Když si představíš sebe jako holku, máš design - postavu, barvu očí, vlasů, účes, tvar těla a co máš na sobě. A pak promluvíš. A jak mluvíš, vyzařuje z tebe energie. A to je self promotion. Design a self by měli spolu konvenovat.
Jarka Sedláčková prošla ve své kariéře všemi velkými plnoformátovými televizemi – Novou, Primou a Českou televizí. V dobrém i ve zlém. Její design se hodně změnil, ale její self promotion pořád neuvěřitelně baví.
Jak se dá vlastně definovat správné self promotion? Jak má vypadat?
Správné self promotion má vypadat tak, že když ho divák zachytí na obrazovce, jde a podívá se na propagovaný pořad a je jedno, jak bylo to promo uděláno. Tím myslím, že když skončí film, jdu si udělat kafe a z televize zazní po bloku reklam něco, co mě donutí se na obrazovku podívat... A pak sledovat onen pořad.
Takže nezáleží ani tak na pořadu, na který upoutávka je?
Správné self promo tě upoutá k pořadu, ať už je to dobré psycho, nebo tě jen zaujme krásná žena. Stane se ale i to, že je pěkný, super spot self promotion, který baví všechny, kdo se na něm podílejí – střihače, postprodukci, grafiky. Všem se líbí, ale divákům to nic nepřinese. Pak se mluví jen o tom, že to byla hezká upoutávka, ale cílem je, aby se divák podíval na daný pořad. Ne aby mi kamarádi z oboru říkali, že to byla „hustá“ upoutávka.
Kvůli korporátu?
Ne. Neodešla jsem proto, že mi „kapitalisti“ budou něco říkat. No, Švédi. Byla to sice švédská společnosti, ale vedl ji Litevec, konzultant byl Maďar a konzultantka přes program Indka. Byli to fajn lidi v hospodě, ale v práci bych je utloukla smetákem. A tak jsem se poprvé setkala s korporátem. Na všechno mi bylo řečeno „because of the corporate identity“. Všechno jsme si stahovali z FTP, měli jsme v rámci identity vycházet z kampaní v ostatních televizích MTG a někdy to byly vážně absurdní požadavky typu „udělejte kampaň na Matrix tak, jako dělali maďarští kolegové promo na Star Wars, stáhněte si to z FTP a poučte se..“ Hmm.
Jistě máš z této doby nějakou historku „ovčí babičky“...
Jasně, třeba jedete do Londýna na poradu, kde je obrovský open space, tam sedí lidi různých národností a všichni mají u kompu vlaječku země a na zdi jsou loga stanic a vedle tebe jde vysmátý manažer, kreativní ředitel, který tě vítá a ptá se tě anglicky, zda víš, co je creative director. Stála jsem tam a říkala si, kdyby mě sem někdo posadil, tak se do 14 dní demonstrativně oběsím.
Ale neoběsila ses. Odešla jsi...
Pro mne byl korporát jako totalita a tak na mně i působil. Jsou dvě věci, na které jsem citlivá, na něž reaguju až přepjatě. Manipulace a nespravedlnost. A já jsem tam cítila obojí. Najednou se změnil etalon, kterým se posuzuje práce člověka, protože se mění v korporátní etalon, který je daný nějakým vzorcem. Vzorcem HR je zase dáno, jak se posuzují lidi. A to pro mě znamená, že se oklešťuje kreativita. Je to manipulace s úsměvem. Buď se nám přizpůsobíš a budeš držet hubu, nebo půjdeš do hajzlu, nebo na black list a nikdo ti nedá práci ve tvém oboru. A to je věc, o které se tady nemluví.
Takže důvodem k tvému odchodu byl přeci jen ten korporát!
Dám ještě jeden příklad. Executive director, ekonom, po mně chtěl, abychom logo stanice posunuli doleva. Nesmysl. A já jsem mu říkala, že když to uděláme, jsme mimo tzv. safety areu. A ten ekonom na mě koukal a říkal: „What the fuck is a safety area? Mně to nezajímá, posunete to doleva.“ A já se mu se svou „prasečí“ angličtinou snažila vysvětlit, že televize musí generovat své logo tak, aby bylo čitelné i pro prababičku v lesích, která sleduje televizi na přístroji z roku 1982. Že jsou to pravidla. A jakkoli můžu být nazvána anarchistkou, souvisí to s licenční podmínkou. Pokud tohle pravidlo porušíš, můžeš přijít o vysílací licenci, což je pro televizi dost nepříjemná věc. A vysvětluj to ekonomovi, který celou dobu kouká skrz tebe... No a to byl moment, kdy jsem šla za svým generálním ředitelem, svezla se do křesílka a řekla: „Martine, pusťte mě odtud hned, já musím odejít, jinak toho pána srazím ze schodů.“ A Dvořák se na mne podíval a řekl, že je to na mě dost vidět. A nechal mě jít.
Korporát si ale hodně lidí chválí, dává jim jistotu...
No, v té době mi lidé říkali, ať se nechám vyhodit a dostanu pět platů. Ale mě to za to nestálo. A to není o hrdosti. Je to moment rozhodnutí, kdy si říkáš, že už ne.... A navíc je tam ještě jeden faktor, který to ovlivnil. Začnou se měnit lidi kolem tebe. Vždy v mezní situaci leze z lidí to, jací opravdu jsou. Měnící se majitel rovná se pro spoustu lidí to, že mu vlezu do prdele a získám si víc pro sebe. Napráskám lidi. Konvenuje mi korporát a jdu se tam vlísnout, ať vědí, že se mnou mohou počítat a předem projevuji loajalitu. A na to pak narazíš v práci. Divná hustá atmosféra... a pak přijde někdo, kdo řekne, že byl osloven, aby dělal místo tebe. Díky bohu a genům mám v sobě schopnost rychlé regenerace, je to asi i věkem. Stále mě to šokuje, ale už to trvá kratší dobu. Ve 20 letech bych z toho byla zoufalá, ale ve 35 na to koukáš jinak. Jen zvedneš obočí a víš, co v lidech je. A přijmeš to a jdeš dál.
Pokračování rozhovoru přinese DigiZone.cz ve čtvrtek
Foto pro DigiZone.cz: Kristina Vacková
ČLÁNKY DO MAILU