Mí vrstevníci – mluvím o lidech narozených v šedesátých letech, o lidech, kteří si ještě nepřipadají jako „starší“, ale kalendářně už jsou – často konstatují, že se dnes málo čte.
To je potřeba upřesnit. Kdo tento názor zastává, chce tím zpravidla říci dvě věci: za prvé, že mladší generace čte méně než my v jejich věku. Za druhé, že specificky čte méně knih, zejména tzv. kvalitních – nejde tedy o celkový počet zkonzumovaných písmenek. Kdybychom totiž započetli textovky, chaty a statusy na sociálních sítích, klidně by se mohlo stát, že by to dnešní mladí nad námi vyhráli. Jejich převládající způsob čtení je však jiný: jde v něm o komunikaci, ne o literaturu.
Dobře, a co z toho plyne? Mí konzervativněji ladění vrstevníci mají jasno: úpadek kultury, diskontinuita znalostí, vítězství povrchnosti, ztráta kontaktu s trvalými hodnotami.
Něco na tom je. Vytrácí se například sdílený jazyk metafor, ustálených spojení (současněji řečeno hlášek) vycházejících právě z historického kulturního fondu. Posouvají se k nesrozumitelnosti, protože málokdo už zná jejich skutečný kontext: „oko za oko“, „blahoslavení chudí duchem“ (oboje z Bible), „mezi nebem a zemí“ (Shakespeare), „tento způsob léta“ (Vančura) a tisíce dalších. Jsou to užitečné zkratky za mnohem delší vyjádření a zároveň sociálni lepidlo: užíváme-li je, ujišťujeme se tím navzájem, že sdǐlíme stejné myšlenkové zázemí, mluvíme stejnou řečí, užíváme pojmy v identickém významu. Zkrátka, že si rozumíme.
Na druhou stranu, my starší si sami sebe idealizujeme, což dělá každá generace, když zvolna zapomíná, jaké to bylo dřív. Většina z nás nečetla Ovidia ani Danta, od Shakespeara zná dvě tři hry (ty zfilmované) a konzumujeme hlavně sci-fi a detektivky. Naším společným zdrojem citátů byli daleko pravděpodobněji Šimek s Grossmanem („Prohlížej si krásy Prahy! Bude hůř.“), v lepším případě Kurt Vonnegut („Haj hou.“), než Bible.
Literární vědci a učitelé mluví o kánonu – o ustálené sbírce klasických děl, jež znáti jest podmínkou statutu vzdělance. Kromě těch, o nichž jsem se už zmínil (centrem západního kánonu je vždy Shakespeare a Starý zákon) sem patří Milton, Chaucer, Molière, Montaigne – ještě jste tu? – z modernějších autorů Flaubert, Austenová, Tolstoj, Dostojevskij, Kafka, Fitzgerald. A řada dalších dávno mrtvých.
Všechno to je, nemylme se, skvělá literatura. Kdo si to všechno – nebo aspoň něco – přečte, neprohloupí, tím jsem si jist. Zda to je podmínka dnešní vzdělanosti, tím si jist nejsem. A vůbec si už nejsem jist, jak vysoko byste to měli mít na žebříčku priorit.
Vztah mezi generacemi („mládež za nic nestojí“) je neměnný po celou dobu existence lidské společnosti, v tom nejsme výjimeční. Co však dnes výjimečné je, to je bezprecedentní nárůst objemu dostupných informací během velmi krátké doby. Nynější střední a mladá generace má chtě nechtě za úkol vynalézt nové vzorce chování uprostřed informační laviny. To není snadné.
Navrhuji odpustit jim, že neznají Povídky canterburské a že je nudí Čapkův Povětroň – pod podmínkou, že v ušetřeném čase něco užitečného nebo krásného vymyslí, že nezůstanou u planého žvanění na Facebooku. Ale i kdyby – nebyli jsme lepší. Jen jsme měli to štěstí či smůlu, že Facebook nebyl.
ČLÁNKY DO MAILU