Vlákno názorů k článku Softwarové patenty aneb Poslední dějství počítačového programování? od Jan Pazdziora - No, formu té výzvy by musel hlídat patentový...

No, formu té výzvy by musel hlídat patentový úřad, ten by ji také vydával.

Tou úvahou jsem se snažil nalézt způsob, jak se mentálně srovnat s patenty, a jediný způsob se mi jeví navrácení patentů do jejich původní roviny podpory výzkumu, inovací, vývoje, a tak. Druhá možnost, jak řešit dnešní (dle mého názoru neutěšený) stav v patentech, je zrušit je úplně. Za takový názor bych ale okamžitě byl označen za člověka kradoucího IP (když jediné co chci, je ochrana mého IP a nevměšování se státu či jiné entity do toho, co jsem vymyslel), nehledě na to, že do farmakologie fakt nevidím a nevím, jestli tam k podpoře inovací díky patentům stále nedochází, takže by zrušení patentů bylo kontraproduktivní.

Každopádně jsem přesvědčen, že jsou oblasti, kde stávající právní úpravy inovacím brání a škodí, a že náprava není řešitelná v rámci stávajících právních norem.

Jasně. Myslím, že jste to napsal dobře, to já se do toho trochu zamotal, a potom odpovídal na něco jiného :(.

V každém případě si nejsem příliš jist, zda tato Vaše koncepce je také ideální, resp. zda je lepší než ta stávající (která ma zase jiné mouchy). Ono se totiž snadno řekně, že je třeba dát šanci na (vy)řešení také někomu dalšímu, ale velmi problematická (ale i naprosto klíčová) by pak byla forma takové výzvy, kterou se tato šance zakládá. Právě její formulace může leccos odkrýt, a mnohdy dokonce i nápad samotný. Prostě to řešení by mohlo ve svém důsledku přinést celou řadu sporů, a tedy i jiných problémů.

BTW až teď jsem zjistil, že jsme spolu (byť každy v jiný den) přednášeli na poslední konferenci EuroPen ( www.europen.cz ).

S pozdravem

Ján Matejka

Tahle procedura vypadá zajímavě, ale soudě podle současné praxe, i tato procedura by se dala obejít/zneužít -- například zahlcením konkurenčních řešitelů velkým počtem zveřejněných zadání, zatemněním zadání tak, aby nebylo na první pohled jasné že se řeší triviální problém, atd.

Ale přiznávám, že patentový úřad by měl jednodušší práci (rozhodnout, jestli řešení skutečně odpovídá zadání) a vymahatelé patentového práva by měli těžší práci (dokázat, že žalovaný skutečně řeší ono jimi zatemněné zadání).

Myslím, že když je současná praxe zneužívána, byla by zneužívána i případná Tvoje procedura. Ale ano, bylo by to těžší.

-Yenya

Jsem se asi blbě vyjádřil -- samozřejmě že je nesprávný ten vydaný patent na doubleclick na PDA a že je řešitelný v rámci stávající praxe. (Je ale otázka, co stávající pravidla dělají pro to, aby se žadatelům tyhle spekulativní a zjevně nesprávné přihlášky nevyplatilo podávat.)

Šlo mi o to, že ten úplně první, kdo přišel s doubleclickem někdy před lety, by možná nárok na patent mít měl, protože to tehdy novátorské bylo, možná. Takhle zpatně to těžko posoudíme, možná první doubleclick nebyl tak zřejmý jak se teď snažíme tvářit. Měl by ale mít nárok na patent pouze v tom případě, že dal šanci ostatním ten úkol vyřešit, nikoli proto, že byl první, kdo dostal od svého zaměstnavatele ten úkol řešit.

Patent na doubleclick je zjevne nesmyslny. Demonstroval jsem na jednom jednani, ze mam Palm III, ktery ma datum firmware srpen 1999. Tento palm splnuje vsechny body patenty o omezenosti zdroju a pritom podle toho jak dlouho na nem drzim tlacitka startuje ruzne aplikace v ruznych rezimech.

Nazor pravniku na to je, hm, no to je jasne, stala se chyba o patent bylo pozadano rok pote co byla technologie prokazatelne pouzivana. Patent je tudiz neplatny, zadny zakon neni treba menit, situace je resitelna v ramci stavajicich zakonu.

