Knihovny v České republice procházejí v posledních letech výraznou změnou – postupná digitalizace fondů Národní knihovny i dalších významných knihoven a archivů v relativně brzké době vyústí v situaci, kdy bude téměř veškeré digitální dědictví našeho národa dostupné v elektronické podobě.
Jak to ovlivní českou společnost a jak na tyto výzvy reagují knihovníci? Mluvili jsme s Doc. PhDr. Richardem Papíkem, Ph.D., vysokoškolským učitelem z Ústavu informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
První otázka na tělo – knihovny a internet. Nemyslíte se, že v dnešní době mají knihovny v podstatě odzvoněno?
Na tuto otázku se mě ptá poměrně dost lidí – většinou mi ukáží elektronickou čtečku se slovy „na co bych chodil do knihovny, když tu mám všechno, co potřebuji?“ Čtečka je skvělým fenoménem, ale stále jen nástrojem ke čtení a archivování některých knih. Knihovnu samu o sobě jako instituci ale nenahradí. Aniž bychom popírali nebo odsuzovali fondy tištěných dokumentů, knihovny čeká a vlastně už zasáhla velká změna – budou trochu jiné, hodně digitální. Ale také zůstanou komunitní a další sociální role knihoven. Lidé se chtějí přece někde scházet. Národní knihovna má navíc funkci jakési „paměti národa“ nejenom z titulu své konzervační role, ale i díky některým aktivitám vyvíjeným v oblasti digitálních fondů a digitálních knihoven. Řekl bych, že obliba knihoven paradoxně roste.
Pro většinu dnešní mládeže je oknem do světa informací adresní řádek, vyhledávací políčko a jedno kliknutí. Kde jsou v jejich světě knihovny?
To co říkáte je částečnou pravdou, ale viděl bych to i optimisticky: přes elektronickou komunikaci může vést i cesta k poznání dalšího dokumentového a knižního bohatství. Síla knihoven je především v kvalitě jejich digitálního obsahu, který není z důvodu různých zákonných a technických omezení dostupný pro internetové vyhledávače, a proto se označuje termínem „neviditelný web“. Vždyť jenom národní knihovna obsahuje veškeré knižní dokumenty, které byly kdy v češtině napsány! Společnosti jako Google proto vidí v informačních zdrojích knihoven obrovský potenciál a velmi usilují o spolupráci při digitalizaci jejich fondů. Je škoda, že se v České republice o roli například digitálních knihoven stále přemítá, ale chybí nadšení pro jejich velkorysejší finanční podporu.Vývoj a tlak společnosti na dostupné a svobodné informace však přesto žene knihovny dopředu.
Richard Papík
Dopředu kam?
Do knihoven se dostávají nejen klasické softwary pro jejich automatizaci – a tento rok i celé digitalizační linky s nejnovějšími trendy a s vazbami na moderní elektronickou archivaci, ale i speciální nástroje pro dolování dat a informací z těchto digitalizovaných fondů. A jestliže nástroje na dolování dat (data mining) mají blízko k tvůrcům a konceptům znalostních systémů, pak data knihoven jsou vítaným objektem odborného zájmu. Moderní knihovny dnes také pracují s nástroji vizuálního vyhledávání, dále mají k dispozici nástroje pro integraci svých dat a s nimi spojených služeb, hovoříme také o nových generacích vyhledávacích nástrojů nad všemi daty v dané knihovně nebo ve skupině knihoven. Jde o tzv. discovery nástroje vyhledávání stojící de facto nad daty, které mají knihovny k dispozici. Schopnost vytěžit data z fondů knihoven narůstá a bude spojena stále více s nástroji jejich lepší interpretace a použití. Knihovny také disponují úžasnými daty o informačním chování uživatelů, což je pochopitelně věc spadající pod ochranu osobních údajů, ale vědět, o co se zajímají například uživatelé technických knihoven či další sociální skupiny, neznamená je sledovat v duchu „velkého bratra“, ale modelovat budoucí služby uživateli na míru což je důležité například pro akvizici nových informačních pramenů. Koneckonců i Google, Facebook a další fenomény dnešního internetu mají přehled o tzv. informačním chování uživatelů. A od toho není daleko například ke spotřebitelskému chování. Vezměte si, že knihovny neobsahují jen knihy typu beletrie či poezie nebo běžné populární časopisy, ale mnoho dalších druhů dokumentů jako jsou normy, výzkumné zprávy, technické zprávy a také patenty. Mnohé databáze těchto knihoven nebo institucí jsou pak přístupné přes webové rozhraní, ale nemusí být součástí prostoru indexovaného internetovými vyhledávači. Bohužel na tyto procesy stále chybí lidé, peníze a z velké části i určitá propojovací vize „co dál s těmito daty a informacemi“.
