Původní řecké olympijské hry taky nebyly jen sport pro sport. Vítěz (ale jen on, druhý v pořadí už ostrouhal) dostal královskou odměnu a k tomu navrch různá privilegia (např. doživotní vstup zdarma na divadelní představení ve městě, pravidelné hostiny na jeho počest atd.). A taky se kvůli tomu všemožně švindlovalo, dopovalo, zakopávaly se tabulky s přáním toho nejhoršího pro soupeře atd. Čili není to jen dnes, bylo to už kdysi dávno.
Kdysi byly OH jen pro amatéry a když někomu někdo zaplatil jízdenku/letenku na hry, byl dotyčný sportovec nazván profíkem a vyloučen.
Potom dovolili sponzory.
Potom dovolili i profi-sportovce, protože vedle zaměstnání špičkově sport moc dělat nejde a když měl někdo zaměstnání, tak jen na oko - to fungovalo v celém socíku a tak byly "kapitálisti" hendikepovaný.
Dneska mám pocit, že tu nejde o sport, ale o prachy. Podobně jako v soukromých televizích je nějaký vysílaný program, vedlejší efekt, nutné zlo. Naštěstí dost nutné, protože na 24/7 v reklamách by e nikdo nekoukal - i když na satelitu najdete i takové kanály.
Olympijský výbor by byl nejraději, kdyby sportovci nebyli, jenomže pak by zase neměli, co prodávat, televizní práva jen na zahájení a ukončení s miliónem reklam by asi neprodali dost draze.
Je mi jich fakt strašně líto, furt nějaký sportovci a taky hlídat, aby nějaký cizí (rozuměj ne-olympijského-výboru) sponzor nemluvil o tom, že někoho sponzoruje... Víte, co to stojí?