Vydávání hudby se hold změnilo. Je to stejné jako, když firmy investují do reklamy nebo PR, aby u nich lidé nakupovali. Umělci vydávají hudbu jakou upoutávku na jejich koncerty. Navíc mají pořád příjem z rádia a TV, takže pokud je po nich poptávka, rozhodně hlady neumřou.
Z daní platíme hudbu již dnes.Byl to hudební průmysl, který ve své touze po velkém a rychlém zisku vytvořil hromadu marketingových hudebních projektů pochybné kvality, díky kterým si značná část populace myslí, že Kelly Family nebo Spice Girls jsou umění a na skutečně kvalitní hudbu zcela zapoměli.
Kdyby to šlo dále podle not hudebního průmyslu a naše daně nepodporovaly filharmonie, opery a podobné zařízení, asi by během pár let nebylo možné poslechnout si Dvořáka, Čajkovského a nakonec ani Gershwina naživo. Věřím, že zachování této možnosti je veřejným zájmem, zatímco o zachování možnosti poslouchat Darinku si dovoluji pochybovat.
A právě v tomhle je asi ten problém když se veřejně respektive z veřejných peněz podporuje jedno, tak se musí podporovat i druhé. Nebo snad je nějaké objektivní a pro všechny lidi stejné měřítko na to co je a co není umění.
Někomu jako umění příjde Kaja někomu zmíněný Dvořák.
Nebo máš představu kdo by hodnotil a za jaký podmínek co je prostě balast a co je umění?
Na to je univerzální odpověď. Jdi do politiky, prosaď zákon o plošné podpoře kohokoliv, kdo zvládne 5 akordů na kytaru a vládni. Zatím je to tak, že je společenský konsensus na tom, že je rozumné podporovat dobou prověřená a interpretačně vysoce náročná díla.
Do debaty o tom, co je a co není umění se pouštět nemíním. Andy Warhol nechával známé lidi čůrat na měděné desky a pak to prodával jako oxidativní obrázky. Státní příspěvek nepotřeboval, měl dobré PR a lidé byli dost blbí, aby za to zaplatili. Na druhou stranu to byla dobrá investice, protože lidská blbost je věčná ;)