Leoš Kyša: První recenzi na moji knihu o AI napsala umělá inteligence

Myslím, že AI může pomoct lidem, kteří vůbec neví. Nebo když píšete článek a potřebujete se ho rychle zbavit, protože musíte nahodit deset textů, abyste měl nějaké množství klikanců. To samozřejmě tady v Internet Info nehrozí, ale jsou weby, které jedou na kvantitu, a pokud je vám úplně jedno, co napíšete, může to být perfektní. Chcete napsat něco o hemoroidech nebo vaginálních mykózách, bouchat to do nějakého lifestylu, cokoliv. Pro tenhle účel je AI super. 

Ale v okamžiku, kdy máte vizi, kdy víte, co chcete psát, máte charakter postav… ta umělá inteligence vám nevidí do hlavy. To znamená, že vám radí to, co je nejběžnější pravděpodobný scénář vývoje. Ale to vy nechcete. V tomhle nejsem schopen s ní vůbec spolupracovat. Nejde to. Zkoušel jsem to, protože mě samozřejmě zajímalo, co si myslí, jak funguje, jak píše, ale vlastně mi jenom překážela.

Používám ji ale pro rady. Dřív si člověk něco vygooglil, ale dnes tu informaci pomocí umělé inteligence získá rychleji a přesněji. Typicky: v jedné knížce jsem potřeboval napsat situaci, kdy spolu dva hráči mluví a hrají při tom šachovou partii. A potřeboval jsem, aby v desátém tahu černý hráč dal mat. Nechtělo se mi tu partii vymýšlet, tak jsem ji zadal do Gemini, ona mi ji vymyslela, a protože samozřejmě umělá inteligence občas halucinuje, vzal jsem si šachovnici a přehrál jsem si ji. Fungovala, takže jsem ji přepsal do dialogu. Kdybych si tu šachovou partii musel vymýšlet, ztratil bych třeba hodinu. S pomocí AI jsem měl během minuty, plus potom pětiminutového přehrání, něco, co bych jinak vymýšlel desetkrát tak dlouho. 

Nebo třeba potřebuju sexy jméno pro asijskou šlapku. Dřív jsem googlil japonské pornoservery, ale teď mi umělá inteligence vymyslí sexy jméno pro japonskou šlapku nebo pro německého vraha – nahodí nějakých deset jmen a já si z toho vyberu jedno, které mi přijde nejlepší. To jsou věci, které vám ulehčí život, zrychlí a usnadní práci a pomůžou vám.

Nebo: v Černé luně, což je „kotletovka“, jsem potřeboval sumerštinu. Tak jsem nechal Gemini, aby mi překládala věty do sumerštiny. Samozřejmě to nebyla pravá sumerština, chatbot naprosto fabuloval, ale protože sumerštinu nikdo nezná, tak to nikdo nepoznal (smích). Ověřoval jsem si to, opravdu byl úplně mimo. Ale v knize jsem použil sumerská zaklínadla, která vymyslela uměla inteligence. Takže jestli plynule mluvíte sumersky, nečtěte Černou lunu (smích). Prostě jsem si nechal sumerštinu vymyslet a znělo to dobře, fungovalo to, vypadalo to sexy a nemusel jsem si nic vymýšlet, nic hledat v Zamarovském. Pro kotletovskou brakovku to bylo super.

Mluvil jste o tom, že jste zkoušel psaní pomocí AI chatbota. Je možné AI modelu zadat už dříve napsané texty a chatbot se pak zkusí naučit styl toho autora. Netestoval jste, jestli AI dokáže imitovat Leoše Kyšu?

Zkoušel to Český rozhlas. Na mujrozhlas.cz najdete povídky, které vytvořila uměla inteligence a které jsou hrozné, protože to bylo před lety. Byly fakt hrozné, omlouvám se, uměla inteligence. A pak rozhlas zkoušel další druhy spolupráce. 

