Vzpomínáte si ještě na letošní květen, kdy místopředseda KDU-ČSL Jan Kasal pronesl v naší Poslanecké sněmovně svou výzvu k založení aliance proti zneužívání Internetu? Vadilo mu, a nejspíše stále vadí, že se zde vyskytují věci, které by zde opravdu neměly být. Kromě dětské pornografie třeba i návody na výrobu bomb. Jenže: jak se jich zbavit? Skrze nějakou formu cenzury, v rámci které by někdo „povolaný“ rozhodoval, co na Internetu ještě smí být a co už nikoli? V následné diskusi se ukázalo, že představa místopředsedy Jana Kasala naštěstí směřuje spíše k dobrovolným formám omezení na straně uživatelů (například formou jimi zvoleného a jimi řízeného filtrování) než k cenzuře.
Nyní se zdá, že podobný zvrat se právě odehrává v Bruselu, a hlavním protagonistou je tentokráte přímo člen Evropské komise: komisař Franco Frattini. Také on přišel s návrhy, které média jednoznačně interpretovala jako snahu zavést cenzuru Internetu a nadřadit ji právu na svobodu slova. Následně musel komisař Franco Frattini svá slova „uvádět na pravou míru“ a vysvětlovat, že rozhodně nechce omezovat možnost využití Internetu.
Ale nepředbíhejme a vezměme to popořadě.
Plán boje proti terorismu
Ital Franco Frattini je komisařem EU pro oblast svobody, bezpečnosti a spravedlnosti (Freedom, Security and Justice) a jako takový má ve své resortu i oblast boje proti terorismu. Počátkem září představil v Evropském parlamentu základní obrysy celého nového balíčku protiteroristických opatření, který by měl mít několik hlavních součástí:
- Akční plán EU pro bezpečnost výbušnin,
- „návrh změny rámcového rozhodnutí o terorismu v souvislosti se zneužíváním Internetu pro teroristické účely“,
- evropskou politiku v oblasti jmenné evidence cestujících (Passengers Name Record (PNR) policy).
Druhou z těchto součástí v oficiální tiskové zprávě vysvětluje takto:
Tím se dostávám k Internetu a k tomu, jak je tento nástroj, který přinesl neuvěřitelné možnosti celému světu, zneužíván teroristy. Všichni víme, že teroristé využívají přínosů Internetu stejně tak – či dokonce ještě více – než řadoví občané, například pro plánování svých útoků či pro šíření přímých výzev k podniknutí teroristických útoků. Pozornosti teroristů neunikly ani přínosy e-learningu – na Internetu můžete najít podrobné instrukce pro nejrůznější druhy teroristických útoků, včetně výroby výbušnin. Návrh, který jsem zmínil, by měl zajistit, aby takovéto jednání bylo trestné v celé Unii.
Když se pak novináři komisaře Frattiniho ptali, jak konkrétně si to představuje, popsal to v rozhovoru pro Reuters následovně:
„Spolu se soukromým sektorem hodlám prozkoumat to, jak je možné využít technologie k tomu, aby se lidem zabránilo používat a vyhledávat nebezpečná slova jako bomba, zabít, genocida či terorismus“
To byla (alespoň podle mého názoru) dost nešťastná formulace (v originále: „to prevent people from using or searching dangerous words like …“). Novináři z Reuters promptně zareagovali dalším dotazem, zda to nebude porušovat právo na svobodu slova a na informace. Odpověď komisaře byla následující:
Upřímně řečeno, říkat někomu, jak má vyrobit bombu, nemá nic společného se svobodou slova či svobodou informování lidí. Správným vyvážením, z mého pohledu, je dát prioritu ochraně absolutních práv, a především pak právu na život.
Franco Frattini v interview dále řekl, že zákazy by se netýkaly názorů, analýz či informací historického charakteru, ale blokovány by byly návody užitečné pro teroristy. Řekl také, že unijní legislativa by definovala principy blokování přístupu k informacím ohledně bomb. Detaily by rozpracovala každá členská země. Postěžoval si také na to, že jen v menšině členských zemí (jako například v Itálii) je možné okamžitě zablokovat nějakou webovou stránku.
Franco Frattini mírní svá slova
No, toto interview s prestižní agenturou Reuters (vyšlo 10. září, a tedy v předvečer smutného výročí) bylo opravdu soustem, na kterém si média patřičně smlsla. Zdůrazňovala hlavně to, že komisař má v plánu omezovat možnost vyhledávání „nebezpečných“ klíčových slov. Co by to znamenalo, si lze snadno domyslet. Například by musel existovat někdo, kdo by rozhodoval o tom, která slova jsou nebezpečná a nesmějí být vyhledávána.
