A to ze dvou důvodů. První je, že počítače nic nehrají, ale postupují podle napsaného programu. Hrají tedy tak, jak dokáže v ideálních podmínkách hrát tvůrce programu. Sám jsem napsal spoustu herních programů, které nejsem sám schopný porazit, protože počítač sleduje váš vlastní algoritmus neomylně, na to nemá člověk trpělivost a neomylnost. Projevuje se to právě u her, které mají jasně definované stavy (šachy, reverzy,...), nebo podmínky výhry (třeba ten starcraft, kde automaticky výtězí silnější armáda a rychlejší příkazy).
U her, které se téměř nedají algoritmizovat, protože jsou buď extrémně složité na popis, trvá velice dlouho, než dojde ke konfrontaci se soupeřem, nebo jsou moc chaotické (malá změna pozice má extrémní důsledky pro výhru šachy mají třeba 8*8 pozic a pár možností tahů. Jsou hry, které mají pozic třeba 10000*10000), musí dostávat počítač extrémní výhody, aby mělo smysl proti němu hrát.
Ten druhý důvod je spojený částečně s tí prvním. Počítače nehrají, protože nemají důvod hrát. Někdo v diskuzi napsal, že stroj, který by si uvědomil sám sebe, by se snažil zajistit nemožnost svého vypnutí. S tím já nesouhlasím. Takový stroj by neměl žádné ambice něčeho dosáhnout, a i kdyby uměl vnímat, navadilo by mu, kdyby ho zase vypnuli. Pokud by mu to vadilo, tak by to do ně naprogramoval někdo zvenčí. Pokud by takový stroj třeba začal bojovat proti lidem, nebojovali byste se strojem, ale s programátorem, který ho tak nastavil.
ČLÁNKY DO MAILU