Názory k článku Máme se bát Velkého bratra?

moje otazka zni proc ma ctenar pravo nazoru kdyz bude cenzurovan ? nema snad pravo vyjadrit cokoli aniz by za to byl trestan ? je snad napsane slovo nebezpecne ? slovo neni bomba ani pistole nikomu neublizi !muzeme se zamyslet nebo nereagovat ja jsem proti moderaci komentařum! a jakemukoli cenzurovani sledovani a vymackavani informaci !delate to vsichni!chcete telefony emaily adresy blaboly k cemu k reklame a nebo postihu ....

Protože je nepřenosnej (při kontrole je potřeba zjistit, zda na něj nejede nikdo jenej.

Nabízí se otázka, co by se stalo tak strašného, kdyby přenosný byl. Stejně na něj v jednu chvíli bude moci jet jen jedna osoba. Problém by nastal jedině s tím, že dnes když tramvajenku zapomenu, tak ji můžu donést dodatečně a zaplatím menší pokutu, ale i to je řešitelné (stačilo by na kupón - jenom na kupón, ne do nějaké databáze! - napsat před donesením na dodatečnou kontrolu jméno - to jméno by holt byl trest za to, že jsem hlava zapomětlivá...).

Člověk je tvor společenský a jeho samotná existence je založena na interakci s ostatními. Tedy na sdílení toho, co „ochránci“ osobních dat považují za „tajné“.

Od nepaměti přece chodíme po světě, nosíme svůj obličej, komunikujeme s ostatními lidmi a ano, sdělujeme jim o sobě informace, které považujeme za vhodné.

Pojďme připustit, že „osobní data“ neexistují. Je to kategorie, kterou nelze uspokojivě definovat.

Tohle jsou velmi odvážná tvrzení. Za prvné si nejsem jistý, že je to kategorie, kterou nezle uspokojive definovat - osobně si myslím, že při troše úsilí je možné se na nějaké definici shodnout. A za druhé - i kdyby byla definice obtížná a bylo nemožné se na ní shodnout, znamená to podle vás, že kdokoli má právo přístupu k jakýmkoliv informacím o vás? Z čeho by něco takového vyplývalo?

Musím přiznat, že si myslím, že porozumění a vymezení toho, co vlastně jsou osobní data, je v tomto článku velmi chabé - což považuji za problematické vzhledem k tomu, že se zde vymezují jakési závěry o tom zda se máme či nemáme bát Velkého Bratra. Chvíli se mluví o ochraně osobních dat, a pak se autor zabývá motivací člověka na internetu, a tam už mluví o anonymitě, jako by to bylo totéž jako osobní data, a problematika osobních dat se najednou někam zcela vytrácí.

Podle mě tento článek obsahuje celou řadu chybných předpokladů, případně chybného vyvozování ze správných předpokladů. Rozepisovat se jednotlivě by bylo velmi zdlouhavé a asi nudné, proto zkusím co nejvíce zobecnit.

Jak ví každý sociolog, informace představují de facto mocenský nástroj. Pokud se mi podaří získat o někom maximum informací a současně se mi podaří zajistit, že on má minimum informací o mě, získám více možností jak na něj vyvíjet nátlak a vytvořím mocenskou nerovnováhu.

To je přesně důvod, proč se lidé snaží udržovat kontrolu nad informacemi, které se jich týkají. Nikoli jen v rozmezí černá a bílá, tajné a veřejné - ale hlavně v určování toho, komu jaké informace zpřístupním s ohledem na riziko, které to pro mě může představovat. Například velmi osobní jsou informace o tom, čeho se bojím. Může to být i to, kolik mám peněz, koho mám rád a koho ne, a pouze v určitých případech to skutečně může být i sama moje identita. Svěřuji je nejbližším přátelům, vůči kterým mám vysoký stupeň důvery, ale zároveň se budu maximálně snažit, aby se nedostaly mým nepřátelům, protože v jejich rukách by tato informace pro mě mohla být extrémně ohrožující až zničující.

Mnohé moderní technologie moji kontrolu narušují - jednak tím, že mohou vytvářet kanaly, kterými riziková informace unikne k osobám, kterým jsme ji nezamýšleli, a druhak tím, že pomocí data miningu umožňují de facto vytvářet nové informace o mě, které nemusí být dostupné ani mě samotnému (k tomuto není ani nutné mít technologie pod kontrolou, stačí je dovedně používat). To vytváří mocenskou nerovnováhu.

Pan Donát mluví o jakési transparentnosti prospěšné pro všechny, to je však IMO představa neuvěřitelně naivní. Vždy zde totiž je nerovnováha - někdo má informační nástroje pod kontrolou (nebo je třeba jen umí využívat a není v tom omezován morálkou), a někdo nemá. Majitel určitého komunikačního nástroje může mít informace o mě, ale já je nemohu mít o něm. Transparentnost je jednosměrná - takže se zde vytváří Foucaultem proslavený panoptický princip, nástroj moci těch na průhledné straně zrcadla nad těmi na neprůhledné. Doporučuji panu Donátovi přečíst Dohlížet a trestat.

čím více se naše komunikace přesouvá od "z očí do očí" ke komunikaci přes technologické "prostřendníky", tím více moci se z našich rukou přesouvá k rukám těch, kdo tyto nástroje mají pod kontrolou. Tohle skutečně je problém, který dříve neexistoval. Je potřeba vymýšlet způsoby, jak tuto vznikající nerovnováhu kompenzovat a chránit ty, kteří ztrácí kontrolu nad šířením informací o sobě, případně jak tuto kontrolu zajišťovat i ve světě komunikačních technologií.