Názory k článku iDnes nabízí blogoromán: dopište Vieweghův text

Je samozřejmě možná i ta varianta, že blog Daniela na ocet je mystifikací, podobně jako Ostravak. Některé zápletky příběhu by tomu napovídaly - např. na dvoudenní služební cestu se jezdí obvykle bez sekretářky, ale pokud se jede s ní, pak bez přítelkyně. Jet v trojici manažer, sekretářka, přítelkyně je přinejmenším neobvyklé. Podobně s vyhranou dovolenou na podnikovém večírku - těžko si představit, že by v taneční soutěži spolupracovníků jela vítězná dvojice (tedy kolegové) spolu na dovolenou ve dvou. A pokud by jeli, asi by pak těžko očekávala přítelkyně po návratu svého partnera na letišti s otevřenou náručí...
Možná je i třetí varianta, že jde o skutečný příběh, ale trošku "přikrášlený". V každém případě stojí za přečtení.
Nevíte někdo o tomto webu a jeho autorovi více?

V diskusi k tomuto románu jsem našel odkaz na mnohem zajímavější a autentičtější text:
http://naocet.sweb.cz/

Těžko lze napsat cokoliv působivějšího a zároveň tragičtějšího. Jde o autentický deník 35leté svobodné dívky Daniely, která v životě marně - a přitom hrozně moc - hledá své štěstí. Nechce tak mnoho - hledá pouze normálního muže, se kterým chce mít rodinu a děti. Tragedie jejího osudu je v tom, že Daniele není souzeno takového člověka najít. Z každého příspěvku jejího deníčku je vidět, jak inteligentní Daniela je, jak bohatý má duševní život a jak moc o svém údělu přemýšlí. O to více Daniela trpí v prostředí průměrných lidí, kteří ji samozřejmě nemohou pochopit. Tragédií jejího osudu je, že z nedostatku jiných příležitostí hledá právě v tomto prostředí rovnocenného partnera pro sebe.

Nakonec se Daniela z nouze sbližuje se synem svého šéfa Michalem, ale celé je to od začátku provizorní, smutné, odsouzené k neúspěchu. Daniela si to rozumově velmi dobře uvědomuje, nechce se však smířit s tím, že nemusí nikdy dojít svého životního štěstí, a proto v předem ztraceném příběhu pokračuje. Sama sebe znova a znova přesvědčuje, že Michal může být tím pravým člověkem, na kterého celý život čekala. Že snad jednou procitne a pochopí ji. Tak silná je její touha, tak silný je její celoživotní sen!

Nejvíc mi bylo Daniely líto, když se loučila se čtenáři svého deníčku před svým odchodem do nemocnice. Měla strach, že je to její poslední příspěvek, který napíše. V každém slově tohoto příspěvku je vidět, jak strašně moc si přeje, aby její život měl nakonec šťastný rozuzlení. Velmi toužila po tom, aby našla toho pravého člověka pro její život. To bylo její celoživotní přání a touha. To byl její sen. Teprve poté, až se splní, měla právo umřít.

A protože nikdo jiný než Michal v té chvíli nebyl, přisoudila tuto výjimečnou roli právě jemu. Michalovi přála štěstí i pro chvíle, kdy už ona nebude ("Ale já po něm nechci, aby kvůli nesmyslný pietě zůstal nadosmrti sám. Doufám, že u kopírky potká ještě hromadu krásných a chytrých ženských, vedle kterých se Petra jeví jako tamagoči bez baterek"). Básničku, kterou svůj blog uzavírala, psala samozřejmě pro něj.

Michal to ale nepochopil. Jeho příspěvek, který do deníčku Daniely napsal, pouze ukazuje jeho hloupost a omezenost. Zneuctil její sny a nejvnitřnější touhy. Člověka mrazí, když jeho řádky čte. Až v této chvíli pochopí celou tragiku Danielina osudu.

Proč tomu tak život chce, že se výjimeční lidé musí ponižovat před lidmi zcela průměrnými?

Věřím, že slova Daniely se hluboce dotknou řady inteligentních lidí. Osud tak tomu ale bohužel chtěl, že se její slova nesou již pouze přes propast času... Možná osloví člověka, který Danielu dokáže pochopit. Je velkou tragedií osudu, že se to stane až ve chvíli, kdy mu už Daniela nemůže dát to, co tak moc chtěla: svůj život a společné štěstí.

Ne, lepší a působivější řádky nenapíše ani pan Viewegh, ani čtenáři idnes. Život a blogosféra (která někdy - jako v případě Daniely - život odráží) je mnohem více fascinující než sebelepší mediální projekt.