O smrtelných a nesmrtelných komunitách

Vždy se mi líbil příměr k houbě: Houba je společenstvím buněk, které má ve svém krátkém životě jediný úkol – vyrůst rychleji, než se houba sama stane obětí plísně. Samotná houba je velmi podobným druhem jako plíseň a svým růstem paradoxně vytváří pro plíseň dobré životní podmínky. V našem světě nemá smysl pokoušet se sestavit „věčné“ systémy. Ty prostě neexistují. Má ale smysl se pokusit sestavit systém, který vydrží fungovat do doby, než vyřeší úkol, který je mu svěřen. A právě to je skutečnou rolí našeho třetího pravidla.

Pravidlem 3 nastavujeme délku života systému

Přirovnání komunity k organismu dává velmi dobrý smysl – oba tyto systémy se vyznačují velmi podobnými principy fungování. Čím více jsou jednotlivé části systému specializovány, tím více jsou na sobě vzájemně závislé. Z tohoto důvodu není takový systém ohrožován příliš brzkým rozpadem, tedy rozpadem, který by nastal ještě předtím, než se jeho jednotlivé části začnou specializovat. Bohužel i zde získáváme něco za něco: ze vzájemné závislosti složek systému vyplývá zranitelnost systému jako celku. Velmi těsně svázaný systém selže při prvním selhání kterékoliv jeho životně důležité (i když krásně specializované) části. Čím je tedy vazba v systému těsnější, tím je jeho celkové selhání pravděpodobnější. A čím je systém zranitelnější, tím kratší doba života je mu vyměřena – v extrémním případě tedy systém selže ještě předtím, než splní svůj úkol.

Pokud ale máme naopak velmi volně spojený systém, rozpadne se (a samozřejmě i spojí s dalšími) dříve, než se jeho části začnou dostatečně specializovat. Systém sám sice nezaniká, ovšem mění se tempem, které mu nedovolí růst jeho vnitřní struktury a specializaci jednotlivých částí – tedy chceme-li, rozpad a přijímání nových členů probíhají rychleji, než aby se mohl systém soustředit na řešení složitějšího úkolu. Nesmrtelnost tedy neexistuje ani v druhém případě. Zatímco v případě příliš těsných vazeb se zvyšuje pravděpodobnost selhání celku, v případě příliš volných vazeb systém v podstatě vůbec nevznikne. Naším třetím pravidlem tedy nastavujeme dvě velmi těsně souvisící charakteristiky systému: jeho vnitřní složitost a spolu s tímto parametrem rostoucí pravděpodobnost selhání. S růstem pravděpodobnosti selhání klesá čas vymezený systému.

Jak najít optimální délku života systému?

Pod pojmem systém si můžeme představit mnohobuněčný organismus, klasickou firmu, ale stejně dobře i virtuální komunitu. Pojďme se tedy (v tomto pořadí) na tyto příklady systémů podívat.

Člověk

Čím se liší člověk od jednodušších organismů? Mírou diferenciace a specializace buněk. Zatímco v členovci je specializace ještě natolik nízká, že dovoluje organismu dorůst do původní podoby i po vážném zranění (například žížala může přežít i své přepůlení), u člověka již existují orgány (a v rámci nich jejich části), které jsou pro organismus životně důležité. Jejich selháním dojde k zániku celého organismu. Pokud se člověk stane obětí dopravní nehody, i méně dramaticky vypadající zranění mohou vést k smrti. Fatální důsledky pro celý organismus může mít i poškození jen velmi malé části organismu (například srdce). Čím je tedy organismus jednodušší a méně diferencovaný, tím méně mu tedy hrozí nebezpečí ze selhání některé jeho specializované části. Pokud jde o člověka (a velké množství jiných živočišných druhů), kompromis v nastavení vnitřní složitosti organismu je zajištěn tím, že velká část specializovaných orgánů je aspoň zdvojena.

Firma

Také u firmy platí, že čím je firma složitěji organizovaná, tím je zranitelnější. Představme si pro jednoduchost nábytkářskou firmu zajišťující vybavení kuchyně na míru. Služba zákazníkovi se skládá například z porady architekta, návrhu individualizované kuchyně, výroby jednotlivých dílů a nakonec z jejich dopravy a montáže na místě.

Uvedeme si nyní na tomto příkladu oba extrémy aplikace třetího pravidla. Představme si nejprve velmi silnou vzájemnou vazbu jednotlivých součástí. Toho dosáhneme například v případě, kdy budeme prodávat služby naší firmy pouze jako celek. Zákazníkovi to můžeme odůvodnit například snahou o udržení vysoké kvality služeb v celém procesu – případně můžeme učinit jednotlivé díly naší nábytkové stavebnice zcela nekompatibilními s jakýmkoliv jiným nábytkem (nepřipomíná nám to něco?). V obou těchto případech vznikne navzájem velmi úzce spolupracující systém, jehož jednotlivé složky na sobě budou přímo životně závislé. Možnost, že by složky přestaly spolupracovat, je minimální – vyřazení ze systému by totiž pro ně znamenalo (obchodní) smrt nebo aspoň podstatné zhoršení životních podmínek. Montážní četa má nástroje a zkušenosti pouze pro tento systém, výrobce nemá žádné připravené standardní sestavy a musí se vždy spoléhat na nákres architekta, a konečně i architekt by se uživil v kterékoliv jiné činnosti hůře než tím, co dělá dnes ve vysoce luxusní specializované službě. Pokud se chce architekt živit tím, čím doposud, odtrhnout od firmy se nemůže – tyto skvělé kuchyně totiž vyrábí pouze jediná firma na světě.

