No to nemáte úplnou pravdu. Pouze tehdy, pokud jste dálnopisoval z pošty. Ale dálnopisná síť měla koncové stanice na úřadech a ve větších podnicích. Výsledkem dálnopisného provozu byl kus papíru z role (pokud to byly ty modernější dálnopisy T100) nebo pásek papíru (u dálnopisů typu Dalibor D-302).
Poslat "dálnopis" sám sobě není problém. Na tom Daliboru to jde i na jednom přístroji, u T100 bohužel nevím.
Jedině co to neudělá, jsou "poštovní impulsy". Ale tenkrát na starejch ústřednách se stejně jenom sčítaly impulsy ale neukládalo se odkud kam jako to Big.B. dělá dnes.
No nevím, jestli máte pravdu s tou garancí doručení. S poštovním dálnopisem jsem pracoval jen jako uživatel, ale jako bejvalej "špagi" jsem se s ním nadělal dost v býv. ČSLA.
Takže dálnopis fungoval, nefungoval nebo si i vymýšlel.
Nevím jak v civilu, ale ve voj. použití bylo základem při zřízení spoje nechat si na konci překřížit linku a poslat si sám sobě sekvenci RYRYRYRYRYRYRYRY... (v kódu MTA-2 je výsledkem kombinace střídajících se 101010 na lince).
To, že mnohdy se vracelo bůhví co, bylo spíš pravidlem.
Pak byla v příruční bedně zásoba polarizovaných relé (typ už mi vypadl) a měnily se ty "lepící" za ty chodící. Spotřeba relé byla slušná.
Pochybuji, že ty civilní T100 na tom byly se spolehlivostí o mnoho lépe.