Po pěti letech letos v říjnu odešel z časopisu Reflex a věnuje se hlavně natáčení svého podcastu, do kterého si zve hosty z různých společenských oblastí. Daří se mu oslovovat posluchače – na platformě Herohero za odběr jeho pořadů platí přes 8 tisíc předplatitelů. Jeho kanál na YouTube pak sleduje přes 44 tisíc odběratelů.
Čestmír Strakatý, jedna z výrazných osobností české podcastové scény, byl hostem konference Czech Internet Forum 2023, kde jsme před publikem vedli následující rozhovor. Větší část jsme přepsali do textu, celý si jej můžete pustit na našem YouTube kanálu.
Můžete si ho také poslechnout i ve formě podcastu na službách, jako jsou Google Podcast, Apple Podcast, Spotify, nebo přímo zde:
Na začátku října jste oznámil, že se po pěti letech rozcházíte s časopisem Reflex. Původně jsem o tom nechtěl moc mluvit, ale dopoledne jsme k tomu v rámci mediální debaty na Czech Internet Foru už jeden příspěvek měli. Martina Říhová z Czech News Center říkala, že šlo o rozhodnutí vydavatelství, protože vaše dvacetiminutové rozhovory v Prostoru X nezapadaly do jeho strategie a neměly stejné výsledky jako delší formáty u vás v podcastu. Nahrává mi to na otázku, jak to bylo?
Děkuji za příjemnou otázku na úvod. Něco z toho, co tady dopoledne zaznělo, jsem měl možnost číst. Nevím, jaké další větičky kolem toho padly, takže vlastně úplně nevím, jak se k tomu vyjádřit. Já si to pamatuju trochu jinak. Nicméně je pravda, že jsme se s vydavatelstvím bavili o tom, jak ten formát občerstvit. Hlavně proto, že poměrně intenzivní periodicitu, čtyři až pět rozhovorů týdně, dnes nedělá kromě DVTV v podstatě nikdo a ten web to prostě neuživí. Bavili jsme se tehdy o prodloužení formátu. Ta debata probíhala někdy v létě a pokud vím, tak úplně nesouvisela s tím, že jsem skončil. Jak to reálně bylo a co bylo řečeno mně, můžou být dvě různé věci. K Martině Říhové mám nicméně velký respekt, velmi ji fandím a myslím, že dělá v Active Group skvělou práci a má před sebou v Czech News Center velký úkol. Myslím, že asi dělá, co může, a dělá to dobře, předpokládám. A jsem velmi vděčný Reflexu za možnost, kterou mi dala zejména tehdejší šéfka webu Leila Chadalíková a Petr Cífka, který tam tehdy vedl videoobsah. Ani jeden už tam není, ale tehdy mi dali příležitost a pak se za Prostor X několikrát postavili, když byl tento formát v ohrožení.
Co se týče toho, co je na webu úspěšné, nebo není, to je složitá debata. Je pravda, že návštěvnost všech webů obecně klesá. Může za to konkurence třeba se Seznamem a krajina, která je směrem ke zpravodajským webům nehostinná i v souvislosti s tím, co funguje nebo nefunguje na Googlu a jak dnes fungují sociální sítě. Návštěvnost obecně klesá a myslím, že moc nezáleží na tom, jestli je rozhovor delší, nebo kratší. Z mé zkušenosti na internetu fungují místa, kde lidé přirozeně jsou a dokážou si tam obsah najít. To je do jisté míry třeba YouTube, i když se taky trošku mění, ale z mojí zkušenosti třeba pro Prostor X poměrně dlouho dobře fungoval. A pak jsou to podcasty, u kterých je otázkou, jak kdo umí jejich obsah monetizovat, protože jinak si samozřejmě jen odvádíme lidi na platformu, kde z nich nic nemáme, což je hloupost. Takže asi tak. Myslím, že vlastně je jedno, jestli je rozhovor krátký, nebo dlouhý, taky je dělám různě dlouhé, podle toho, který host na kolik vydá a jak moc je ještě po 30 minutách relevantní. Ale myslím si, že to vlastně není problém. Problémy spočívají v něčem jiném a vyrovnávají se s nimi tak nějak všichni.
