Krátce poté, co v minulých dnech oznámil ředitel společnosti Safetica Mirek Kren, že firmu stěhuje do Spojených států, vyjádřil se k tomuto kroku také významný investor ve firmě a jeden z nejbohatších Čechů Ondřej Tomek. Popisuje, že Česko ani Evropa technologickým firmám nepřeje, legislativní a daňové nastavení jejich rozmach brzdí, produktivita tu není tak ceněná jako ve Spojených státech a mladým firmám se nedaří přitáhnout zajímavé zaměstnance. Mimo jiné i kvůli nefunkčnímu nastavení zaměstnaneckých akcií.
Výsledkem je, že Safetica se stěhuje do USA proto, že „to buď uděláme, nebo si podřezáváme perspektivu firmy,“ uvádí. Ovšem nejde jen o tuto společnost. Tomek popisuje, že tato nálada se ve zdejším prostředí rychle šíří. Za pravdu mu dává i čerstvé oznámení šéfa Wedosu o stěhování jednoho z největších hostingů z Česka do Lucemburska.
Tomek má s technologickými společnostmi bohaté zkušenosti. Kdysi spoluzaložil Centrum.cz a následně ho prodal společnosti Warburg Pincus. Investuje na burze, do startupů a podíly má kromě Safeticy také mimo jiné ve společnostech Dataddo nebo Shoptet, vlastnil i část v Kiwi.com. Investuje skrze fondy Impulse Ventures, Coober Fund nebo Impulse Capital a předloni také rozjel kryptoměnový fond IVBF.
„Chcete-li udržet jako technologická firma krok s konkurencí, nebo ji dokonce předběhnout, musíte být na trhu, kde vám za to jsou zákazníci ochotni zaplatit. A ten trh v Evropě není,“ říká mimo jiné. Povídali jsme si o zdejším prostředí i o dalších informacích, které se k němu z technologického světa dostávají.
Některé z důvodů stěhování z vašeho pohledu poměrně konkrétně vysvětlujete na sociální síti X. A tam zmiňujete i potřebu mít americké zaměstnance ve firmě, která chce uspět ve Spojených státech. Jenže dodáváte, že mít Američany v technologické firmě nejde bez zaměstnaneckých akcií. Proč by to nešlo?
Protože pokud máte zaměstnance, kupujete si jejich čas, zkušenosti, znalosti a za ně jim nabízíte mzdu. Jenže motivovat jen mzdou nestačí. Američané jsou draví a zajímají je příležitosti.
Seniorní zaměstnanci, které jsme pro Safeticu potřebovali, mají třeba 30, 40 let praxe a my chceme, aby nám odevzdali to, co se za těch 40 let naučili. Moc dobře už vědí, čemu chtějí věnovat čas. Mají touhu pracovat v něčem, čemu věří, že má velký prostor pro růst, a chtějí se na tom růstu podílet.
Se zaměstnaneckými akciemi dostávají šanci finančně těžit z úspěchu firmy, pokud nastane. Nemusí to tak být, podstupují určité riziko a jdou do něj s konkrétní společností. Věří, že jim za to riziko odevzdáme část akcií, které jim třeba vyřeší školy pro děti i důchod. Záleží jim na tom a tím táhnou i tu firmu.
Zaměstnanecké akcie a fungující kapitálový trh jsou úplný základ inovační ekonomiky. ESOPy jsou zásadní, jinak nemáte šanci takové lidi zaměstnat. A tak máte problém, pokud jako firma pocházíte ze světa v tomto smyslu nerozvinutého, což Česko jednoznačně je.
ESOPy jsou v Česku hojně diskutované, nelze zaměstnanecké akcie v americkém pojetí nahradit tím, jak se řeší v Česku?
Pokud jste začínající startup, musíte nabídnout zaměstnancům násobně větší hodnotu, než jakou by mohli dostat v zavedené firmě jinde. Musí totiž uvěřit vašemu nápadu, který ale ještě není realizovaný. I v Česku se tak děje, zaměstnanecké akcie tu v jisté formě fungují, ale s fantomovými strukturami. Tedy takzvaně aby se vlk nažral a koza zůstala celá.