Tenkrát jsem napsal povídku s názvem Dostatečné množství porna, můžete si ji pustit, namlouvala ji tuším Zuzana Bydžovská. Fungovalo to tak, že umělá inteligence byla nakrmená mými texty a vymyslela začátek povídky v mém duchu. Bylo to jako… jako by se někdo jiný snažil napodobit moje psaní. Některé parametry odpovídaly, ale nebylo to ono. Nebo aspoň já pořád věřím tomu, že to nebylo ono. 

AI vzala některé typické znaky mého psaní, ale myslím, že kdybych ten text poslal svým redaktorkám, řekly by: tys začal psát ožralej? Nebo co se děje? Máš problémy, Leoši? Jsem si jistý, že by řekly: hele, ten text není dobrý, to nejsi ty.

Četl jste už třeba vůbec nějakou povídku nebo román, který napsala umělá inteligence a který vám přišel opravdu dobrý? Narazil jste už na něco podobného?

Umělá inteligence zatím zvládá – co se týče literatury – jednoduché, krátké texty. Takže když třeba uspávám dítě a už jsem stokrát vyprávěl o Bivojovi a o Golemovi a už nevím, co vyprávět, tak řeknu Gemini „prosím tě, vymysli příběh na 20 minut, kde figurují jednorožci a hlavním hrdinou je malý kluk jménem Jindra, kterému je sedm let“. Takový banální jednoduchý příběh, který můžu přečíst před spaním, AI zvládá…

Taky ho už může chatbot rovnou přečíst…

Jo, ale já čtu samozřejmě líp než chatbot, mám víc sexy hlas, takový hluboký, má ty správné tóny (smích). Každopádně tohle AI zvládne. Ale povídky… Možná už někde na Amazonu leží vynikající AI román, jenom jsem ho nečetl, ale z toho, co se ke mně zatím dostalo… AI to neumí, neumí dát postavám hloubku, neumí propracovat charakter. Jsou to takové trojkové, čtyřkové slohovky ze střední školy. Nenadchnou, neurazí. Nemají literární duši, zatím mi to prostě nefunguje a nemyslím si, že AI tohle zvládne. Určitě umí novinové zprávy, ale zase spíš takového toho četkařského typu.

V tomhle AI zaznamenala docela pokrok. OpenAI v ChatGPT zprovoznila funkci Deep Research, která umí dělat docela zajímavé rešerše témat. Právě dnes, když nahráváme, vyšel na Živě.cz článek o spalničkách v USA, který nechali pomocí Deep Research vygenerovat a není vůbec špatný. Občas je v něm vidět stylistická nepřesnost, ale když jsem jej četl, uvažoval jsem, jestli bych poznal, že jej nenapsal lidský redaktor. 

Myslím, že zprávu četkařského stylu „na demonstraci se šlo 1500 lidí, promluvil tam A, B, C a D, E k tomu řekl toto, příští demonstrace se koná se ve středu“, myslím, už dneska zvládne bez problémů. Vzhledem k tomu, že ČTK má ze zásady neutrální, jednoduchý, čistě zpravodajský styl, mohla by, myslím, umělá inteligence už dneska redaktory nahradit. Což by byla velká škoda, protože zrovna to je po všech mediálních škrtech hromada profíků – skoro tak velkých jako v Internet Info (smích) – ale myslím si, že jsou to asi ti první, kdo je na ráně.

Tomu rozumím. V literárním psaní to tedy zatím takhle nevidíte. Je možné, že za rok, za dva, za tři postoupí chatboty a velké jazykové modely tak dopředu, že už jejich texty třeba od lidského psaní nerozlišíme…

To se může stát, ale otázka je, jestli to lidé budou chtít. Mám pocit, že jsme pořád – jak říká Dita Malečková – team human. Zajímá nás, co napsal člověk, co vypráví člověk, co říká člověk, vtip, který vymyslel člověk. Proto chodíme na stand-up comedy nebo do divadla, protože nás pořád zajímá, jak toho Shakespeara hrají skuteční lidé, i když bychom si to mohli pustit v dvaceti verzích na Netflixu. 

