Měl bych tyto tři konkrétní otázky (a jednu drobnou připomínku):
1. Proč se vůbec buduje školní "intranet"? Jaké jsou výhody tohoto přístupu oproti nákladům, které přinese? To je z odborného hlediska nejproblematičtější část celého projektu. Pokud se totiž navíc zachová konektivita již připojených škol, nemá toto řešení nejmenší opodstatnění, a to dokonce ani z hlediska centrální bezpečnostní politiky -- pouze přidává nesmyslné náklady a centrální zranitelný prvek, který je zdrojem nespolehlivosti celého systému.
2. K čemu je zapotřebí Centrální internetový server CIS? Internet je nástroj, který je ve své podstatě velmi robustní a spolehlivý. Pokud ale k němu budou všechny školy přistupovat prostřednictvím jediného serveru, přidává se slabý článek, při jehož výpadku budou všechny školy bez internetu. Navíc tento článek odřízne od přístupu k datům žáky, kteří by se chtěli připojit z domova. A navíc tento server budeme muset zaplatit, včetně jeho provozování - i když to je asi ten důvod, proč se buduje. A aby to nebylo levné, navíc se bude budovat centrální datový sklad. Proč, proboha? Co přinese tento sklad školám? A jaké jsou na něj náklady?
PS: Pokud jsou na to peníze, myslím si, že ve školství by se daly využít mnohem účelněji.
3. Proč se dodávka hardware spojuje s vytvořením portálů (Acol a Indos)? Co mají tyto projekty společného a co spojení dodávky hardware s dodávkou a provozováním portálů přinese? Zvýšení komplexity projektu a jeho zdražení?
Proč vůbec mají vzniknout portály Acol a Indos z peněz daňových poplatníků a jaký bude jejich přínos školám?
PS: Pokud jsou na to peníze, myslím si, že by se místo toho mohl pro školy koupit například neomezený přístup k encyklopedii Britannica. Ten má alespoň garantovanou a ověřenou kvalitu. Ale kupovat by se nemuselo nic - na internetu je pěkné právě to, že je studnicí informací. Radil bych tedy vyměnit tyto portály za více počítačů, aby se k této studnici dostalo více žáků.
4. To už je pouze detail, který vyplývá z Parkinsonových zákonů: kolik stojí odborné, právní a projektové poradenství vysoce renomovaných firem a k čemu je školám dobré? Navíc jak moc "odborné" toto poradenství vlastně je, když se v době decentralizovaných řešení a virtuálních privátních sítí buduje centralizovaný intranet s centrálním a zranitelným serverem?
Toto jsou konkrétní dotazy. Byl bych velmi rád, kdyby zde někdo mohl uvést konkrétní odpovědi.
Jak z toho ven? Jedním z možných východisek je projekt v této podobě zrušit, maximálně jej zjednodušit a místo něj vypsat separátní, mnohem menší projekty:
1. Výběrové řízení na generálního dodavatele PC, jehož výsledkem by byla rámcová smlouva s dodavatelem.
2. Výběrové řízení na generálního dodavatele konektivity, jehož výsledkem by byla opět rámcová smlouva.
V rámci těchto dvou smluv by si školy mohly, ale nemusely domluvit nákup počítačů a konektivity s centrálními dodavateli v rámci finančního limitu, který by školy podle své velikosti dostaly na tento projekt přidělen -- zde by se tedy uplatnily kategorie škol. Bylo by ale v pravomoci škol rozhodnout, jakou část z těchto účelově přidělených financí budou věnovat na nákup PC, jakou na nákup konektivity a jakou na instalaci sítí. Školy nejlépe znají své potřeby i své stávající vybavení -- nemusí se najímat drahá koordinační firma, která to bude teprve zjišťovat.
Zcela bych z řízení vypustil i takové věci, jako je centrální dodávka sítí a kabeláže -- nechť si škola sama zváží, zda při konektivitě 64 kbps opravdu potřebuje kabeláž pro 100 Mbps, nebo raději zvolí jednodušší propojení a pořídí počítače pro více studentů.
Pouze v oblasti dodávky PC a konektivity má tedy centralizace smysl a může zaručit množstevní slevu. Při spojení těchto dvou věcí do jednoho projektu a přidání nesmyslných komponent, které jsou popsány výše, je však ekonomický dopad navrhované centralizace přesně opačný. Zaplatíme jej bohužel všichni.
ČLÁNKY DO MAILU