Zaměstnanecké akcie jsou dnes komplikovaný systém, který vychází z u nás fungujícího zastaralého legislativního nastavení. Právní prostředí, které dnes používáme, vzniklo v 19. století. A my se ho od té doby držíme. A ještě tu máme obrovské zdanění práce, které tu zavedli komunisté.
To se podle vás za ty roky, kdy technologické firmy řešíte, nemění?
Je jednoznačné, že pokud jakákoliv politická strana hlásá, že chce podporovat firmy, rozvoj, technologie, musí takové nastavení změnit. Jenže nic takového se neděje.
Vidím všude kolem sebe, že firmy, které mají v Česku centrály, tu nejsou schopné fungovat. Nedokážou si udržet „mozky“, pracovníky, kteří posouvají společnosti dopředu, ty, kteří jim přinášejí největší přidanou hodnotu. Přitom je jisté, že právě o ně bude stále větší boj. A to nemluvím jen o technologických společnostech. Tento fakt platí napříč obory a do budoucna bude jen posilovat.
Společnostem v Česku nenabízíme investičně zajímavé prostředí. Nemají důvod tu zůstávat a něco budovat. Ty, které tu fungují, se snaží zavádět nějakou variantu zaměstnaneckých akcií a nabízejí je zaměstnancům. Jde přitom o složité právní struktury uvnitř společnosti.
Určitou formu má i Kiwi, i Safetica má zaměstnanecké akcie. Jenže jde o zvláštní formu. Když o jejich nastavení slyší třeba právě Američan, vůbec nechápe, o čem se hovoří. Přitom v zahraničí takovým problémem nejsou. Třeba v Polsku se dají zavést jedinou větou ve smlouvě. Jsou totiž definované v zákoně a jako virtuální akcie, zaměstnanecké podíly, jsou konvertovatelné do běžných akcií. Jen v Česku to tak není.
Česko se stává ostrůvkem velmi špatně nastavených investičních zákonů. Soustředíme se na zdanění práce a kapitálu a proti tomu máme velmi nízko nastavené daně z nemovitostí. To přeci nedává smysl. Domy, chaty a chalupy už novou hodnotu nepřinášejí, zatímco pokud ekonomika roste, práce přidává stále vyšší hodnotu.
Pohybujete se kolem toho, jak složitě firmy zaměstnanecké akcie zavádějí? Jak je to náročné a drahé?
Každou firmu takový postup stojí miliony. Zaměstnanecké akcie definované nejsou, nyní jsou to benefity s úplně jinou funkcí. Pokud zákon vyžaduje, aby zaměstnanci tyto akcie danili hned, pak startup skončil. Samozřejmě, že je vhodné, aby ke zdanění došlo – ve chvíli, kdy se startupu daří. Jenže český stát nutí danit něco ještě ve chvíli, kdy to nemáte – a navíc z toho odvádět kromě daně i sociální a zdravotní pojištění. A k tomu v situaci, kdy máme svázaný trh práce. Nedá se jednoduše propouštět, nedají se dělat rizikové úkony, tedy to, na čem inovace rostou.
Vy jste kdysi z pohledu spoluzakladatele zaměstnanecké akcie řešili?
Zaváděli jsme je v době, kdy to vůbec v Česku nebylo běžné. (Ondřej Tomek založil Centrum spolu s Oldřichem Bajerem a Radkem Šulcem v roce 1997, v roce 2000 do něj investovaly fondy Baring Communications Equity a Intel Capital, pozn. red.). Tehdy naši investoři požadovali, abychom měli sídlo v Evropské unii, to ještě Česko její součástí nebylo. Umístili jsme tak mateřskou společnost do Nizozemska a zaměstnanecké akcie jsme tam formulovali v jediné větě ve smlouvě. A to je 25 let! Tak složitě, jak jsou nyní v Česku nastavené, to nikdo dlouhodobě dělat nebude. Všechno je příliš komplikované.
Na sociální síti X, kde jste o negativech psal, s vámi souhlasila řada podnikatelů. Vidíte kolem sebe reálné důsledky?
Samozřejmě. Získal jsem takových reakcí od řady firem! Vím o velkém množství společností, které jsou reálně na odchodu z Česka. Jsou v různých fázích. Některé řeší, jak to udělat, jiné začaly podnikat první kroky, další už jsou téměř pryč. Jen v mém okolí je jich kolem třiceti. Je to velké téma pro budoucnost Česka i celé Evropy.