Myslíte si, že knihovny tedy čeká ještě jedna informační revoluce a bude se v nich budovat databáze nejen datová a informační, ale i znalostní?
Knihovny dostávají k dispozici softwarové a archivační a další technologické nástroje, o kterých se komerčním podnikům nesní, tedy aspoň ve světě to tak je. Trendem jsou služby s tzv. přidanou hodnotou, čímž se dříve myslely služby spojené např. s nějakou další intelektuální činností, ale dnes jde často o speciální nadstavbové softwarové nástroje, např. pro analýzu dat a informací. Kdybych měl zmínit takovou službu, stačí říci, že existují softwary umožňující vidět souvislosti mezi informacemi s pomocí graficky naznačených vazeb. To není určeno jen pro data např. Scotland Yardu, ale využívají je mnohé informační instituce spojené s knihovnickým a vědeckým světem. Některé takové nástroje s přidanou hodnotou analýzy a syntézy dat běží ve světových databázových centrech, např. v jednom z největších pro sféru tzv. vědeckotechnických informací, jehož uživateli jsou vědecká centra nebo chemické, lékařské, farmaceutické knihovny – centrum STN International. To jsou nástroje, které přidávají uživateli něco navíc. A takové, respektive podobné služby přicházejí čím dál více i do knihoven volněji k použití. Knihovny jsou prostě úžasným prostorem a je jedno, zda obdivujeme tištěnou produkci nebo elektronické její fondy a databáze. Je paradoxní, že stále velká část společnosti si knihovny představuje postaru, ale to je úplně jiný problém. Informační gramotnost v České republice má dost silné mezery. A že například informační gramotnost souvisí s ekonomickým potenciálem země, to je jiné povídání a nadlouho. Mnozí tu souvislost ale nevidí ke škodě nejen vlastní, ale bohužel celé země. Např. vývoj a výzkum souvisí s přístupem k relevantním a novým informacím. Vyspělý svět daleko před námi to ví.
Richard Papík
Já musím být skeptický – skutečně si myslíte, že lidé budou tyto služby využívat? Kolik lidí si podle vás v knihovně otevře digitalizovanou Kosmovu kroniku?
Víte, je to podobná otázka, jako se ptát, kdo v začátku 90. let používal internet – skoro nikdo. A dnes? Vaše námitka je, ale oprávněná: dnešní technologie dávají neuvěřitelnou svobodu – dříve přístup k informacím z první ruky měli především specialisté, dnes se můžeme dívat například na historické materiály sami pomoci internetu a bez „zbytečných“ prostředníků. Mít možnost však ještě neznamená být schopný interpretace, pochopení – sebelepší informace jsou nepoužitelné, pokud člověk, který k nim přistupuje, nebude mít dostatečné znalosti o kontextu a nebude nejen informačně gramotný. Kosmovu kroniku českou a dění okolo prostě neoceníte, pokud nebudete znát historické souvislosti. Informace nás tedy neosvobozují od vědění a přemýšlení. Je to výzva pro nové didaktické postupy a učitele a vůbec celý vzdělávací systém.
Zažil jsem jeden neveselý případ, kdy se jedna žákyně střední školy rozbrečela, protože se ve svých osmnácti letech poprvé dozvěděla, že v Československu vládli čtyřicet let komunisté, takže potřebu informační gramotnosti chápu, ale myslíte si, že v tomto ohledu mohou knihovny hrát nějakou zásadní roli?
Ano a tak tomu může být i v případech dalších mezníků historie, které jsou mladým lidem už tuze vzdálené. Nejde jen o období komunismu, ale například i o události 2. světové války a zločinů proti lidskosti, které se někteří lidé snaží zpochybnit. Díky virtuálním a digitálním prohlídkám dobových dokumentů se přitom dnešní čtenáři mohou sami přesvědčit o tom, co se dělo, poměrně objektivně a často úplně a přesně bez zkreslených interpretací. Ale i ty pochopitelně jsou. Je třeba filtrovat informace a odlišovat jejich kvalitu. Spíše mám obavu o to, zda tyto možnosti nezůstanou přeci jen nepovšimnuty a nevyužity. Americko-španělský filozof George Santayana k tomu říká – neuvědomujíce si historii, jsme odsouzeni zažít ji znovu. Je to úkol pro vzdělávání, školy, společnost.
Myslíte, že digitalizace dokumentů nám tedy pomůže se použit z našich historických chyb?
Digitalizace je velmi dobrým základem. Máte pravdu. Vidím v tom pozitivum. A jenom vědět, co s ní dál a k čemu ji využít. Aby digitalizace nebyla samotným cílem, ale jen prostředkem.
ČLÁNKY DO MAILU