A co se literatury týče, myslím, že i tam budou čtenáři pořád chtít člověka. Sdílet nějakou zkušenost s někým, kdo dílo vytvořil, a s dalšími lidmi, které to bude zajímat, budou o tom chtít spolu mluvit. Myslím, že zůstane přitažlivost toho, že to je člověk. Proto taky, když někdo vytváří ty hrozné falešné rukopisy na Amazonu, vždycky k nim vymyslí nějaké jméno, nenapíše, že to napsala umělá inteligence, to by si nikdo nekoupil. Lidé si to pak koupí a zjistí, že to je hámotina, ale chtějí mít dílo od člověka.

Typicky to vidím třeba na obálkách. Před dvěma lety jsme začali generovat obálky umělou inteligencí. Nejsou špatné, vypadají docela hezky. A asi před rokem se přišlo na to, že se obálky vytvořené AI stávají symbolem nekvality díla. Čtenář si říká „hele, s tou knihou s obálkou vytvořenou umělou inteligencí si asi nikdo nedal moc práci, není tam to řemeslo, není tam lidský vklad“. 

Obálky vytvořené AI, nebo i když je kreslíř vytvoří ve spolupráci s AI, jsou jednak pořád hodně poznat, což samozřejmě brzo zmizí, ale také jsou symbolem nekvality. A já u mých dalších knih chci, aby je kreslili kreslíři nebo kreslířky, protože si myslím, že mají tu duši a myslím, že čtenář to ocení. 

A i když bude AI kresba třeba časem stonásobně dokonalejší než práce jakéhokoliv člověka, pořád má něco, co lidi láká. I když vám AI vygeneruje podle vašeho přání nejkrásnější obrázek na světě, stejně si nakonec budete chtít pověsit doma obraz od nějakého lokálního potrhlého malíře, který chodí ve slamáku kolem vesnice. Tenhle obraz pro vás bude mít pořád větší přitažlivost, než kdyby si to nechal třeba vytisknout v 3D tiskárně, aby to vypadlo jako malba od umělé inteligence.

Mimochodem, ono se hodně debatuje o tom, jestli by se výtvory umělé inteligence neměly nějakým způsobem označovat, aby to bylo na první pohled patrné. Ale co se týká spisovatelů, tak ve Spojených státech Authors Guild, což je velká organizace zastupující část spisovatelské obce, nedávno spustila portál, kde jednotliví spisovatele mohou zaregistrovat a získat tam certifikát, že jejich knížku napsal člověk. A na obálkách knih začnou figurovat loga, certifikáty, označení, potvrzující „ano, tuto knihu napsal člověk, ne umělá inteligence“.

Jako je „fair trade“ nebo „bio“, tak máme „vytvořeno lidmi“.

Přesně tak.

Myslím, že to časem bude všude, prostě už tam nebudete mít zelenou žábu, nebo bio, nebo fair trade a bude tam „vytvořeno člověkem“.

Vlastně to dává logiku, protože ta záplava textů, které generativní AI může vytvořit, by se asi dala jen těžko označovat, takže opačná logika: označovat to, co udělal člověk a je toho omezenější množství, dává větší logiku. Jsem zvědavý, jestli se to prosadí i v Česku, jestli budete mít taky třeba na knížkách „napsáno člověkem“.

Myslím, že u mě to je jisté. Psaní je pro mě také zábava, ale samozřejmě je super, když ji se mnou sdílejí čtenáři. Začal jsem psát, protože mě to baví, protože je to pro mě zážitek, nějaká velice příjemná hra a nechci tvořit texty, aniž bych se při tom sám bavil.

A co role AI, možná ne hned, ale časem, jako určitého partnera? Umělá inteligence začíná být schopná nahrazovat některé profese, tak co byste řekl třeba AI v podobě asistenta, který vám dělá průběžně redaktora knížky, který vám v reálném čase říká „hele, tahle kapitola by možná chtěla ještě upravit, zápletka nedává úplně logiku“ nebo něco podobného? Dovedete si představit takovou AI, kterou byste používal?