To se k vám dostala zpětná vazba od technologických firem?
Ano, pohybuji se mezi technologickými firmami a nevím, do jak velké míry se už tyto principy uplatňují u výrobních. A je fakt, že v Evropě jich je většina. Ale i k nim stejné problémy dojdou.
Ani Evropa na tom není dobře?
Firmy jsou závislé na kvalitních mozcích. Abyste se mohli rozvíjet, chcete koupit dobré lidi. Když nemáte možnost dát jim ESOPy a fantomové akcie, nemáte jak je nasát. Ať už hovoříme o umělé inteligenci, inženýrech, všichni v zahraničí jsou zvyklí na stock option plány. I proto najdete daleko víc Evropanů ve Spojených státech než Američanů v Evropě. Však je také většina zaměstnanců Elona Muska z ciziny. A pokud se nepletu, největší podíl z nich právě z Evropy.
Když ale hovoří o nastavení ESOPů zástupci státu z druhé strany, slyšíme, že by toho velké firmy zneužívaly…
Na to je jednoduchá odpověď – no a co? Takové přemýšlení je typicky český přístup. Jak a kdo má definovat, kdo je startup a kdo není startup? A proč by se to mělo rozlišovat? Jen proto, že startupy dnes víc křičí, tak dostanou možnost zaměstnaneckých akcií? A proč zrovna ten a ne tamten?
Tohle je přesně ten problém. Úředníci rozhodují, kdo co může. Nikoliv trh. Proto je Evropa pomalá a pozadu, a Česko dvojnásob. V Česku je problém vysoké zdanění práce, jedno z nejvyšších na světě, proto se úředníci bojí dávat zaměstnanecké akcie a proto to zkouší způsobem „dáme těm, co křičí, a ostatním ne“ – a to je neuvěřitelně špatně. A svědčí to o nekompetentnosti toho, jaký stát mají ti úředníci zastupovat. Spravedlivý, s rovnými podmínkami pro všechny…
Ve Spojených státech může zaměstnanecké akcie dávat kdokoliv. Není to omezené na startupy, technologické firmy nebo konkrétní obory. Zaměstnanec se s investorem dělí o riziko. Zaměstnanecké akcie jsou způsob, jak motivovat zaměstnance, a nevážou se výhradně ke startupům. Už není 19. století. Technologie se dostávají všude, i obsluha strojů vyžaduje programátory a inženýry. Je úplně scestné, abychom se tímto způsobem omezovali. V ekonomice potřebujeme diverzitu. Není třeba rozlišovat, kdo něco může a kdo ne.
I zaměstnanecké akcie v sobě mají daňové programy a pravidla, jak s nimi zacházet. Například právě model ve Spojených státech počítá s tím, že se pravidelně přeceňují. A taky je pravidelně daníte. Proč by se tedy omezovaly jen na některé typy firem?
Obhájci takového nastavení argumentují tím, že pokud zvýhodnění, tak jen firmám, které si nemohou dovolit jinak zaplatit zaměstnance.
Kdo si to ale může dovolit? Ani dlouho fungující firma nemusí mít takový obrat. Startupy můžou získat investici, která jim umožňuje disponovat vyšší částkou než kdejaká inženýrská firma. Má jít o institut, který je dostupný pro všechny.
V Nizozemsku to není problém. S Centrum.cz jsem se jako startup nedefinoval a žádné formuláře nevyplňoval. Ani v Polsku nikdo nic takového neřešil, když Audioteka dávala zaměstnanecké akcie. A Audioteku jako startup nevidím. (Ondřej Tomek koupil v roce 2016 podíl v polské Audiotece, online audioknižní platformě, pozn. red.). Škatulkování je problém speciálně Česka. Tyto obavy jsou argumenty lidí, kteří žijí v jiném století.
Co tedy podle vás dělat, aby tu firmy mohly fungovat a inovace tu skutečně vznikaly?
Podle mého jsou zapotřebí tři oblasti. První je daňové prostředí, které pobízí k tomu, aby sem mohl přitékat kapitál. Aby se tu mohl tvořit rezervoár příležitostí a zůstávali tu i investoři. To se teď neděje. Zdaněním kapitálu jsme si podkopali investiční prostředí, do kterého by jinak peníze přibývaly. Zároveň je třeba ponechat rovné podmínky pro všechny, jen tak se tu kapitál udrží.
