Pokud si pamatuji to málo z fyziky, tak optické vlákno přenáší informaci maximálně rychlostí světla dělenou indexem lomu skla, tedy o něco pomaleji.
Pokud používám k propojení kabelů tzv. repeater (opakovač?), potřebuji pouze znát rychlost přenosu (či dobu trvání impulsu), znalost vyšších protokolů nepotřebuji. Repeater prostě přijímá impulsy a opakuje je (samozřejmě s určitým zpožděním - nejméně trvání jednoho impulsu) do dalšího kabelu - podrobnější znalost protokolu nepotřebuje. Pokud realizujete delší vedení (v kilometrech), musí se takové repeatery po určité vzdálenosti opakovat, protože ani sklo pro optické kabely není zcela průhledné; pro LAN to samozřejmě není nutné. Repeatery slouží pouze jako "zesilovače" bez analýzy signálu, proto jimi samozřejmě nelze nic přepínat.
Protože na optických kabelech nelze udělat rozumný zesilovač analogového signálu, nástup optiky znamenal konečný přechod od analogových signálů k digitálním u přenosu telefonního a video signálu; lidé od počítačů toho začali využívat až později.
Viz Martin James: Telecommunications and Computer.
Na rozdíl od analogového zesilovače, kde se zkreslení a šum sčítá a je požadována linearita, opakuje repearer digitální informaci, tj. pokud analogový šum a zkreslení nejsou moc silné, odfiltruje je a digitální signál je opět čistý. Podobně koriguje i kabelové (či jiné) zkreslení tvaru impulsu. Samozřejmě, jakmile je analogový šum větší nebo když se do signálu dostanou nějaké cizí impulsy (např. indukcí z jiných linek při přepínání obvodů), může repeater špatně interpretovat některý impuls a převrátit ho, potom šum vzniká. Přesto u dobře navržených digitálních linek je vnesený šum o několik řádů nižší než u analogových, samozřejmě za cenu rozšíření přenosového pásma v souhlase se Shannonovou větou.