Tento systém je velmi provázaný; díky tomu jsou jednotlivé složky firmy k sobě velmi loajální, výměnou za to je ale systém nesmírně zranitelný. Představme si, že ve firmě pracují celkem dva architekti. Jednoho z nich však potká dopravní nehoda a vyřadí jej na tři týdny z provozu. A jako by smůly nebylo dost, druhý architekt bohužel ve stejné době onemocní vysokou horečkou. Výroba v té chvíli nemá co vyrábět, neboť jí nepřicházejí plány. Po chvíli je bez práce i montáž – a po několika dnech je ochromena celá firma.

Nyní se podívejme na opačný extrém. Představme si, že by bylo spojení mezi jednotlivými složkami naší firmy jen velmi volné. Architekt nechť pracuje na smlouvu o dílo, výrobu si naše firma nechává zajistit několika různými dodavateli. Také v dovozu a v montáži pracuje několik nezávislých firem – podle toho, kolik se zrovna podaří sehnat zakázek.

V tomto systému v podstatě nikdo nezávisí na nikom. Pokud onemocní architekt, firma si pronajme jiného, pokud shoří výrobní hala dodavatele, firma začne vyrábět jinde. Zároveň se ale v tomto systému nikdo nerozpakuje sáhnout po právě výhodnější zakázce. Pouta jsou totiž vždy obousměrná: firmu sice nic neváže k jejím součástem, ale totéž platí i o vztahu součásti k firmě. Jednoho dne si například architekt může uvědomit, že to, co dělal zatím na zakázku, by vlastně mohl stejně dobře a navíc finančně výhodněji dělat ve své vlastní režii. Konečně, za dobu, po kterou pro firmu pracoval, si již vytvořil dobrý okruh zákazníků. Zákazníci tedy chodí za ním a své dosavadní kolegy si může snadno pronajmout. V té chvíli vznikne konkurenční značka. Původní firmě to zdánlivě nevadí – začne si pronajímat jiného architekta.

Virtuální komunita

Pokud aplikujeme zcela dokonale pravidlo číslo 3 u virtuální komunity, vytvoříme i zde silná pouta vzájemné závislosti. Pouto má však vždy dva konce – váže lidi ke komunitě, ale zároveň komunitu k lidem. Jako modelový příklad velmi těsné komunity mě napadá vývoj komplexního softwarového systému. Aplikací prvních dvou pravidel vznikne hierarchicky strukturovaná organizace, v níž dokáže původní vlastník projektu pro projekt nadchnout skupinku lidí, kterým rozdělí úkoly. Tito jednotliví lidé zase seženou své spolupracovníky, svoji práci rozpracují a rozdělí. Proces může fungovat na teoreticky neomezeném počtu úrovní, a přesto je pravidlo 3 striktně splněno. Jednotlivé dílčí projekty, na kterých členové komunity pracují, mají totiž smysl pouze v rámci celého projektu. Specializovaná procedura, kterou v rámci systému například vyvíjím, má své uplatnění pouze v tomto systému – já ji ani nemohu nabídnout nikomu jinému. Výměnou za tuto absolutní loajalitu je ale zranitelnost projektu jako celku – selhání kterékoliv specializované části (svoji proceduru jsem nestihl vyvinout včas) se odrazí na selhání jeho nadřízené části (můj nadřízený nedodá svůj díl včas), a tedy – opět rekurzivně – na zákonitém selhání celého projektu (dokončení celého projektu se odsouvá). Stejně tak se podepíše na kvalitě projektu špatná kvalita libovolné jeho specializované čás­ti.

Pravidlo 3 tedy reguluje život systému. S těsností vazby systému roste možnost jeho selhání. U absolutně těsných systémů je selhání jistotou. Naopak s volností systému roste možnost jeho rozpadu. U absolutně volných systémů ovšem žádný systém nevznikne.

Otázka posledního dne workshopu

Pokud bychom chtěli tento systém aplikovat na příklad Lupy, komunita by mohla pracovat v různých specializacích, čímž by tvořila hodnotný obsah. Tento systém může skutečně připomínat portál. Centrálním bodem takového systému by mohl být například velmi kvalitní vyhledávací systém, který by přinášel hodnotu všem členům komunity.

Jak by vypadal zcela těsný motivační systém v případu Lupy?
Jak by vypadal možný kompromisní systém?

A jedna otázka ze softwarového průmyslu: jak řeší komunita Open Source kompromis centralizovaného řízení projektu při zachování konkurence v rámci vývoje?