Ad „Srovnání s arabským trhem není zcela přesné“
Na arabském trhu půjde obchodníkovi (kromě toho, že je to zvyk) o maximualizaci ceny u daného zákazníka – ta maximální cena, kterou je dotyčný ochoten zaplatit, se pozná podle toho, jak usilovně smlouvá. Pokud je to bohatý turista, pro kterého je to levné i za ceníkovou cenu, tak zaplatí víc, než někdo šetřivější (tomu je pořád lepší to prodat aspoň se slevou, než to neprodat vůbec).
Ale u těch součástek nepůjde až tak o cenu (sleva bude většinou množstevní), jako spíš o získání informací o zákaznících pro potřeby marketingu, plánování výroby, strategie (nebo si aspoň firma myslí, že jí ty informace k něčemu budou – asi jako když ti v drogerii nutí nějaké věrnostní kartičky, skrze které jim toho o sobě říkáš víc, než anonym platící hotovostí, a výměnou za to dostáváš nějaké body).
Srovnání s arabským trhem není zcela přesné - našinec, zvyklý na tuzemské farmářské, není psychicky připraven na duševní souboj s trénovaným Arabem, Židem nebo třeba Afgáncem. Ale nakonec o tolik nejde, příslušný tovar (ryba, pomeranč nebo kinžál) můžu vzít do ruky, osmyslovat a dohadování o ceně je pak jen kulturní vložka. Zde jde hlavně o to, že obě strany mají vyvážené množství informací. Bohužel, v případě nákupu větších celků (ERP systém, elektrárna, tunel Blanka) je zákazník v informační nouzi, kde není možné cenu opřít o reálné základy, a je tedy zvýšená možnost jejího nadhodnocení.