Stál jsem v pokoji a několik dlouhých okamžiků se usilovně rozhlížel. Nic. Nevidělas někde ovladač?
zeptal jsem se ženy. Od té doby jsem to ještě párkrát zkusil. Čistě náhodou, když jsi uklízela po dětech, nenarazilas někde na ten ovladač?
Dny plynou, a když mne sem tam přepadne touha pustit si v televizi třeba zprávy, Výměnu manželek, fotbal nebo něco podobně výživného, zase se chvíli usilovně rozhlížím. Marně.
Chytré rady, jako že je ovladač beztak zapadlý někde v gauči, vůbec nezabírají. Zkoušel jsem to. Není ani v ledničce. Při hledání jsem našel ledacos, klíčky od auta, které už pět let nemám, modrý fix bez víčka, víčko od žlutého fixu, motivaci konečně pověsit na zeď obraz Vlastislava Hofmana, který jsem domů kdysi dovezl právě tím autem, od něhož byly ony klíčky, a který od té doby byl jen opřený o stěnu, ale ovladač vytrvale vzdoruje objevení.
V nejhorším případě můžu tuto prekérní situaci vždycky vyřešit s grácií a přihlásit se k módním lidem, kteří televizi prostě ze zásady nemají. A nebo to prostě zapřu. Fotbal můžu sledovat na streamech, nejobskurnější záběry z televizních reality show se stejně objevují místo v televizi na YouTube a jak to bylo doopravdy s událostmi a reportážemi, nakonec vysvětlují sami novináři na Facebooku a na Twitteru.
Ale stejně mi to nedá. Neviděl jste někdo můj ovladač?
ČLÁNKY DO MAILU