Nastala opravdu teď doba, kdy víc záleží na konkrétním autorovi a na jeho konkrétní značce, na komunitě, kterou si kolem sebe dokázal vytvořit, než na velkém vydavatelství?
Myslím, že vidíme v podstatě všude, že jediná vydavatelství, která jsou schopná tento trend porazit, mají přístup k agregátorům a místům, kde návštěvnost existuje sama od sebe. To je třeba Seznam, který toho samozřejmě využívá a dělá to dobře. Ale všichni ostatní musí stavět na lidech, protože čtenáři a posluchači přicházejí za lidmi víc než za značkami. Z mojí zkušenosti se situace v Prostoru X třeba v určitou chvíli překlopila tak, že si jej lidé vlastně se značkou Reflexu vůbec nespojovali. Je to chyba, která mohla vzniknout na několika frontách a vlastně nevím, jestli se jí dalo zabránit, nicméně do jisté míry tomu formátu pomáhala.
Samozřejmě to vede k tomu, že my všichni, kdo to takhle děláme, fungujeme víc jakoby na vlastní obličej. Nedávno jsem vedl panelovou diskuzi, kde vystupovala Zdislava Pokorná z Deníku N, která říkala, jak je jí to nepříjemné. Popisovala, jak je pro ni problém čelit tlaku a muset komunikovat na sociálních sítích a být kritizovaná a být středem pozornosti. Protože když člověk dělá na sebe a na svoje jméno a na svoji tvář, logicky se stane terčem. Na druhou stranu se nám všem – i Deníku N – potvrzuje, že obličej a persona, se kterou může mít člověk emoční vztah, obsah prodává líp než něco odosobněného. Se vším tím tlakem je to samozřejmě o něco složitější, ale zároveň to přináší benefity. A pak se nabízí otázka: když už to mám složitější a dělám to na svůj obličej ve vydavatelství, proč se neosamostatnit? Potřebuju já médium, nebo médium potřebuje mě? Tuhle diskuzi nevedu jenom já ve své bublině, ale vede ji celá řada tvůrců. Překvapilo by vás, kdo všechno zvažoval nebo zvažuje, že z vydavatelství odejde.
Povídejte.
To vám samozřejmě říkat nebudu, ale v poslední době jsem podobných debat vedl celou řadu. Ani v úspěšných médiích vlastně není moc spokojených lidí. Všichni na konci dne ví, že to celé táhnou oni, a mají pocit, že se jim média dostatečně nevěnují. Myslel jsem si, že se mediální krajina poučila třeba z toho, co se dělo kolem podcastu Kecy a politika a kolem jiných tvůrců, a že k autorům bude přistupovat jinak. Možná se to trošku teď mění, je pravda, že třeba podcast Hodina Dějepichu bude mít, pokud vím, placený obsah, a výnosy bude vydavatelství nějakým způsobem sdílet s tvůrci. Situace se trochu se to mění, ale jde to strašně pomalu.
Máte konkrétní představu o tom, kdo jsou vaši posluchači, kdo je vaše komunita? Mířím k tomu, jestli váš úspěch nespočívá třeba ve spojení s určitou generací. Jste mladý, potetovaný, posloucháte určitou muziku…
Myslím, že to je spíš navzdory tomu, upřímně. Jsem v kontaktu s řadou odběratelů a je to velmi různorodá skupina. Jsou v ní mladší lidé, starší lidé, lidé v důchodovém věku, ženy, muži, lidé s různým politickým zabarvením. Myslím, že se nedá říct, že by za mnou například šli mladší lidé, protože mají pocit, že se se mnou identifikují z důvodů, které jste zmínil. V obsahu to podle mě takhle nefunguje, na konci dne je důležitý právě ten obsah a to, jak ho dělám a jestli se v tom lidé se mnou nějak napojí. Jestli se někomu líbím nebo jestli mám tetování, je ve výsledku druhotné. Samozřejmě se to nějak skládá a něco má větší či menší roli, ale obecně vždycky rozhoduje obsah a to, jestli se lidem líbí, nebo ne, a jestli je baví.