Nicméně jen pár dní po zmíněném interview již komisař Franco Frattini začal mírnit svá slova a své plány. Na své oficiální stránce vydal prohlášení, ve kterém se snaží uvést věci na pravou míru. Především „stáhl zpět“ (či popřel, dementoval, jak kdo chce) záměr blokovat nějaká klíčová slova při vyhledávání a vše nově směroval k možnosti zablokovat takové webové stránky, u kterých se již zjistilo, že představují konkrétní bezpečnostní hrozby:
Některá média informovala o tom, že bych snad měl podporovat myšlenku omezit právo uživatelů Internetu na soukromí.
Považuji za důležité zdůraznit, že tyto zprávy se nezakládají na pravdě. Ve skutečnosti je mým záměrem najít vyvážený způsob, jak zajistit, aby webové stránky nebyly využívány jako prostředek pro předávání informací ohrožujících veřejnou bezpečnost, zejména pro předávání návodů na výrobu bomb. Vycházím přitom z předpokladu, že technologie může pomoci tomu, jak policie a bezpečnostní služby dohlíží na web a zjišťují, zda zde neprobíhají nějaké teroristické aktivity. Díky těmto technologiím mohou být odhaleny konkrétní weby, které takto fungují (tedy technologie samy to ještě nezvládnou, potřebujete k tomu i lidský intelekt). A pouze tehdy, kdy už je nějaké konkrétní ohrožení detekováno, mohou být použity technologické prostředky k zablokování přístupu k takovýmto webovým stránkám. A také pouze v tomto případě může dojít k identifikaci těch, kteří používají tyto stránky jednoznačně pro potřeby terorismu. Vůbec tedy nepočítám s omezením možností uživatelů vyhledávat na webu.
Rozhodnutí zablokovat určité webové stránky může být učiněno pouze tehdy, pokud nabízí nezákonný obsah, jehož znalost může ohrozit veřejnou bezpečnost. Jako například návody na výrobu bomb. Někdy se ale mohou strážci zákona rozhodnout ponechat takovéto stránky nadále v provozu, pro potřeby vyšetřování.
Uvidíme. Možnost zablokovat určité stránky co nejdříve poté, co se prokáže, že nabízí obsah sloužící teroristům, mi přijde jako žádoucí a spíše se divím, že dosud neexistuje. I když ale i zde je určitý prostor při hodnocení toho, co už slouží terorismu a co ne. Ale to je asi nějak řešitelné a dá se s tím žít. Už i proto, že jde o „následné“ opatření, které přichází poté, co někdo něco udělal – a dopadá jen na něj, a snad nabídne i možnosti zákonných opravných prostředků, pro případ nějakých „úletů“. To je zásadní rozdíl oproti původně naznačovanému blokování „nebezpečných“ slov, které má preventivní charakter a dopadlo by zejména na ty, kteří s terorismem nemají nic společného. Naopak na teroristy by nemuselo nijak významněji dolehnout. Nehledě již na takové detaily, jako že by někdo musel určovat, která slova jsou nebezpečná ….
Dalších podrobností bychom se mohli dočkat už v listopadu, kdy má komisař Franco Frattini předložit konkrétní podobu svého protiteroristického balíčku, a v rámci něj i opatření, která se dotýkají Internetu.
Regulace cestou televize?
K tématu regulace Internetu si dovolím ještě jeden postřeh, z tuzemských luhů a hájů. Již v pátek jsem zde na Lupě psal o tom, co zaznělo na čtvrtečním V. kulatém stole Žofínského fóra. Věnoval jsem se hlavně stanovisku, které zde prezentoval ministr Martin Říman, do jehož resortu dnes spadá informatika a s ní i oblast elektronických komunikací.
Jenže ono tam zaznělo i mnoho dalšího a neméně zajímavého. Většina diskusí se pochopitelně točila kolem digitalizace, ale došlo i na další témata, byť také „televizní“. Například na revizi unijní směrnice o „televizi bez hranic“, která se nově mění na směrnici „o audiovizuálních službách“. A právě v jejím kontextu zazněl následující výrok od předsedy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Václava Žáka (video), zmiňující i možnost regulace Internetu:
Já jsem přesvědčen, že tak jako konvergence vytváří liberální prostředí, tak současně procesy, jako je ochrana elektronického bankovnictví, ochrana elektronického obchodu, jako je boj proti terorismu, povedou k tomu, že Internet přestane být v budoucnosti anonymním prostředím a bude regulován, podobně jako ostatní prostředky, k tomu tato konvergence povede. Není to věc, kterou líčím jako své vlastní přání, líčím to jako vysoce pravděpodobný vývoj.
