Podle celkem věrohodných studií utrácí lidé za kulturu pořád stejnou část svých luxusních příjmů (příjmů bez nákladů na nezbytné výdaje jako ubytování a stravu) už někdy od počátku 20. století (a dost pravděpodobně i předtím), což ale znamená, že každým rokem utrácejí stále více (životní úroveň roste). Jediné, co se mění, je, že lidé přestávají kupovat placky, protože ty jsou nyní uměle předražené, a raději jsou do kina, na koncert nebo do divadla.
Ano, trošku to ještě formuluju po svém: hudby je opravdu dramaticky více, opravdu ji spustu konzumujeme "pod tlakem" (kvanta rádií, veřejný prostor), tvoří ji více lidí.
A ještě něco: má větší konkurenci - nekupujeme tolik hudbu a knihy, za co tedy ty peníze utrácíme? Před 10-15 lety jsme neutráceli tolik za mobily, mp3 přehrávače, tablety, kamery, media přehrávače, netbooky, gpsky atd.
Také není čas na vývoj celého obchodního modelu - když se vynalezlo rádio, poslouchalo se zadarmo a během postupného rozšiřování se postavil i model zpoplatnění (trvalo to léta). Dneska vyleze Jobs s novým zařízením, za měsíc ji prodá milión a za půl roku je trh zavalen jeho variantami a klony.
Jj, ani ta budoucnost už není co bývala...
Hudbu nezabíjí kopírování. Hudbu zabíjí arogance? A jak jsme vůbec přišli na to, že hudbu něco zabíjí? Pár odstavců o tom, jak hudby je dnes moc, a na závěr tvrzení o zabíjení hudby?
To je jen propaganda tradičních gatekeepers, kteří se snaží předstírat, že oni jsou hudba. Ve skutečnosti je to tak, že vzniká více hudby než kdy dříve, vynořují se nové obchodní modely umožňující hudebníkům vydělávat i bez pomoci tradičních nahrávacích společností, které nejsou schopné se přizpůsobit tomu, že dnes díky ztrátě monopolu na distribuci už nemůžou fungovat jako gatekeepers a aby byli profitabilní, museli by fungovat jako enablers.
Místo toho se snaží vrátit čas zpátky do doby kdy "hudební průmysl" se rovnalo "prodej plastikových placek".
ČLÁNKY DO MAILU