Měl jsem jednoho známého. Vždycky, když jsem přišel k němu domů, ukazoval mi velké sklenice od okurek napěchované od shora dolů mincemi. Měl pro ně hodně velkou vášeň, jakoukoliv minci, kterou měl v peněžence nebo ji našel na ulici, hodil do sklenice. Často říkal, jak se těší, až s nimi jednou půjde do banky a bude si je chtít uložit na účet.
Toto přirovnání přesně vystihuje, jaký postoj musí mít klasické banky k mikroplatbám – k elektronickým transakcím velmi malých částek, řádově od haléřů až po desítky korun, které splňují několik základních kritérií: jsou rychlé (obchodník i uživatel si okamžitě smění peníze), jsou velmi levné (při placení 50 haléřů Vám 1 dolar průměrných nákladů na jednu transakci v reálné bance zkazí úsměv) a nesmí uživatele otravovat.
Před 3 lety byly mikroplatby velkým hitem tehdy začínajícího elektronického obchodování. Všichni jim věštili skvělou budoucnost, firmy typu Compaq (před ním technologicky slavný Digital), IBM nebo Bellovy laboratoře na ně vydávali obrovské částky, ale výsledky jsou dodnes jen „půl-na-půl“. Ve Spojených státech a Japonsku je velké množství serverů, které mikroplatby úspěšně přijímají (prodej hudby, placené články, přístup do databází), dosud však nedošlo k jejich všeobecnému rozšíření – aby elektronická peněženka byly v každém prohlížeči.
K velkým otazníkům kolem mikroplateb patřilo poměrně velké zpoždění s vývojem (některé systémy připomínají svým odkládáním neslavné bezpečné placení SET, které se oproti prvním plánům zpozdilo o 3 roky). To je z velké části způsobeno hledáním vhodného modelu fungování. Každá mikroplatební společnost – jsou soustředěny téměř výlučně ve Spojených státech – používá svůj vlastní způsob zpracování, od kreditních systémů napojených na platební karty (CyberCash), přes elektronické šeky (NetCheque) až po „mince“ (eCash). Tento stav se nyní snaží změnit internetové konsorcium W3C, které pro mikroplatby začalo stanovovat standardy. Těm by mohly pomoci i univerzity (např. massachusettská MIT), které realizují velkou část vývoje, řeší především bezpečnost, vyšší rychlost a problémy se zpracováním obrovského množství údajů z malých plateb.
Mnohem palčivější otázku však přinášejí hlavní aktéři placení – uživatelé a obchodníci. Zatím se totiž nacházíme ve stavu, kdy nikdo z nich nedostal uspokojivou odpověď na otázku: „K čemu mi vlastně mikroplatby jsou?“. Myslím, že totiž nikdo nedokázal dosud přijít s masovou službou, která by prokázala jejich výhody. Mikroplatby totiž nejsou o tom „pojďme si zpoplatnit stránky, které dosud byly zdarma“, ale o úplně nových službách, které na současném Internetu ještě neexistují – především v podobě digitálního zboží. Zajímavé by bylo pozorovat , jak by se vyvíjel zmiňovaný Napster, pokud by už od svého začátku měl v sobě zabudováno uživatelsky velmi jednoduché a rozšířené placení – kdyby každý uživatel mohl bez námahy zaplatit měsíčně pár dolarů, k žádné žalobě by nemuselo nikdy dojít.
A jak je na tom Evropa? Až na malé výjimky zde mikroplatby téměř neexistují. Je tu však jedna zajímavá věc, která dává velký prostor pro dobré uplatnění. Pokud si porovnáte hodnotu dolaru a koruny, zjistíte, že Američané si oproti Čechům nemohou některé věci dovolit. Většina systémů totiž pracuje s částkami v celých číslech, tzn. při porovnání 1 cent = 40 haléřů se můžeme zaměřit na placení i mnohem nižších částek (1 cent je při ceně 30 haléřů za banner už poměrně dost).
Přestože by se to nemuselo zdát, z mikroplateb by měl mít radost i každý politik – v USA stojí správa papírových peněz a mincí 50 miliard dolarů ročně. A jak se ozvali z americké centrální banky FED, prý by se mincí velmi rádi konečně zbavili. Přeci jen: píše se už rok 2000.
ČLÁNKY DO MAILU