Nejsem právník, ale jestliže lze vydávat např. Hitlerův Mein Kampf, je-li patřičně okomentován, není asi potřeba "závadné" příspěvky rovnou mazat.
Když v tom srovnání pokročím, nestačí ovšem v případě publikací, které propagují fašismus, aby vydavatel na obálku vytiskl něco jako: "S touto knihou vydavatel nesouhlasí," a obsah ponechal beze změny. Takže bych si myslel, že chcete-li z nějakého důvodu ty nežádoucí příspěvky na serveru ponechat, museli byste je také okomentovat, tj. poukázat na jejich demagogii, nepravdivost, apod.
To je samozřejmě dost práce navíc (i když vzhledem k omezené kreativitě nevhodných přispěvatelů by stačilo sepsat nějaké FAQ a dávat tam jenom patřičné odkazy) a nevím, jestli to tedy skýtá nějakou výhodu proti systému, kdy se příspěvky mažou…
Já znám několik podnikatelů, o nichž jsem přesvědčen, že nepodvádějí - ovšem do účetnictví nikomu jinému než sobě nevidím.
P.S.
Kdybyste náhodou znal nějakého zaměstnance, který nezneužívá prostředky zaměstnavatele, nekrade ani si nezkracuje pracovní dobu, tak dejte vědět.
Hned na úvod říkám upřímně, že nesouhlasím ani s tímto článkem (ani s tím, co bylo stran citovaného rozsudku uvedeno na serveru itpravo.cz) ani s dovozováním odpovědnosti poskytovatele obsahu za příspěvky na diskusních internetových fórech s výjimkou několika málo velice úzce vymezených případů (viz níže).
Začnu trochu ze široka. Svoboda projevu je jedním ze základních atributů demokratické společnosti, což platí ve zvýšené míře tam, kde je projev učiněn při nebo v souvislosti s věcmi veřejného zájmu. Je dále zřejmé, že svoboda projevu nemůže být neomezená, ale že musí existovat její určité právní limity, neboť neomezená svoboda projevu by mohla nežádoucím způsobem zasahovat do práv druhých. U nás tyto limity představují především občanskoprávní ustanovení o ochraně osobnosti, a potom též poněkud sporné trestněprávní ustanovení o pomluvě. Při aplikaci těchto ustanovení je však třeba velice bedlivě zvažovat, zda jejich aplikace nezpůsobí nežádoucí zásah do ústavněprávně zaručené svobody projevu. Zde je namístě upozonit především na na čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, kterou je Česká republika vázána, a jež má, podle aktuálního znění Ústavy, přednost před zákonem.
čl. 17 odst. 4 Listiny:
Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.
čl. 10 odst. 2 Úmluvy
Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.
Obě dvě tato ustanovení celkem ve shodě uznávájí princip proporcionality ve vztahu k zásahům státní moci do svobody projevu, neboť zakotvují, že se musí jednat o opatření v demokratické společnosti nezbytná k ochraně práv a svobod druhých. Stejného názoru je i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (viz. např. Dalban vs. Rumunsko).
Dále je třeba vzít v úvahu čl. 4 odst. 4 Listiny:
Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
Případně i čl. 9 odst. 3 Ústavy:
Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.
Domnívám se, že z výše uvedeného plyne, že zákonná ustanovení omezující svobodu projevu musí být vykládána restriktivně, tak, aby nedocházelo k nežádoucím zásahům státní moci do práva na svobodu projevu. . Trestněprávní postih by pak měl být vyhrazen pouze pro případy, kdy někdo vědomě vážným způsobem poškodí dobrou pověst jiného a v případě, že jde o uvádění údajů v souvislosti s věcmi veřejného zájmu, pak by . Bohužel, z citovaného rozsudku NS ČR si závěr o tom, zda v daném případě šlo o z výše uvedených hledisek o ospravedlnitelný zásah do svobody projevu či nikoli učinit nelze. Snad v tom udělá jasno Ústavní soud, či Evropský soud pro lidská práva, kam se zřejmě dotyčná osoba hodlá obrátit. Mimochodem, argumentace NS ČR pak již jen zdárně pokračuje v pozitivistické tradici českého soudnictví, protože v odůvodnění se soud vůbec nezabývá tím, zda v daném případě šlo či nešlo o odůvodněný a ospravedlnitený zásah do svobody projevu, namísto toho pouze obšírně řeší, které dovolací důvody bylo lze v daném případě použít.
Zatímco v daném případě, ke kterému se váže rozsudek NS ČR jde o okolnosti konkrétního případu, jejichž posouzení je věcí soudu, obecné závěry, které se z toho snaží dovodit autor článku tohoto soudního rozhodnutí vyvozuje autor článku jsou již přímo nebezpečné. Cituji:
Jak vyplývá z výše uvedeného, z pohledu platné právní úpravy lze následné redigování diskusních příspěvků z důvodů pochybnosti o jeho právní nezávadnosti jen doporučit
Zde již autor článku prakticky přímo vybízí k ex post cenzuře diskusních příspěvků. Opírat však tak vážné zásahy do svobody projevu o široké a proklamativní ustanovení o předcházení škodám je zcela nepřípustné. Z výše uvedeného je zřejmé, že vykládat § 415 občanského zákoníku o předcházení škodám natolik extenzivně, aby se tím umožnil v podstatě jakýkoli zásah do ústavněprávně zaručené svobody projevu, nelze. V případě, že bychom přijali výklad autora, každý provozovatel diskusního fóra by musel plnit roli cenzora a z diskusních fór odstraňovat potenciálně "závadné příspěvky", navíc na základě nejasně formulovaných kritérií. Takový výklad však ve světle výše uvedených skutečností nemůže obstát. Osobně se tedy domnívám, že autorův výklad o použitelnosti ust. § 415 občanského zákoníku na odpovědnost poskytovatele internetového obsahu za obsah příspěvků v diskusních fórech nelze použít snad je vyjma skutečně omezeného počtu případů, kdy by poskytovateli obsahu bylo známo, že se jeho stránky využívají cíleně a zpravidle též dlouhodoběji na šíření pomlouvačných či jinak závazných informací. Rozhodně ale nelze dovodit, že se poskytovatelé obsahu v případě, že se nestanou cenzory na svých serverech vystavují za každý závadný příspěvek solidární odpovědnosti s autorem dotyčného příspěvku, ať již tento autor je, či není znám..
Na závěr bych chtěl poznamenat, že výše uvedeným právním názorem rozhodně není dotčena případná možnost poskytovatele obsahu z vlastní vůle redigovat příspěvky ve fórech. Chybný je pouze názor, že k tomu poskytovatele nutí platná právní úprava.