Rozhoduje obsah, ale rozhoduje taky to, jak se k lidem dostane. Mluvili jsme o vztahu tvůrců k vydavatelstvím, jak se proměňuje, jak se někdo poučil, někdo třeba ne, ale když pak z toho velkého vydavatelství odejdete, nestáváte se pro změnu závislým na velkých platformách, na reklamních systémech, na YouTube a podobně?
Já ne, protože jsem rozprostřený do několika stran a na několik nohou právě proto, abych nebyl závislý na jediné platformě. Je pravda, že být závislý čistě na YouTube je velmi ošemetné, protože se může stát spousta věcí, zvlášť pokud člověk dělá obsah, který je třeba kontroverzní. Na druhou stranu je nezávislost a svoboda, kterou teď mám a vnímám a která je opravdu extrémní, vyvážena tím, že okamžitě cítím každý neúspěch. Když se mi nepovede rozhovor a je blbý, nezajímavý, host nemluvil tak, jak jsem si myslel, že bude mluvit, hned pocítím dopady na číslech a hned vím, že jsem přišel o určitý cyklus obnovování pozornosti, který je těžké nahradit, protože když se lidé jednou rozhodnou, že odejdou, tak už se většinou nevrátí. Jde o tlak, se kterým je třeba pracovat. Nechci tady tvrdit, že to je extrémně náročné, nicméně to tu svobodu určitým způsobem vyvažuje. Můžu si dovolit dělat, co chci, ale hned pocítím následky. Zatímco mediální weby v tomto ohledu vždycky leccos unesly a unesou.
A nejste takto tlačen třeba k určitému výběru hostů, aby vzbudili pozornost, aby vznikaly clickbaity? Pamatuji si u vás na jeden, dva případy hostů, které vám část komunity vyčítala, třeba Jaroslav Dušek nebo Alexandra Mynářová. Nejste tlačený do toho, abyste dělal rozhovory, o kterých víte, že vzbudí kontroverzi?
No, při vší úctě, je to komické. U Alex Mynářové té kritice úplně nerozumím. Myslím, že byla hodně založená na subjektivních názorech a na pocitech a ve výsledku nezáleží na obsahu ani na její osobě, protože je kritizovaná za něco, co představuje. Kdybych na tu hru přistoupil, musel bych být ještě selektivnější a musel bych jít ještě víc po srsti části bubliny, zejména na sociálních sítích. To dělat nechci. Alex je samozřejmě kontroverzní, ale podle mě částečně iracionálně. Částečně ne a já tomu rozumím a myslím, že v rozhovoru jsem to reflektoval. To za prvé. Za druhé, Alex mi nepřinesla skoro žádné předplatitele. Obecně, z mé zkušenosti, kontroverzní lidi nefungují. Dušek fungoval, ale vlastně špatně. Na sociálních sítích měl dosahy v milionech a mně přišlo třeba patnáct set lidí. Kdyby byla stejná konverze u všech hostů, neměl bych žádné předplatitele. Lidé prostě na kontroverzní obsah moc nejdou. Víc předplatitelů přišlo z YouTube, kde viděli třicet minut a řekli si „OK, chci to vidět dál“.
Čili zvát kontroverzní hosty je pro mě špatná cesta. Nedělám to prvoplánově. S Alex jsem rozhovor domlouval roky a chtěl jsem ho dělat dávno už v Reflexu. Ona tehdy nechtěla přijít a přišla až teď. Dopadlo to, jak to dopadlo. Ze všech hostů, které byste mohl označit za kontroverzní, vlastně zafungovali dva: Prchal a Dušek. Ale Dušek – stálo mi to vlastně za to? Nevím, jestli bych dnes neměl lepší čísla, kdybych ho nezval, protože ve výsledku velká část předplatitelů, kteří přišli s Duškem, zase odešla. Ještě se zastavím u jedné věci. 80vteřinový výstřižek z definice není clickbait. Dal jsem k tomu rozhovoru víc kontextu, než k němu dala všechna média, která pak o něm psala, včetně těch takzvaně seriózních. Takže kdo dělá horší práci? Myslím, že je to dost k širší diskuzi a k reflexi toho, v jaké mediální krajině žijeme. A myslím, že to, co dělám na YouTube nebo kdekoliv jinde, není důvodem, proč lidi ztrácí důvěru v média. Tečka.