Chci říct, Terezo, že bych tě nevyměnil. To je moje redaktorka (smích). Jako že bych měl místo svojí Terezy nějakou umělou Terezu? Nevím, nějak si to neumím představit. Pořád je lepší, že volám o půlnoci Tereze a jí tam brečí dítě a říká, Leoši, prosím tě, ještě odstavec, dej mi chvíli, dej mi chvíli. Pro mě je v tvorbě fakt důležitý lidský kontakt. 

AI asistent je super věc, ale jde asi o to, kam až si každý z nás tu umělou Terezu pustí. Jasně, může se stát, že budu mít asi časem nějakého rádce, který bude text číst a říkat „Leoši, tuhle scénu už opakuješ po šesté“, nebo „hele, tahle postava už kouří osmou cigaretu, nech toho“, nebo „hele, pozor, na začátku kapitoly měl červenou košili, teď ji má modrou“, což je práce redaktora. Může se to asi časem stát, ale rozhodně bych nerad, aby Tereza přišla o práci.

Třeba bude toho asistenta používat ona…

… a bude mít čas na děti a nebude mi muset brát o půlnoci telefon. To je její byznys a já s tím souhlasím (smích).

Zase se trochu dostávám k Syndikátu, protože tam takoví osobní asistenti také hrají určitou roli. Můžu to ještě říkat, tohle nemusíme vypípávat? 

Jasně, určitě.

Fajn. Tak, jak je v knize popisujete, podle mě nejde úplně o kladné postavy. Měl jsem pocit, že aspoň v knížce máte k AI asistentům nebo agentům, o kterých se teď říká, že budou jedním z velkých trendů v umělé inteligenci, hodně rezervovaný postoj.

Myslím, že svého asistenta bude mít každý. Domluvám se teď s Honzou Tylem, že by nám udělal asistenty pro celou rodinu, každý by měl svého, budou propojení, budou spolupracovat, takže já řeknu „17. září jedeme na výlet“ a on to řekne všem ostatním asistentům a členové rodiny už si nebudou moct nadiktovat, že toho 17. jsou někde na plese nebo tak. Myslím, že tohle bude fungovat, komorník nebo správce rodiny určitě všem usnadní práci a zmizí sdílené kalendáře, protože budou sdílení umělí asistenti.

Sdílené kalendáře, to je strašná věc, taky jich mám několik. Ještě jedna věc, která souvisí s AI a psaním či autorstvím: Hodně se řeší autorská práva. Většina velkých jazykových modelů byla natrénována nejenom na datech stažených z internetu, ale také na knížkách a v zahraničí se rozjely různé soudní spory. Jak se na tuhle oblast díváte? Vadí vám, že třeba i vaše texty někdo použil k tomu, aby natrénoval nějakého AI chatbota?

Rozumím tomu, proč to někteří lidé řeší. Chápu, o co jim jde. Jde samozřejmě také o způsob, jak vydělat peníze – že by se platily nějaké paušály za to, že někdo použil můj román k tomu, že natrénoval AI a teď vytváří jiné texty díky mojí genialitě. A to teď parafrázuju, nemluvím o sobě. 

Jenomže tohle je přece metoda, díky které se všichni učíme psát. Učím tvůrčí psaní na Vysoké škole kreativní komunikace a na první hodině studentům říkám nejdřív, kde jsou záchody, a potom: uvědomte si, že nenapíšete nic originálního. Všechno už bylo napsáno. To, co vy můžete napsat, to, co je hodnotou vaší generace, je, že napíšete víceméně to samé, co už bylo napsáno, jenom pohledem své generace, svým nějakým vlastním vkladem. Napíšete po 486. Romea a Julii, ale napíšete ji pohledem generace Z a to bude hodnota vašeho díla. 

