Samozřejmě, že z pohledu EU je to korektní postup. I když je EU taková lehce fašistická, lehce socialistická, lehce komunistická organizace, tak tak daleko, aby nařizovala, že když mám rohlík (nebo cokoli jinýho), tak mě nenutí, prodávat ho všude. rozlišuj mezi "můžu" a "musím".
Čili EU mi umožnuje prodvávat všude za stejných podmínek a bez zbytečných formalit, cel a dalších regulačních omezení, ale nenařizuje mi to.
Je poněkud rozdíl mezi rohlíkem a online službou...
Především ale tady jde opravdu o blokování možnosti nákupu - když se někdo rozhodne nakoupit nějaké zboží v UK a pak prodávat v ČR, tak mu v zásadě nic nestojí v cestě. V tomto případě je ale tohle záměrně komplikováno a často se v licenčních podmínkách výslovně zakazuje použití pro občany jiné země, leckdy nemá šanci ani třeba člověk z jiného státu, který ve státu, kde služba funguje, dlouhodobě žije atd. A tohle je podle vás pořád ještě je z hlediska EU směrnic zaručeně korektní postup?
Ono to skutečně není tak černobílé, právě proto jsem to psal jako námět pro redakci, aby se na to podívala více do hloubky...
Samozřejmě, že je to zcela v pořádku. To s volným pohybem zboží nemá nic společného - ten řeší úplně něco jiného (a to ten, že stát neháže klacky pod nohy obchodníkům a firmám - ne to, že každá firma musí vše nabízet všude).
To máte stejné, jako s výrobci potravin - nebo snad trváte na tom, aby michelské pekárny vozily rohlíky až do UK? :)
Zkuste přemýšlet, než něco vyplodíte :)
Jde o to, ze kazdy stat ma nejakou svoji legislativu a v EU plati, ze pravo podle ktereho se vztah ridi, si voli zakaznik(nikoli predem, muze provest volbu az v pripade sporu) => pokud neco prodavate v ramci cele EU, muze se vam klido stat, ze vas zakaznik bude zalovat podle francouzkeho zakona, o kterem netusite vubec nic.
Měl bych jeden námět pro redakci na serióznější analýzu související s dostupností služeb jen v některých zemích... Když je služba dostupná například jen v USA, tak se nám to sice nebude líbit, ale z právního hlediska nelze bohužel nic namítat. Ale je vůbec legální situace, kdy se nějaká služna nabízí třeba i Německu, ale v jiných zemích EU ne? Co na to volný pohyb zboží a další unijní směrnice? Ono mimomochodem vůbec nejde jen o ČR a další "divoký východ", asi před týdnem jsem narazil na album dostupné z EU snad jen v Německu a tuším UK, bez šance byli i uživatelé ve většině jiných "starých zemích EU".
Zajímalo by mně, jak je toto ošetřeno, existuje v legislativě EU nějaká konkrétní formulace, která toto znepřístupnění online služeb v části zemí výslovně legalizuje anebo jen to jen svévole? A pokud platí to druhé, nebylo to pěkným námětem na trochu skutečné investigativní novinařiny spojené s oslovením europoslanců atd., ať se udělá trocha rozruchu?