců se o Českou televizi zajímají, jen když jim sahá na zoubky. Proto také ČT, pokud se nesplete, na zoubky politiků nesahá.
V poslední době k sobě tato televize přilákala i pozornost efektnější: různé kšefty. Nynější miliarda je možná jednou z posledních kapek, ale možná, že matný způsob existence České televize potrvá donekonečna.
Tři cesty ke změně
Změna může být trojí. Parlament se pokusí lépe a jasněji definovat, co to je „veřejnoprávnost“ televizní stanice. Podle té definice upraví právní poměry ČT, aby mohla skutečně fungovat jako tvůrce kultury (i televizní) a aby nemusela z nejrůznějších nízkých i vyšších důvodů lézt do zelí televizním firmám, které vysílají za účelem tvorby zisku. Takové úpravě nedávám moc nadějí, dopadla by v nějaké méně monstrózní podobě jako ČT.
Druhou cestou je Českou televizi prodat, žádnou „veřejnoprávní“ stanici nezřizovat a na ty televizní pořady, které zákon jako „veřejnoprávní“ chápe, vypisovat grantovou soutěž. Soutěživost zájemců o granty by vyvolala mnohem pestřejší a nápaditější podobu té „veřejné služby“, než to dokáže nynější kostlivec v octě. O veřejnoprávní granty by se také přestali zajímat usádlení fiškusové, pro které je dnes veřejnoprávnost dobrým bydlem.
Třetí a nejhorší možností je televizi zestátnit. Neduhy by zůstaly, přibyl by nový: vláda by se tam vykecávala donekonečna.
V ČT nejde o to, jestli mají tam či jinam šoupnout miliardu, nýbrž o její zásadní proměnu. Nynější vládní koalice s novým větrem v zádech by se tomu mohla věnovat. Odměnou by jí byl ohromný křik zdejších usádlenců.
Není to dobře ... platíme jí ze svých vlastních úspor, tak nemá co kde strkat nějaké reklamy. Bud' zrušit koncese či reklamy - tak by to mělo být správně. Není možné sedět na 2 židlích :-(