To, že už všechny příběhy byly napsány někdy ve starém Řecku, ale naštěstí, nebo bohužel, byla většina zničená a my jsme následně mohli napsat něco jakžtakž originálního, to tak prostě je. 

A jak se učíme? Jak já jsem se učil psát? Tak, že jsem četl Káju Maříka, pak Karla Maye, pak Kulhánka, Součka, Žambocha, prostě hltal jsem všechno, tolkieny, zeměplochy… a pak jsem začal psát. Ale moje psaní je výsledek těch stovek knih, článků, historických příběhů, skutečných příběhů a vymyšlených příběhů, které jsem přečetl. 

Postupuji vlastně úplně stejně jako uměla inteligence. Svoje psaní jsem natrénoval na cizích textech. To znamená, že jestliže si spisovatel přečetl Karla Maye, měl by jeho potomkům nebo držitelům práv holt platit paušály. A když jsem si přečetl Nesboa a podvědomě jsem z něj určitě dvě, tři věty použil, měl bych posílat peníze do Norska. Jo?

Takhle vzniká, jak píšete. Jak jste se stal novinářem? Jako kluk jste v devadesátkách četl asi Mladou frontu, Respekt, Reflex, lidovky, hospodářky… Díky tomu jste se potom stal dobrým novinářem. Nestal jste se jím tak, že jste ráno vstal, naučil se abecedu a začal psát skvělé texty. Ale mimo jiné tak, že jste četl hromadu cizích textů a řekl jste si třeba: tohle je vtipné. 

Když jsem začal psát první texty, tak jsem v podstatě kopíroval práce amerického fejetonisty Davida Barryho. Psal pro Miami Herald a jeho fejetony vycházely i tady. Umí generálně tvořit vtip a pointu a já jsem jeho fejetony hltal a četl jsem je stokrát a pak jsem se zastavil a říkám si: proč jsem se teď zasmál? A přečetl jsem si ten text a říkám si: no proto jsem se zasmál, takhle on dělá vtip, vždyť je to tak jednoduché! 

A když teď udělám nějaký vtip já a dostanu za to pětikorunu, nebudu přece posílat do Miami Barrymu do důchodu z toho korunu, protože si to zaslouží a bez toho, že bych četl a analyzoval jeho fejetony a řezal se u nich smíchy, bych dneska neuměl udělat aspoň trochu vtip. To, že někdo něco napíše, přece neznamená, že ta esence a všechno je jeho dílo, protože on taky vychází z někoho jiného. Je to pyramida, šlapeme na záda velikánů a po našich zádech zase někdo vystoupá a třeba použije tři věty nebo nějakou metodu nebo způsob vyprávění, způsob vtipu z mojí knihy. A já za to budu jenom rád.

Dobře, dokud jsou to lidé, tak to asi tolik neřešíme. Ale jakmile to začne být jazykový model, AI chatbot, který použije všechny texty, na které přijde, aniž se na něco ptá, tak se to najednou řešit začne, protože za tím modelem je nějaká velká firma, která se pak na tom modelu snaží vydělávat peníze, a když tam vidíme peníze, tak si asi někdo říká: neměl bych z toho mít nějaký podíl?

Jestli do toho vlítne Ministerstvo kultury a začne mi posílat nějaký paušál, bránit se nebudu, určitě nebudu protestovat. Každý spisovatel má ruku nataženou (smích). Ale principiálně si nemyslím, že to je dobře.

Mluvili jsme o tom, že v Syndikátu jste se díval pár let dopředu, jak by situace s AI mohla vypadat. Co když se vás jako autora sci-fi knížek zeptám na dlouhodobější vizi nebo představu? Ono to tak bývá, že se ve sci-fi knížkách občas dozvíme něco, co se pak skutečně stane, že bývají předzvěstí toho, jak by třeba společnost mohla vypadat za nějakou delší dobu. Jakou tedy máte představu o AI? Co s námi a se společností udělá? Bude hrát spíš pozitivní roli, bude příležitostí, nebo spíš negativní roli? Přijde Skynet a podobně?