Počkejte, teď to nemůžete takhle ukončit tečkou. Co je tedy podle vás tím důvodem?
Nejsem ten, kdo by jej měl pojmenovávat. Nejsem nezávislý expert, protože v tom žiju, vidím trošku do vnitřností a nejsem objektivní. Některé věci bych označil za selhání. Některých jsem se sám účastnil a myslím, že třeba to, co se dělo za covidu, nebylo nikdy mediálně reflektované. V poslední době jsem o tom mluvil s řadou kolegů, seriózních novinářů, kteří podobně jako já vnímají, že před asi čtyřmi lety začala jít část mediální scény cestou, která vede k tomu, že lidé ztrácejí v média důvěru.
Začalo to za covidu tím, jak jsme část problému pokrývali. Určitě to souvisí i s titulky, s tím, jak jsou média v některých ohledech manipulativní, protože do toho jsou hnaná tím, jak mediální byznys funguje. Musíme soutěžit na Seznam feedu a všude jinde s velmi různorodým obsahem, který byl ještě před čtyřmi, pěti lety vlastně hnůj. Tím se mediální krajina podle mě trochu pokřivila. Takže těch důvodů je mnoho a měl by o tom asi mluvit někdo jiný než já. Já jenom říkám, jak to cítím. Prostě lidi sledují to, jak média zpracovávají některá složitá témata, složité konflikty, a zároveň si můžou udělat názor jinde, často ovlivněný dezinformacemi. A často je to nakloněná rovina, po které všichni běžíme, protože se spousta kolegů snaží dělat co nejlepší práci, ale vlastně to nejde.
To by asi opravdu bylo na dlouhou samostatnou debatu. Na začátku jsem říkal, že máte na Herohero 8475 předplatitelů. Trochu jsem počítal a při předplatném 6 eur měsíčně, minus provize pro Herohero, mi to vychází přibližně na tržby kolem milionu měsíčně. Jsem úplně mimo?
Ano. Většina předplatitelů platí jinou částku. Předplatné jsem zdražoval teď v průběhu října, protože jsem zvýšil periodicitu a trošku upravil fungování. Někteří lidé mi říkají, že bych měl být ještě dražší, ale já moc zdražovat nechci. Taky musíte počítat s náklady, jsou tam daně, je tam poplatek pro Herohero. Nevím, jestli je to důležité, a diskuze o penězích je pro mě vlastně pozoruhodná, protože myslím, že hodně zabarvuje to, jak ke mně kdo přistupuje. Můžete kroutit hlavou, ale realita je taková. Když řeknete, že vydělávám milion měsíčně – a je pravda, že někteří novináři to takhle podávají – můžu se pak stavět na hlavu, ale moc dobře z toho nikdy nevyjdu. Samozřejmě je to moje chyba a moje odpovědnost, já jsem nastavil, že jsou ty údaje viditelné, takže vám to těžko můžu vyčítat. Ale zároveň vám to vyčítat můžu, protože vy to dělat nemusíte a kolegové novináři to taky dělat nemusí.
Teď mi trošku podsouváte, že pokládám to, že někdo vydělává hodně peněz, za nějaké negativum.
Vy to tak brát nemusíte, ale lidé to tak berou. Setkávám se s tím neustále. Chápu, je to přirozené, rozumím tomu, ale není to příjemné.
Kdybych se zeptal našeho publika, komu je nepříjemné to, že někdo vydělává hodně peněz, tak myslím si, že tady asi takových lidí moc nebude.
Ale to je bublina, není to reprezentativní vzorek.
Ale mluvíme spolu v kontextu této bubliny.
Tady je kamera. A já už vidím ty titulky. To známe.
Ale proto jsem se na toto téma ptal, jak vám podcast finančně funguje, protože na první pohled to opravdu vypadá, že jde o báječný byznys.
