Vlákno názorů k článku Prométheovský syndrom české internetové žurnalistiky od catt - Jenže tohle nikde na světě nefunguje. Prostě novinář...

Jenže tohle nikde na světě nefunguje. Prostě novinář má právo na ochranu svých zdrojů....
catt

Aha, já to zase špatně pochopil. Ano, kdyby se dalo Policii natolik důvěřovat, tak by to problém nebyl.
Jenže i tak spousta zdrojů je ochotna sdělit něco jenom novináři, kterého zná a ne někomu jinému.

Asi jsem se špatně vyjádřil. Policie by jen prověřila, že ty zdroje opravdu existují, že říkají, to co jste vy napsal, že vám řekli a že jejich výpověď má opravdu váhu. Nikomu by policie nesdělila, o koho se jedná, byla by jen garantem férovosti novináře.

Bohužel se jedná o návrh spíše z říše snů. :-(

Můžu vám jako novinář říct, že kdyby existovala povinnost zveřejňovat zdroje, tak by nemělo smysl psát o spoustě věcí a spousta špinavostí by zůstala neveřejná.
Konkrétně můj článek, na který je odkaz v tomto článku na Lupě, by nikdy nevznikl, kdybych lidem, kteří mi sdělili informace a dovolili nahlédnout do dokumentů chráněných obchodním tajemstvím, nemohl zaručit, že nikomu neřeknu, kdo jsou. Proto v něm nejsou citace - ty osoby by se totiž nenechaly citovat. Jsou v konkurenčním vztahu ke společnostem, jichž se článek týká a i když mají pravdu a jsou schopni ji doložit, vztahovaly by se na ně zákony o nekalosoutěžním jednání. A to se jim v případě, kdy jde přinejmenším o miliony našich korun (nemluvě o stovkách milionů) vůbec nevyplatí.
Mimochodem, dotčené telekomunikační společnosti nepodnikly vůči článku vůbec nic - protože vědí, že v něm jsou pravdivé informace, což je možné ověřit i z následujících agenturních zpráv.

.. a za devatero horami a devatero rekami ...

coz by ovsem byl konec zurnalistiky, protoze pak by kazdy "zdroj" rozmyslel, zda vam poskytne jakekoliv, tedy i pravdive informace. Je jistě mnoho jiných důvodů, i zcela etických, proč si zdroje nepřejí být jmenovány.

Napadlo mne, že zda by nepomohlo pár tvrdých žalob vedených zkušenými právníky na internetové novináře, díky kterým by museli jasně vysvětlit, kde vzali údaje pro své články.

Osobně jsem k tomu jednou lehce přičichl. Napsal jsem článek, ve kterém jsem popsal nekalé způsoby jedné osoby. Tato osoba pak podala trestní oznámení na neznámého pachatele, tedy na moje dva zdroje, které mi řekly, co dělala. Na policii jsem pak něco vysvětloval, ale své zdroje jsem odmítl prozradit.

Což je špatně. Kdyby se dalo policii na 100 % věřit, měl by mít novinář povinnost říct policii své zdroje, ta by je tajně prověřila a když by zjistila, že je vše v pořádku, nezahajovala by stíhání. Když by novinář zdroje neprozradil, mohla by jej obvinit ze lži. Pak by si i internetoví novináři dávali asi pozor.