Jinak ja s clankem v zasade souhlasim, potiz neni v tom, ze bych byl proti smernici a proti zavedeni pravni jistoty, ja mam problem jen s jejim znenim. Ale to je polemika, ktera presahuje rozmer prispevku do diskuze a jednak byla uz nekolikrat zminena jinde.

No ono to je složitější. Sice s Vámi souhlasím, pokud tvrdíte, že praxe se posunuje nežádoucím směrem mnohem snáze než kodifikovaná pravidla, ale problém (a to je tento případ) je posunout zavedenou a ustálenou rozhodovací praxi.

Zákon změníte relativně snadno, ale u způsobu uvažování lidí (potažmo úředníků) je to o poznání složitější. Nebudu daleko od pravdy, pokud prohlásím, že soudy nezřídka rozhodují rozporně se zákonem, že poměrně často výkladem dovozují buď to, co v zákoně vůbec není nebo judikují pravý opak toho co stanoví zákon. (otázka zda je to tak správně není úplně jednoduchá, ale pro nás je podstatné, že to takto prostě chodí).

Rozhodovací praxi byly (soudem) dovozeny i ty naprosto nejzákladnější principy, jako např. nadřazenost komunitárního práva nad právem členských zemí v Evropské unii, o které není v žádné ze zakládajících smluv ani zmínka. Nebo vzpomeneme na problematiku nutné obrany v trestním zákoně, kterou zákonodárce měnil hned několikrát , a kde je dnes uvedeno, ze "obrana nesmí být ZCELA ZJEVNĚ NEPŘIMĚŘENA - původně nesměla být jen NPŘIMĚŘENA), ale soudní praxe rozhoduje stále stejně (prostě jako by se ten zákon téměř nezměnil).

Tím samozřejmě neříkám, že změna kodifikovaných pravidel je zbytečná, ale prostě nemusí vždy stačit (což je bohužel případ i této směrnice).

Jinak co se týče stávajícího řešení (tříměsíční lhůty..), tak s Vámi souhlasím. Stávající způsoby řešení ochrany patentů (a jejich úředního přezkumu) nejsou úplně ideální, navíc jsou i často předmětem kritiky. Je ale velmi obtížně je změnit (mimo jiné také vzhledem k výše uvedenému).

S pozdravem

Ján Matejka

Ano, praxe je možná důležitá, jenže praxe se posunuje nežádoucím směrem mnohem snáze než kodifikovaná pravidla. Myslím, že je načase se ptát, zda je podpora vynálezců ve stávající patentové podobě vůbec potřebná (a to nejen v SW). Velké firmy totiž nehromadí patenty proto, aby je využily, ale proto, aby měly dostatečný patentový potenciál na to, aby se dokázaly bránit, až ony samy šlápnou někomu jinému na patent (protože budou schopny najít něco proti němu) a samozřejmě, aby likvidovaly malé konkurenty.

Opravte mne, pokud se mýlím, ale stávající řešení Vám v té tříměsíční lhůtě nedovoluje přijít a říct "to je jasné, to by se řešilo takhle", protože to řešení je v tom návrhu patentu již zveřejněno, takže by to mohl udělat každý ;-) Čili potřebujete prokazovat prior art, jenže ten Vy nemáte -- pouze víte, že byste byl schopen to řešení nalézt, protože daný úkol je snadný. Proto za férové považuji zveřejnění zadání problému tak, aby měl kdokoli šanci nalézt řešení.

Jenže IIRC, tak v této chvíli je zveřejňován návrh na patent, čili buďto celý nebo abstrakt toho patentu, a člověk musí prokazovat, že on sám už stejnou věc řešil dříve. To je ale špatně, protože Vy jste třeba dřív neměl důvod řešit oweriuweroweri, a i kdyby, tak byste navíc musel zkoumat, zda ten text toho patentu náhodou nezahrnuje i Vaše oweriuweroweri. Proto se domnívám, že by mělo být zveřejněno jasné zadání, a konkurenti by měli mít možnost to zadání vyřešit.

Zvláště markantní je to samozřejmě u softwarových patentů, kde ty jednotlivé nápady a kroky jsou v zásadě malinké a software se skládá z velkého množství takových malých dílů.

Účelem patentů byla od samého počátku zejména podpora vynálezectví (časem se jejich význam opravdu posunul o něco dále), přičemž se zde vycházelo z toho, že státem garantované (udělené a chráněné) výlučné právo, které z patentu plyne, v podstatě odměňuje vynálezce za práci, výdaje a snahu spojenou s jeho vynálezem. Stát tedy takovému vynálezci poskytuje jakýsi dočasný monopol k výhradním užívání.