Role AI bude rozhodně pozitivní. Naše evropská společnost čelí obrovskému množství výzev a velkému množství problémů. Jedním z nich je problém demografický. Tahle země vymírá a nikdo s tím nic neudělá. Když politici říkají „tamhle přidáme peníze, tamhle spravíme porodnost“, to jsou všechno kecy. Babiš nedávno říkal, že se nechá inspirovat v Maďarsku, kde za stimulaci porodnosti utratili obrovské peníze a mají ji dnes nižší než my. Ty peníze evidentně vyletěly do luftu a většina těch programů vyletí do luftu, protože demografický vývoj, vymírání populace ve vyspělých státech – s nějakými výjimkami, jako třeba Spojené státy, Izrael – je nevyhnutelné. 

Moji studenti budou žít ve světě, kdy jim bude 50 let a budou živit čtyři důchodce. Prostě budou. A za současných technologických podmínek by to nezvládli. Narazili bychom do útesu – a s naší politickou reprezentací pořád ještě možná narazíme. A ani když se podíváte na jakoukoliv opozici, tak tam vážně nevidíte světlo na konci tunelu. 

Zachránit nás může jenom technologie: že jeden člověk udělá tolik práce a vytvoří tolik podílu na hrubém domácím produktu, že opravdu uživí nejen sebe, ale i ty čtyři důchodce. Bez toho to nepůjde. Bez umělé inteligence, bez robotizace, mechanizace, bez toho, co jde všechno dohromady ruku v ruce, to prostě nepůjde. Pokud bychom se teď technologicky zastavili, neumím si představit, jak bychom zvládli demografický vývoj společnosti. 

I kdybyste teď každé ženské od 18 do 40 dal milion za to, aby porodila dítě, a každá žena by nějakým zázračným způsobem porodila pět dětí, aby dostala 5 milionů, tak je ten demografický výkyv už dneska tak brutální, že i kdyby každá žena ve fertilním věku začala rodit jak na běžícím pásu, bude to jen brutální zásek do demografického rozložení společnosti. 

A u nikoho tady není žádná vůle, snad s drobnými výjimkami, že by aspoň začal přemýšlet nad tím, že bychom si potřebovali vybírat lidi ze zahraničí, abychom získali mladé lidi, kteří tady budou tvořit. 

Podívejte se, co se děje jenom kolem Ukrajinců. Pracují tady, odvádí daně, státu už vydělali víc peněz, než na něm vydal, to je spočítané, to tady nedělám žádnou propagandu. A ve středních Čechách nebo v Praze už se dneska neříká, že hledáte zedníka. Říká se „Ukrajince“. Nepostavíte barák, aniž byste měl Ukrajince. Je to už srandovní. Potřeboval jsem někoho na stavbu a někdo mi říká: jo, jo, potřebuješ nějakého Ukrajince. A to už byl, mám pocit, skoro „ukrajinec“ s malým u, stal se z něj nový název pro zedníka. Českého zedníka už v podstatě nesežnete, jsou to šéfové part, kteří pod sebou mají deset Ukrajinců, kteří jdou a postaví ty baráky. Nemocnice, sanitářky, opravářky, uklízečky… kdy naposled jste slyšel uklízečku mluvit česky? Společnost díky tomu funguje, ale stejně je tady velký odpor proti tomu, aby tu Ukrajinci byli. A nejen Ukrajinci, ale kdokoliv jiný. Jsme prostě zabetonovaní v tom, že budeme vymírat, a to se nezmění. A technologie nás může zachránit.

Podívejte se do Japonska. Je to přestárlá společnost, která ale už vytváří třeba robotické sestřičky, už ví, že brutálně přestárlá společnost bez technologie nebude fungovat. To samé Itálie. Čekají nás obrovské výzvy – a to se nebavíme o globální změnách klimatu nebo o zemědělství. To, že jeden farmář bude moct obdělávat obrovské lány pomocí dronů a umělé inteligence, která to bude řídit, a on si akorát ráno dá kafe a podívá se na hlášení, kolik jeho mini-drony zničily mandelinek bramborových, bez toho se neuživíme. To prostě nezvládneme. Můžeme říkat, že umělá inteligence někoho připraví o práci, ale nakonec vlastně spíš zastane ta místa, na která nebudeme mít lidi.

