Prostě existuje početně významná množina lidí, kteří se na ten film podívají za několik Kč, ale do kina za desítky až stovky Kč by na to nešli. Někdo si to stáhne jen proto, aby to projel rychloposuvem, aby se podíval, jestli je to dívatelné nebo exkrement. V prvním případě si to koupí na DVD (nebo půjde do kina). ve druhém ne.
Prostě se smiřte s tím, že stávající model distribuce děl v digitální podobě je naprosto nevyhovující, že v podstatě "žere" peníze, které by mohli dostat tvůrci, jednak tím způsobem, že je na stávající distribuční řetězec napojeno příliš mnoho parazitů, jednak tím, že se ta díla stávajícím distribučním řetězcem k řadě potenciálně platících (na webu popisovaném v tomto článku se platilo) diváků nedostanou.
To samé knížky - kdo se jednou spálil (jako já) nákupem e-booku s DRM, ten si podruhé takový shit nekoupí a raději si najde cestu k ilegální verzi bez DRM. Byť by za dílo bez DRM byl ochoten rozumnou částku zaplatit.
Podle mě škoda jasně vznikla: pokud chtěl někdo tímto způsobem distribuovat dílo, měl si na to pořídit příslušnou licenci. Jestli to dělal z čisté charity nebo na tom chtěl vydělat, to už je přece jedno.
Teď jde jen o to, že poškozená strana se (naprosto logicky) snaží výši škody co nejvíc nafouknout a "škůdce" se naopak (taktéž naprosto logicky) bude snažit výpočet škody minimalizovat (třeba zrovna tím Vaším argumenem). Vzhledem k tomu, že obě hranice jsou vycucané z prstu a veškeré argumenty vratké, nezávidím soudci rozhodování o odškodnění.
Já jsem to pochopil ne jako "unikátní návštevníci", ale jako "unikátní diváci" (tj. ti, kteří si něco pustili). Ceny vstupenek do kina ale mají jiný zádrhel: zatímco vstupenka je jen na jednu osobu, ten film na monitoru mohlo sledovat osob více (a nejspíš to tak dost často bylo). Takže "unikátní diváky" je ještě nutno násobit nějkým rozumným/uvěřitelným koeficientem (vycucaným z prstu, jak jinak).
Jenže škodu nemůžete posuzovat podle toho, kdo nelegálně díla sdílel, ale podle toho, kdo je vlastníkem práv. To, že ten pirát nabízel díla „pod cenou“ i těm, kteří by si je za normální cenu nepořídili, přece není problém majitele práv. Když někdo ukradne kus kabelu od železničního zabezpečovacího zařízení, taky nemůžete způsobenou škodu posuzovat podle zloděje (a částky, kterou za kov dostal ve sběrně), ale podle poškozeného, který má náklady s opravou i se zabezpečením provozu do doby opravy.
Omyl! Praxe vypadá tak, že policie striktně vyžaduje vyčíslení pouze hodnoty ukradeného materiálu! Ono by se nehezky zvedala statická úroveň škod, kriminalitou způsobených a navíc, protože škůdce většinou unikne a pokud ho chytí, nikdo si na něm nic nevezme, (blaze tomu, kdo nic nemá), Je pro polici lepší, když je škoda z trestné činnosti tohoto druhu minimální. Jinak by totiž museli dohledávat, kde kradený materiál skončil a trestat majitele sběren šrotu. A trestat podnikatele, odkupující kradené zboží a řádně si na tom mastící kapsy v Klausistánu prostě nesmíte.
V prvním odstavci jste si odpověděl sám, autor přijde o zisk. Druhý odstavec je nesmysl, vůbec to nezávisí na tom, zda je něco hmotné nebo nehmotné. Zákon také nerozlišuje hmotné a nehmotné, ty hranice vedou úplně jinudy. S těmi daněmi jsou to úplné nesmysly -- DPH znamená daň z přidané hodnoty, dále máme například daň z příjmu fyzických/právnických osob. První se počítá z marže, druhá ze zisku, autorská díla z nich nejsou nijak vyňata.
Plyne. Když rozbiju vlak, tak vlak nejede a oprava něco stojí. Když se podívám na film, tak žádná škoda nevznikne. Ten film pořád všichni mají nikomu nechybí a můžou se na něj dívat dál. Autorovi pouze nevznikl zisk. V případě hmotné věci tak o něco jejím ukradením nebo zničením přijdu. U autorského práva o nic nepřijdu pouze nevznikne zisk.
Dál z hmotné věci musím platit daň (daň z nemovitosti, dědickou daň, DPH) u autorských práv tohle neplatí (až na DPH z knih nebo CD). Hmotné věci jsou moje a mých dědiců navždy, autorské právo po určité době zmizí a přechází do vlastnictví veřejnosti.
Zákon ani společnost se na to nedívá jako na stejnou věc. Jenom držitelé práv se snaží, aby to tak bylo, s tím rozdílem, že daně platit nechtějí.