Dříve v každém bytovém družstvu a v každé fabrice seděl programátor a dělal programy, které lidem usnadňovaly práci. Chtěli jste program - programátor přišel do kanceláře, podíval se, co děláte a vyptal se na vazby a závislosti. Pak napsal program, vy jste ho zkusili a řekli jste "tohle je špatně, a ještě bych potřeboval to a to..." Programátor program opravil a po pár iteracích to bylo krásné.
Dnes potřebujete program, tak dáte požadavek šéfovi, ten napíše objednávku (v horším případě výběrové řízení), objednávku dostane analytik, ten uspořádá schůzku s účastí středního managementu, lidé debatují kolem stolu a usrkávají kávu, analytik program popíše a předá to kodérům a odborníkům na user interface. Výsledkem je sofistikovaný systém, bohužel odtržený od reality.
Dnes samozřejmě nejde pracovat starým způsobem - proces či program by nebyl transparentní, bezpečný, dokumentovaný a integrovaný. Ale je to škoda.
No, je tam zmineno i vyberove rizeni. A to pak muze byt totalni konec - je podepsany akceptacni protokol? No tak si nas znovu najmete a za vsechny zmeny pekne platte. (Anebo mate smulu, trhnete si nohou.)
A v kolika firmach funguje, ze se akceptace provadi skutecne poradne.
Externi firme se nelze divit, ze svou cinnost optimalizuje na cil "podpis akceptacniho protokolu".
Ono je to vidět i na literatuře. "Softwareové inženýrství" v minulém tisíciletí znalo role jako analytik nebo ideový programátor. Waterfall metoda řízení projektů zahrnovala fáze jako mapování procesů, analýza požadavků. Dokumentace byla plná "mockup screen" obrázků a obsahovala i datový model s komentáři zadavatele. Připravit implementační studii byla práce i na půl roku.
Literatura dnes? Jak začít s Angular, jaký zvolit ORM atd. Zakázky se běžně podepisují ještě před vypracováním analýzy a zadání. Sbírání požadavků zákazníka se realizuje dotazníkem, kde náhodně vybraný nešťastník dostane 500 otázek. Veškerou analýzu a návrh si pak udělá dodavatel na základě dotazníku. Doplňující otázky se nepřipouští, to by vypadali jako blbci, co nerozumí všemu. A prototyp se dostane k zákazníkovi buď bez jakéhokoliv komentáře ("hmm, hezký, hmm, na co to vlastně koukám?") nebo s velkou parádou týden před akceptačními testy ("jak jako že nejde mít na objednávce jednu položku na kusy a jinou na Kg? Že to nebylo v zadání? Protože se na to dotazník neptal!")
Prostě jsou teď v módě "hard skills". Na to, že je potřeba nejprve ze zákazníka vylámat zadání (a na to je potřeba ku*evsky dobrý "soft skill") se zapomíná. Stejně tak se místo "soft skills" jako je prezentace, komunikace a vedení týmů klade důraz na strojové provedení nějaké "agilní metody". Jako by nás 15 minut denně ve stoje ve firmě u tabule mělo jak posunou k pochopení potřeb zákazníka. Navíc tyhle "týmové" metody vedou k moru, který znají projekťáci z minulého tisíciletí: ztráta zodpovědnosti, pocit, že mohu občas vypustit a někdo to vezme za mne, a hlavně ono populární "ve chvíli, kdy to může udělat každý, to neudělá nikdo". Přidejte novinky jako "nikdo nechce být celému týmu pro smích a tak se raději neptá na blbé otázky" a "no já si myslel, že to bude důležité, ale nezbyl čas se zeptat".
ČLÁNKY DO MAILU