Hubu a krok jsem nedržel. Nikdo mne neodposlouchával, nenatáčel, nikdo mi nevyhrožoval vyhazovem a na pokecu na StB jsem také nikdy nebyl. Proč? protože jsem se živil rukama, ale uměl jsem při tom používat i hlavu, takže mi prošlo i veřejné profackování komunistického udavače a to, že verbíře, který mi strkal pod nos přihlášku do KSČ jsem málem přizabil. Načalstvo pukalo vzteky, ale velmi dobře si uvědomovali, že za mne neseženou náhradu. Takže moje pracovní doba byla úterý - čtvrtek od 9 do 14 hodin, žádné schůze, akce Z, první máje a podobné chujoviny. Dnes jsem v důchodu, takže současná ,,svoboda" (dělat od nevidím do nevidím za peníze taky nevidím), je mi srdečně u zadku.
Ta mira omezeni vychazela z toho, jak jste mohl system ohrozit. Myslet jste si mohl co chtel. Pokud jste to chtel rikat nahlas, uz to byl problem. Kamer a mikrofonu bylo dost - byli to vsichni lide okolo.
Vetsi konfrontace jinych nazoru nebo prijem informaci zvenci bylo proste nemozne. Pokud vam to nevadilo, samozrejme jste totalitou tolik vnitrne trpet nemusel.
Nelze to srovnavat s dneskem, kdy existuje urcity monitoring, ale ne ideovy, natoz restriktivni.
Svobodnější než dnes jsem se cítil i před rokem 89. To nebylo na každém rohu plno kamer, nebyli jsme kamerami sledovaní venku ani v práci nebo ve školách a podobně. Nebyl nám soustavně odposlouchávaný telefon, jak je to dnes. Možná nás tenkrát šmírovali domovní důvěrníci, ale to bylo asi tak všecko. To co máme dnes, to já osobně považuju za větší totalitu, než byl celý slavný socializmus.
ČLÁNKY DO MAILU