Je zde samozřejmě otázkou, zda úřední praxe dělá svou práci správně, zda kvalitně posuzuje a připomínkuje předmětné žádosti, a tedy zda je dochází k svědomítému a objektivnímu zkoumání splnění tři univerzálních podmínkek patentovatelnosti, tj. NOVOST, VYNÁLEZECKÝ KROK (tedy že nejde o vynález běžný - pro odborníka) a PRŮMYSLOVÁ VYUŽITELNOST.

Právě tato praxe se v poslední době ukazuje jako nejdůležitější.

Jinak Vaše řešení je zajímavé, avšak velmi podobné řešení stávajícímu, kde stejně tak existuje též řada lhůt (3 měsíce, rok ...).

S pozdravem

Ján Matejka

No obecne to tak funguje. Pri podani zadosti o patent je rocni schvalovaci doba. Nejprve to proveri urad, zda-li zadost nekoliduje s jinym patentem a cirka po 3 mesicich je tato zadost zverejnena a kdokoliv ma moznost se k ni vyjadrit, pripadne podat namitku.

Na druhou stranu temer nikdo to nesleduje a chybi zde uceleny internetovy portal, ktery by vsechny tyto patenty zverejnil a kde by se dalo nahlizet na tyto zadosti.

Takze nezbyva nic jineho, nez mit zaplaceneho patentoveho zastupce, ktery vam bude podavat informace. Velmi kostrbate, s financni zatezi a temer nevyuzivane...

Podle http://www.european-patent-office.org/epo/pubs/brochure/general/e/mission_e.htm je misí patentového úřadu

to support innovation, competitiveness and economic growth for the benefit of the citizens of Europe.

Podle http://www.european-patent-office.org/gr_index.htm je patent

a legal title granting its holder the exclusive right to make use of an invention for a limited area and time by stopping others from, amongst other things, making, using or selling it without authorisation.

A otázka zní: podporují patenty, a to nejen softwarové, myslím patenty obecně, v současné době inovaci, soutěživost a ekonomický růst? Nefungují náhodou přesně naopak? A z čeho pramení právo státu či nadstátního úřadu udělovat nějaká exkluzivní práva, která ten stát či úřad nikdy nevlastnil? A tímto udělováním práva brát druhým právo na inovaci, soutěživost a ekonomický růst?

Spousta patentů je udělena proto, že patentující je první, kdo se danou problematikou z nějakého důvodu zabýval (a měl dost právníků a peněz, aby si mohl nechat výsledek patentovat). Je tedy relativně snadné vyblokovat konkurenci z nějaké části trhu či nějaké oblasti bádání prostě tím, že někdo vyrobí spoustu patentů, bez toho, aby k nim měl praktické upotřebení a bez toho, aby výsledek bádání byl podstatně inovativní.

Dle mého názoru by patentová procedura měla probíhat následovně: daný problém by byl vyhlášen veřejně, tedy: jak nakupovat na Webu, jak komprimovat data, jak otevírat pivo. Kdokoli by měl následně šanci navrhnout řešení. Teprve pokud by po nějaké době (půl roku, rok, proměnlivě podle očekávané složitosti problému?) nikdo nepřišel ani s náznakem řešení, byl by udělen patent původnímu navrhovateli, protože by se mělo zato, že problém je tak těžký, že není snadné ho vyřešit bez větší námahy a investic, a že tuto námahu a investice je dobré odměnit exkluzivitou danou patentem.

Pokud by ale někdo dal uspokojivé řešení daného zadání, byl by výsledek dále nepatentovatelný, protože be se mělo zato, že je možné s relativně malým úsilím je možné zadání splnit a ochrana investic pomocí patentu není žádoucí, naopak by blokovala další vývoj. Tímto způsobem by bylo zabráněno tomu, aby patenty byly nástrojem ke snižování konkurence.

Ano, je zde validní námitka, že sama specifikace problému může velmi napovědět řešení. Ovšem v tom je celý zaklopaný pes, že jsou dneska udělovány patenty velmi vágní a obecné, na které za pár let držitel patentu napasuje cokoli. Moje procedura by zajistila, že by byl znám problém a zadání, a jeho složitost by neposuzoval primárně úřad, ale ostatní badatelé a veřejnost prostě tím, že by měli možnost na dané zadání navrhnout řešení.