Zrušil bych tu podmínku - jednak umožňuje kličkování/výmluvy a hlavně je zbytečná (je-li odposlech důvodný, odposlouchávaný se o něm taky dozví - nejpozději u soudu). Pravidlo by tedy mělo být něco jako "informovat odposlouchávaného nejpozději 2 roky po zahájení odposlechu".
Problém je ale s kontrolou toho, zda se to skutečně dělá. A hlavně - tohle jde pro individuální, soudně schválené odposlechy (pro policii). Ty utajované, preventivně-špionážní odposlechy (které u soudu jako důkaz použít nelze, ale slouží např. při rozhodování vlády: "ten a ten chce koupit letiště, co o něm víte?") - tyhle odposlechy v "dozvíte se o tom" režimu z principu být nemůžou. A to je právě případ PRISM.
Přinejmenším váš stát, pokud by znal vaši totožnost, by vás měl povinnost informovat. Ten kdo data poskytl by přinejmenším měl mít možnost informovat. Ať se pak zákazník ukáže o které poskytovatele služeb stojí a okteré již ne.
Poskytovatel služeb by měl podle mne totiž vytvářet a nabízet službu tak aby se žádná zbytečná data neshromažďovala a navíc by podle mne měl informovat svého zákazníka již i při každé žádosti o informace o něm. Také by mu měl nabídnout okamžite a trvale smazat svoje data ze systému poskytovatele služby.
Předchozí kapitolka v mém příspěvku uvádí jakýsi "kompromis", jak špehovat a neumožnit lidem vyhnout se tomuto špehování - když o to prý většina z vás stojí. Na požadavku na to, aby služba neshromažďovala zbytečně informace a neumožňovala identifikaci kde to není nezbytné, je podle mne třeba trvat i při tomto scénáři. Poskytovatel služby musí uživateli (automaticky a veřejně, i bez soukromé žádosti o informaci) otevřeně oznámit co a jak se zjišťuje a archivuje aby se mohl rozhodnout zda o službu opravdu stojí.
ČLÁNKY DO MAILU