Na tento výrok později reagoval novinář Štěpán Kotrba (video):
Myslím si, že Václav Žák kandiduje v tuto chvíli na Koniáše českého Internetu, protože se nedomnívám, že by bylo možné takto zlovolně ovládnout Internet. V Bruselu to už zkusili, skončilo to velikou ostudou.
I tady je ale nutné si připomenout širší kontext. Zmínka o Bruselu se zřejmě váže k prvním zprávám o tom, jak by měla vypadat nová směrnice o audiovizuálních službách, nahrazující již zastaralou směrnici o televizi bez hranici. Tehdy to špatně pochopili novináři, a oni začali mluvit o regulaci Internetu. Podrobněji jsem to rozebíral ve svém článku Chce Evropská komise regulovat Internet? z roku 2005. Předmětem nedorozumění tehdy bylo to, že Unie chce nově zatížit určitou formou regulace i nelineární audiovizuální média (neboli média fungující „na žádost“). A těm se, na rozdíl od klasických lineárních médií (s pevným programovým schématem), vcelku dobře daří v Internetu.
Jednalo by se přitom o mírnější formu regulace, spočívající zejména v nutnosti jasně identifikovat provozovatele, a pak v zákazu obsahu podněcujícího k rasové a jiné nesnášenlivosti, ohrožující mravní vývoj nezletilých atd. Jak jsem se snažil popsat i v tomto novějším článku (Stalo se: audiovizuální služby bez hranic), týkalo by se to pouze takových služeb, které mají distribuci A/V obsahu jako svoji hlavní náplň, mají schopnost oslovit masovou veřejnost, fungují „na ekonomickém základě“ (nikoli jako „fandovská záležitost“) a jejich provozovatel sám obsah vytváří, vybírá, nakupuje atd. Jinými slovy, jde pouze o „plnohodnotné a profesionální“ audiovizuální služby, které místo „éteru“ působí v rámci Internetu. Nejde rozhodně o snahu regulovat každou stránku, která obsahuje nějaké video či audio (podrobněji). Navrhovaná regulace by se netýkala například ani služeb, jako je YouTube, jejichž obsah vytváří sami uživatelé (podrobněji).
A pokud jsem správně porozuměl kontextu výroku předsedy Václava Žáka, šlo mu o to, aby plnohodnotné a profesionální A/V služby neutíkaly z dosahu obsahového regulátora tím, že se „uchýlí“ do Internetu. Ostatně bezprostředně před citovaným výrokem zazněl i jeho postesk nad tím, že jeho úřad “nedosáhne“ na služby jako je www.freetv.cz, které po Internetu vysílají tvrdé porno celý den. Až bude platit nová směrnice o audiovizuálních službách, pak se i tato služba zřejmě dostane pod regulaci a bude muset dodržovat stejná pravidla jako erotické programy, šířené například v kabelových sítích či v rámci IPTV nebo satelitu.
Dnes ale služby jako je www.freetv.cz nejsou v dosahu obsahového regulátora kvůli tomu, že se na ně nevztahuje stávající vysílací zákon (zákon o rozhlasovém a televizním vysílání) – díky vylučovací klauzuli o tom, že pod zákon nespadá to, co je šířeno skrze dálkový přístup (a v závorce je jako konkrétní příklad uveden Internet). Nové směrnice o audiovizuálních službách ale zavádí princip nezávislosti na platformě, když říká, že je jedno, jak je daný program (obsah) šířen. Bude tedy jedno i to, zda je program (obsah) šířen po Internetu či třeba po kabelu. I náš zákon ale bude třeba novelizovat a odstranit uvedenou vylučovací klauzuli.
Jenže nic není jednoduché a vše má svá pro a proti: zmíněnou vylučovací klauzuli dali naši poslanci do nynějšího zákona proto, že se neuměli vyrovnat s „novými médii“. A to třeba i kvůli placení rozhlasových a televizních poplatků (dříve: koncesionářských poplatků) ze všech počítačů, které jsou připojeny k Internetu, a díky existenci browseru a zvukové karty jsou v principu schopné reprodukovat televizní a rozhlasové vysílání, šířené po Internetu. Česká televize se k tomu svého času postavila rozumně a nechtěla vybírat televizní poplatky z počítačů. Ovšem Český rozhlas byl mnohem lačnější dalších příjmů a dočasně ho zastavila zřejmě až uvedená vylučovací klauzule ve vysílacím zákoně.
Co se ale stane, až nás Unie přinutí tuto klauzuli odstranit? Budeme pak platit rozhlasové a televizní poplatky za každý počítač se zvukovou kartou připojený k Internetu, jak je tomu už dnes například v Německu? Tedy budou tak platit podnikatelé, protože soukromé osoby u nás platí R a TV poplatky jen jednou, bez ohledu na počet přijímačů?