Vlákno názorů k článku Roman Strejček: Výrobci a nositelé práv podcenili nástup Internetu od icu - Při online nákupu mám tuším 14 dnů na...

Při online nákupu mám tuším 14 dnů na to, abych si výrobek otestoval a pokud mi z jakéhokoliv důvodu nesedí, mám právo ho vrátit - kromě audiovizuálních děl.

Takže nereklamuji, ale vracím.

Reklamujete mp3 přehrávač protože Vám nesedne ovládání? Reklamujete knížku protože nesplnila Vaše oečkávání?

Pokud mi nesedne ovládání mp3 přehrávače, co jsem si neměl možnost vyzkoušet předem, tak ho vrátím. Když nesplní knížka moje očekávání, tak ji třeba prodám. Což třeba s "uměleckým zážitkem" jaksi udělat nemůžu...

Proto je jediný poctivý způsob tento: Nejdřív představení, pak platba. Například nejprve zadarmo ke stažení konzervy jako reklama (hudba, filmy v menším rozlišení), na základě které se odhodlám zaplatit za kino, za koncert, případně kvalitní nosiče s nějakou přidanou hodnotou k těm konzervám.

Totiž hudbu nebo filmy (i knížky apod.), které bych chtěl vnímat jen jednou jedinkrát, stejně nepovažuju za umělecké dílo, za které bych chtěl platit.

Lidi totiž chodí kupodivu na koncerty, do divadla, na přednášky atd. i když už (nebo spíš právě protože) znají písničky z CD, hru z televize nebo názory autora z knih. Proč asi? Protože takhle získávají onu přidanou hodnotu, kterou jim žádná konzerva neposkytne. Zábavní průmysl ovšem tohle nesmí připustit, protože ten je na prodeji kopií zakonzervovaných dat bez přidané hodnoty závislý.

Boha jeho.
Reklamujete mp3 přehrávač protože Vám nesedne ovládání? Reklamujete knížku protože nesplnila Vaše oečkávání?
Kdysi se platilo pár grošů dobrovolně, dnes se neplatí. Časy se změnily ...

Hudba je zboží. Za zboží se platí. Zboží nedostatečné kvality máte právo reklamovat. U hudby apod. jste nucen platit předem za nosič a reklamace je jaksi taky předem vyloučena. U umění se to tradičně řešilo tak, že se platilo po živé(!) produkci za zážitek (za dobrý víc, za špatný nic) anebo jako mecenášský závdavek na produkci budoucí nadějnému umělci. Důležité je, že tohle se dělo dobrovolně. Platit za kopii konzervy "umění" předem a ještě vymáhat to zákonem ze strachu, že jakmile bude "umělecké dílo" projeveno, nedá za něj nikdo ani zlámanou grešli, je dost zvláštní vývoj. Ukazuje to jednoznačně, že "zákazníci" v tomto modelu platí vlastně jen za ono vyjevení díla, nikoliv za dílo samotné. Proto jsou nuceni k tomuto placení především agresivní reklamou, vytvářením mytologie celebrit a taky vyhrožováním zákony údajně v zájmu autorů. Jen špatných autorů, dodávám.

Lidé jako Vy nechápou jedno. Hudba je zboží. Za zboží se platí.
Ve středověku se upalovali čarodějnice a zuby Vám dělal kovář. Chcete se tam vrátit?
Platy hudebníku a sportovců jsou tvořeny prostou nabídkou a poptávkou. A poptávka po špičkách je veliká, tudíž jsou i veliké odměny. Ve středověku měla holou řiť většina lidí, takže prosím středověkem neargumentujte.

"Hudba je všude kolem nás, dokresluje vnímání, a přesto veřejnost váhá, zda by se mělo za hudbu platit."

Pán si sám odpověděl. Samozřejmě, že se veřejnost zdáhá platit za něco, co je všude kolem nás tak jako tak. Platíme snad za vzduch nebo za denní světlo?

Ve středověku, ve starověku, ba ani v pravěku žádné ochranné svazy nebyly, a hudba byla. Nebyl-li poblíž nějaký potulný komediant, udělali si ji lidé sami, buď na nějaký hudební nástroj, nebo přímo "na hubu".

Dnes jsme se (bohužel z vlastní lenosti) dostali do podivné situace, kdy nás komedianti místo hraní za byt a stravu chytají pod krkem a řvou na nás "zaplať, nebo tě dám zavřít." Ve zdravé společnosti by takoví vykukové už dávno seděli s kručícím břichem za hradbami, v horším případě by se zlámanýma rukama a nohama leželi v příkopě. To jen v dnešních zhůvěřilých časech se s nimi naprosto seriózně bavíme, jako kdyby ani nebyli sprostá šmíra, ale nějaká honorace...