V minulých dnech se mi víceméně náhodou dostala do ruky zadávací dokumentace pro výběrové řízení na dodávku internetové konektivity pro radnici města Rumburk. Viděl jsem v tomto ohledu mnohé, a tak jsem byl přesvědčen, že už mě jen tak něco nepřekvapí.
Musím však říci, že zadavatel a společnost, kterou se ve výběrovém řízení nechávají zastupovat, mě překvapit dokázali, neboť zadání, které by bylo více diskriminační, už půjde stvořit jen velmi těžko. Jednu z diskriminačních podmínek sice zadavatel dodatečně zrušil, ostatní ale v požadavcích města zůstaly.
Podmínky na míru
Začneme poněkud zeširoka. Zadavatel libovolné zakázky by podle mého názoru měl mít právo si do zadávací dokumentace k výběrovému řízení napsat naprosto cokoli, včetně toho, že zařízení musí například doručit dlouhý blondýn s červenou botou, utrácí-li ovšem dotyčný zadavatel své vlastní peníze.
Veřejná správa je však v zásadně odlišné situaci, protože neutrácí peníze své, ale peníze svého nedobrovolného sponzora, daňového poplatníka, a je to právě daňový poplatník, kdo by si měl stanovovat pravidla.
Tak tomu dokonce i ve státě českém teoreticky je, protože zákonodárce stanovil orgánům veřejné správy pravidla, která musejí při zadávání zakázek splňovat. Zásadní je v této záležitosti princip nediskriminace, kdy zadavatel může v zadávací dokumentaci stanovit nějaké podmínky, tyto podmínky se však musí týkat samotného předmětu zakázky co do jeho užitných vlastností.
Pokud tedy nějaký orgán státní správy poptává kupříkladu automobily, může si stanovit jejich užitné a technické vlastnosti, zásadně však v této otázce nemůže jít tak daleko, aby popisoval záměrně a účelově předmět zakázky tak, aby jej dokázal splnit jen jediný konkrétní dodavatel.
Situace, kdy zadávací podmínky dokáže splnit jen jediný dodavatel díky objektivním okolnostem, tedy například proto, že například konkrétní druh hasičského nebo vojenského speciálu vyrábí jen jediná společnost, mohou nastat a nejsou v rozporu s výše řečeným. Nelze však vytvářet zadávací podmínky záměrně na míru jednoho výrobce, pokud funkčně shodný nebo velmi podobný výrobek nebo službu mohou nabídnout desítky různých dodavatelů.
„IVP4“ a „IVP6“
Asi bychom si všichni klepali na čelo, kdyby v poptávce na referentské automobily pro radnici bylo napsáno, že vozidla může vyrobit libovolný výrobce, ale na vozidlech musí být napsáno „Škoda Fabia“ a musí obsahovat nápravy a sedačky vyrobené konkrétním dodavatelem.
Přesně to ovšem radnice v Rumburku, respektive společnost ARCH Consulting s.r.o., která ji v daném výběrovém řízení zastupuje, udělala s poptávkou na internetovou konektivitu, když v původním zadání specifikovala konkrétní rozsahy IP adres z rozsahů společnosti Telefónica Czech Republic, a.s. (80.188.1.105/29 a 80.188.75.96/29).
Tento požadavek ale nakonec ze zadávacích podmínek
vypadl. Město resp. firma Arch Consulting s.r.o., ho totiž deset dní po
zveřejnění zakázky ze zadávací dokumentace dodatečně vyřadila.
V zadávacích podmínkách ale bylo také exaktně specifikováno, jakou konkrétní minimální kapacitou připojení a do kterých konkrétních sítí musí celá síť dodavatele disponovat, z čehož dokonce jedna společnost, která je v seznamu uvedena (a jejíž jméno je poněkud zkomoleno), dnes už ani neexistuje.
Vesele působí i požadavek na průměrnou dobu odezvy max. 15 ms, přičemž není uvedeno, vůči kterému zařízení v jaké síti je ona odezva požadována (na nejbližší zařízení v síti? Na www.ripe.net? Nebo snad na nějaký kořenový nameserver v Kalifornii?). Pojmy „IVP4“ a „IVP6“ pak raději přejdu bez povšimnutí.
Pro jistotu dodám, že takový požadavek na kapacitu celé sítě do konkrétních sítí či propojovacích uzlů je samozřejmě neopodstatněný, protože žádným způsobem negarantuje, že ani kapacita kupříkladu 2× 40 gigabitů za sekundu nebude plně vytížena a naopak kapacita jiného dodavatele, byť výrazně slabší, nebude pro potřeby tohoto konkrétního zákazníka, poptávajícího mimochodem jen stomegabitové připojení k Internetu, v daném případě naprosto dostatečná. To vše záleží na konkrétních okamžitých datových tocích v síti.
Dokázal bych si představit požadavek zákazníka, aby mu poskytovatel dal k dispozici informaci o tom, jak jsou konkrétní páteřní, peeringové nebo tranzitní propoje vytíženy, přístup k nějaké weathermap aplikaci, zobrazující percentuální stav vytížení jednotlivých propojů a nějaké pokuty za jejich případné zaplnění, pokud by měl zákazník opravdu obavy, že dotyčná vítězná síť nebude splňovat požadované kvalitativní standardy, nebo nějakou obdobnou smluvní konstrukci, která by tento problém řešila. Řešení specifikované zadavatelem však nerespektuje podstatu a smysl jeho potřeb.
Totální selhání
Pochopitelně nechci po radních a úřednících na radnici z Rumburka, aby podrobně rozuměli fungování Internetu. Na to si najímají specializovanou poradenskou společnost, aby „podružné technické detaily“ vyřešila za ně. Také rozumím pohnutkám, které zadavatele vedly k tomu, aby podmínky pro poskytování služeb poněkud zpřísnil, protože znám situaci a na trhu a vím, že se na něm vyskytují i takové společnosti, které přislíbí naprosto cokoli, i když výsledné parametry služby jsou leckdy tristní.
Bohužel ovšem uvedený způsob je příkladem, který naopak neřeší vůbec nic a v konečném důsledku škodí i samotnému městu Rumburk, protože původně nastavené požadavky by nesplnil bez přimhouření očí žádný poskytovatel a s přimhouřenýma očima právě ten jediný stávající.
Proto uvedené zadání k výběrovému řízení považuji za brilantní ukázku totálního selhání poradenské společnosti. V úvahu připadají dva scénáře, které za tímto selháním stojí, ale i kdyby mělo být uvedené výběrové řízení záměrně zmanipulováno s cílem protlačit konkrétního dodavatele, je to provedeno natolik okatě a hloupě, že se výsledek tohoto výběrového řízení pokusí napadnout snad úplně každý jeho neúspěšný účastník. Nic na tom nemění ani fakt, že jedna z diskriminačních podmínek byla dodatečně zrušena.
ČLÁNKY DO MAILU