Jsem spokojený, je to báječný byznys, je skvělý, jsem nadšený, všechno je úžasné. Ale má to svoji cenu a je za tím spousta práce. Deset let jsem dělal práci, ze které teď vycházím. Vypracoval jsem se, a přitom to za dva, tři měsíce může být všechno pryč. Takhlke dobře to funguje zatím jen pár měsíců. Myslím, že tohle je potřeba dodávat.
To je v pořádku. Pořád si ale myslím, že se nemusíte za to, že vyděláváte peníze, omlouvat…
Ale já se ve výsledku…
… všichni tady v sále vyděláváme peníze v médiích a v reklamě.
OK. Já bych vám to někdy přál číst.
Rozumím. Ale to je pak už problém toho, že jste veřejná osoba.
Já to jakoby beru. Ale pokud někdo v médiích – a teď nemyslím vás, pojďme se bavit obecně – bude ty peníze zdůrazňovat, a ono se to děje, tak ví, proč to dělá. Tím se můžeme vrátit k diskusi, jak média fungují a podobně.
Sázka na závist, dejme tomu?
To asi ani nechci říkat, ale z nějakého důvodu to funguje.
Dobře, rozumím. Vy jste teď vytvořil společné produkční studio s lidmi kolem Martina Mikýře Mikysky. Zůstane jen u sdílení nákladů na studio a podobně, nebo plánujete i další spolupráci?
S lidmi kolem Mikýře, jako jsou Vilém Franěk a Honza Cón, kteří odešli z Mallu a teď dělají tuhle show, jsem propojen zejména náklady na studio, střih, točení a tak dále. Vytváříme takovou malou produkční společnost, řekněme, která je velmi úzká v tuhle chvíli jsem tam jenom já a Mikýř.
A máte tedy nějaké plány na nové produkty?
Vlastně nevím a nemůžu mluvit za ně, ale nějaké plány určitě jsou a asi se o nich dozvíte.
My se o nich rádi dozvíme klidně hned teď.
Teď je neznám.
A co vaše plány? Teď jste se osamostatnil, k tomu moderujete v rádiu, plánujete třeba zakotvit v nějakém jiném velkém vydavatelství?
V jiném velkém vydavatelství nezakotvím, ale zřejmě na přelomu listopadu a prosince začnu dělat formát pro CzechCrunch. Půjde o pořad vydávaný jednou týdně a bude spíš politický a věnovaný tématům, kterým se CzechCrunch věnuje. Je pro mě důležité mít mimo placený obsah na Herohero ještě i nějakou „jinou platformu“, protože pokud si mám říkat novinář, jak jste to zmiňoval na začátku – a nevím, jestli je to vlastně důležité – ale pokud si tak mám říkat, měl bych dělat i politiku a chci někde dělat třeba i hardtalk a podobně, což je za paywallem extrémně složité. Takže hledám nějaký outlet, kde to dělat, a myslím, že jsem ho našel a nějak se domluvíme.
Na toho novináře jsem se ptal, protože je dneska móda debatovat o tom, jestli je člověk moderátor, nebo novinář, nebo hybridní novinář, nebo něco podobného…
Nebo influencer! Mně teď třeba lidi začali říkat influencer. Nejdřív mi tak říkali někteří kolegové, protože si mysleli, že mě urazí. Nezafungovalo to. Moc těm slovům nerozumím a vlastně ani nevím, jak bych se sám označil, protože myslím, že influencer prostě nesedí. Na druhou stranu, pokud to má být člověk, který má, nebo chce mít vliv, tak já ho mít musím proto, abych dokázal obsah nějak komunikovat a nějak s ním žít. Čili to vlastně možná sedí. Zároveň se pořád cítím jako novinář. Moje postupy jsou vlastně pořád stejné a nad obsahem přemýšlím do značné míry také pořád stejně. Vlastně nevím, jestli je to důležité. Myslím, že pro lidi to moc důležité není.
Celý rozhovor si můžete poslechnout ve formě podcastu:
- Chcete mít Lupu bez bannerů?
- Chcete dostávat speciální týdenní newsletter o zákulisí českého internetu?
- Chcete mít k dispozici strojové přepisy podcastů?
- Chcete získat slevu 1 000 Kč na jednu z našich konferencí?
Staňte se naším podporovatelem
ČLÁNKY DO MAILU