Jakpak se to dělalo za první republiky? Elektronika nebyla veškeré žádná, úředníků daleko míň, živnostníků daleko víc a fungovalo to mnohem líp, než dnes. Jestli to nebylo tím, že dnes se vše řídí heslem: Nač to dělat jednoduše (a levně), když to jde složitě (a draze). Když jsem v 91 roce, po jednom roce živnostničení, rušil živnost, zašel jsem na přepážku, podepsal jediný papír, (STAČIL POUZE PODPIS!), vrátil živnosťák a spokojeně odešel. Když přítelkyně nedávno rušila pozastavenou živnost, (původně bylo požadováno a zaplaceno ukončení živnosti, ale úředník asi usoudil, že by to nehezky ovlivnilo statistiku, takže živnost pouze pozastavil a přítelkyně žila v blahém nevědomí až do dne, kdy dostala obálku se žlutým pruhem). Takže osobně na živnosťák, vyfasovala dva formuláře, které musela vyplnit doma, pak znovu na živnosťák, dovyplnit pár rubrik, u kterých se nám nepodařilo vyluštit, co tím chtěl básník říci a konečně je pokoj. (A bude hůř, protože nějak se ti absolventi různých nesmyslných škol uživit musí).
Smutnym paradoxem muze byt, ze to neulehci cinnost vubec nikomu, jen pributou agendy, ktere bude diky digitalizaci mozne zvladnout. Nakonec je pravddepodobne, ze uredniku neubude, spis naopak, prace jim neubude a lide a firmy jeste rady budou vzpominat na doby, kdy stacilo jen obcas s necim zajit na postu nebo urad.