Druhou oblastí je míra vzdělanosti a imigrační zákony, které do země mozky můžou přinést. Potřebujeme vzdělanou populaci, je zásadní pro míru inovací. Ale tito lidé odcházejí a zpátky je nalákat nemůžeme.
A třetí zajistit exit firmám tak, aby nepotřebovaly odcházet. Takže pokud společnost doroste do určité velikosti, nemusí se bát jít typicky na burzu. Tam totiž probíhá exit investorů za lepší peníze. Tím investoři zůstávají a firmy se nerozpadnou na pobočky. Pokud máte dobře nastavené prostředí, peníze se přelijí do dalších společností, ale zůstávají v rybníku. Co se týče ESOPu, je také důležité říct, že firmy nechtějí rozdat 100 procent svých akcií. Takže v programech typu ESOP má člověk akcie stejně, jako kdyby si koupil třeba ty ČEZu.
Jak je na tom v tomto makropohledu Česko?
Ekonomický model Česka je vyčerpaný. Máme jedny z nejdražších energií na světě, daně směřujeme výběrově, zavedli jsme windfall tax (mimořádné zdanění zisku směřované na konkrétní odvětví, pozn. red.), takže ji platí typicky jen akcionáři ČEZu. Je tu investičně nepřátelské prostředí. Dobré investorské prostředí totiž znamená stejné podmínky pro všechny. Problémem Česka i Evropy je škatulkování. Budou tu zůstávat jen ty firmy, které se jinde ve světě neuchytí.
Znamená to, že byste dnes v Česku technologickou společnost nezaložil?
Možná bych ji v Česku založil, ale to je proto, že už mi je přes 50. Kdybych byl 20letý a věděl, co vím teď, neudělám to. Určitě je lepší být malý ve Spojených státech než velký v Česku. A tedy pokud by ta firma necílila konkrétně na tuto oblast, netěžila z regionálních specifik a měla mít globální ambice nebo chtěla být u významných rozhodnutí a mít přístup ke kapitálu, zvolil bych Spojené státy.
Nechci tím říct, že pro všechny oblasti je Amerika nejlepší. Mluvím o technologiích. U nich figurují jen dva velcí hráči, a to jsou Spojené státy a Čína, a na tu člověk musí mít odvahu, tam je zas jiná problematika. Tyto dvě země jsou na úplně jiné úrovni než zbytek světa a nemění se to, jen se k nim postupně bude zřejmě přidávat Indie.
A kdybyste si měl vybrat z evropských zemí?
Zřejmě bych zvolil Švédsko, Švýcarsko či Nizozemsko.
Evropa podle vás zmíněné technologicky inovativnější země nedožene?
Když se podíváte na deset nejhodnotnějších firem ve Spojených státech, jde o společnosti průměrně založené v roce 1974. Pokud jde o deset nejhodnotnějších evropských společností, jde o firmy založené o skoro sto let dříve. Navíc je jejich souhrnná hodnota asi osmkrát menší. Typ těch společností je úplně jiný, nejde o inovace.
Hodnotu firem ukazuje kapitálový trh. Pokud firmě věří, dokáže ji nastartovat. U mladých firem, u nichž se projevuje velká míra očekávání, valuace roste. A tím se utilizují lidské zdroje, aby přešly z málo rostoucího místa do toho s potenciálem. Tito pracovníci se podílejí na růstu – aby investorům startupy vrátily riziko, musejí růst alespoň o 25 procent ročně. Pokud máte v zemi 10 procent takových firem, dělá to 2,5 % na HDP. To je přeci obrovské číslo.
Jenže my jsme od těch 10 procent velmi vzdálení. Taková čísla má Izrael, Velká Británie možná 8, my kolem 2,5 procenta. Přitom to není o tom, že by lidé ve Spojených státech byli o tolik chytřejší. Jen si s nízkou mírou rizika vytáhnou zaměstnance právě z Evropy.
- Chcete mít Lupu bez bannerů?
- Chcete dostávat speciální týdenní newsletter o zákulisí českého internetu?
- Chcete mít k dispozici strojové přepisy podcastů?
- Chcete získat slevu 1 000 Kč na jednu z našich konferencí?
Staňte se naším podporovatelem
ČLÁNKY DO MAILU