Řečeno o něco méně zjednodušeně: Pokud si Microsoft všimne, že na stránkách Pepy Nováka je vystaven ke stažení jejich Minesweeper, upozorní na to Geocities a Geocities, po ověření pravdivosti tohoto upozornění, stránky pana Nováka zruší.
DMCA je sice americký zákon, ale něco velmi podobného platí – nebo má záhy platit – i v mnoha jiných zemích.
Takhle na papíře (na monitoru) zní DMCA jako rozumný nápad. Bohužel v praxi to (ne)funguje podstatně jinak. Provozovatel serveru totiž nemá čas ani chuť zjišťovat, jestli je stížnost oprávněná, a tak stěžovateli často vyhoví, aniž by cokoliv ověřoval. DMCA se stal obecně použitelnou zbraní.
Takže například někdo zveřejní na webu důkazy o tom, že volební kiosky jsou snadno kompromitovatelné a výrobce oněch kiosků žádá stažení těchto informací z webu, protože „došlo k narušení jeho obchodního tajemství“ (stalo se). Nebo členka avantgardní shock-grupy napíše na svůj web „Mám ráda Maria a Zeldu“ a Nintendo ji žádá o odstranění „textu, který porušuje naše autorská práva“ (taky se stalo). Nebo stačí napsat na hosting „Článek na adrese X je ukraden z díla autora Y, na nějž má od loňska právo naše společnost Z“ a hosting stránku raději odstraní, než aby si někde v knihovnách hledal, jestli je to pravda (stává se v jednom kuse).
Tohle se mi nelíbí. Nevím, jak by se to mělo řešit a jak zabránit tomu, aby se to masově rozmohlo i u nás, ale prostě se mi nelíbí, když má někdo větší šanci dosáhnout svého jenom proto, že v jeho emailu je nějaké logo a před jménem „JUDr.“
Mimochodem, mohu potvrdit, že tvrzení JUDr. Václava Luťchy – advokáta společnosti Hosting90 – které bylo uvedeno na konci tohoto článku, se ani vzdáleně nezakládá na pravdě (pokud si pod termíny „zablokovat FTP účty“ a „jedenáct hodin“ nepředstavuje něco zásadně jiného než většina pozemšťanů).
ČLÁNKY DO MAILU