Na druhou stranu, nemůže být umělá inteligence nástrojem na lepší ovládání společnosti? O každém člověku už dnes existuje v digitální podobě spousta dat a umělá inteligence se dá použít na to, že se ta data dají nějak využít…

Stačí se podívat, co ve světě a ve společnosti způsobily algoritmy na sociálních sítích, že jo.

Přesně tak.

Ano, to se samozřejmě může stát. A o tom je vlastně trošku i příběh Syndikátu, protože samozřejmě můžeme tyto nástroje použít i na obranu. Je to jako s atomovou bombou. Ta během studené války zajistila mír, protože to byla politika velkého klacku, a když měli všichni hlavní hráči velké klacky a všichni věděli, že když použijí velký klacek, umlátí je pak velkým klackem ti ostatní. pak samozřejmě nikdo ten velký klacek nepoužil. 

Umělá inteligence nebo některé její aplikace určitě budou mít časem sílu atomové bomby a budou moci něco zničit. Všichni proti tomu budou stavět jiné umělé inteligence a budou se navzájem vyvažovat. To se samozřejmě může stát. Jde o to nezaspat a říct si: když tyto nástroje můžou mít padouši nebo šílenci, tak my je musíme mít taky.

Takže na jednu stranu říkáte, že dopady AI budou spíš pozitivní, ale to ještě není úplně jisté. Umělá inteligence může nakonec být ten klacek, kterým se budeme mlátit po hlavě.

Určitě, nakonec může přivodit nebo velice usnadnit nějakou diktaturu. Ve společnosti se to vždycky dělalo i bez umělé inteligence. Vždycky někdo měl sklony diktaturu nebo autokracii nastolit. AI tomu může určitě pomoct. Ale pak aspoň pomůže tomu, abychom uživili důchodce. Aspoň třeba k něčemu to bude (smích).

Dobře, tak doufejme, že AI sehraje spíš pozitivní než negativní roli. Umělá inteligence, to byl Syndikát. Budete v psaní o technologiích pokračovat? Bude třeba další knížka o kvantových počítačích nebo o něčem podobném?

Určitě (smích). Jsem spisovatel sci-fi. Zajímají mě jednak fantasy, které píšu pod pseudonymem František Kotleta, ale baví a zajímá mě i budoucnost. Chystám další knížku z trošičku vzdálenější budoucnosti. Nebudou to tři roky, ale třeba deset nebo dvacet let. Toho se my dva pořád ještě dožijeme, když budeme jíst hodně salátu (smích). Technologie tam samozřejmě budou hrát hlavní roli. 

Pro mě jako pro autora science fiction je hrozně zajímavé přemýšlet o tom, jak bude tahle země za 10 nebo 20 let vypadat. Už teď jsem si jistý, že na 80 procent budu úplně mimo, protože odhadnout vývoj je velmi těžké. Tři roky dávají menší šanci, že se netrefím. Deset let už je to víceméně jistota. Ale pořád je určitě zajímavé přemýšlet o tom, v jakém světě budeme za 10 let žít. Takže něco takového chystám tak příští rok na jaře.

Jsem zvědavý, jestli to bude pozitivní vize… Ale tu vy většinou v knížkách nemáte, byla by asi nuda psát o tom, že všechno je krásné, umělá inteligence nás krmí a my jsme všichni spokojení. V knize musí být nějaká zápletka.

Je to tak. A navíc je pro autora sci-fi vždycky zajímavější psát o tom, jak to dopadne blbě. Může to být trochu varovný prst, protože si pak můžeme po přečtení nebo po diskuzi nad tématem uvědomit, co udělat, aby to tak špatně nedopadlo.