Nejvýznamnější událostí, která předznamenala veškeré dění kolem vztahu státu a Internetu, bylo zrušení původně samostatného resortu informatiky. Právě do jeho gesce totiž spadaly záležitosti, týkající se Internetu.

Bylo to právě Ministerstvo informatiky ČR, které vypracovalo (a nechalo schválit celou vládou) zásadní koncepční dokumenty, jako Státní informační a komunikační politiku či Národní broadbandovou strategii (Národní politiku vysokorychlostního přístupu). Právě toto ministerstvo reprezentovalo náš stát v relevantních zahraničních aktivitách, včetně těch evropských, a podpisem Memoranda upravilo vztahy státu se správcem české domény nejvyšší úrovně (sdružením CZ.NIC). Usilovalo také o rozvoj informační gramotnosti širší veřejnosti, skrze Národní program počítačové gramotnosti, a staralo se o využití ICT technologií a Internetu pro fungování státu jako takového – prosazováním e-governmentu, provozem Portálu veřejné správy a dalšími aktivitami.

Nakolik byly tyto aktivity Ministerstva informatiky ČR (MI ČR) úspěšné a efektivní, je možná otázkou do diskuse. Ale v každém případě zde existoval jeden konkrétní subjekt na straně státu, který jej reprezentoval nejen ve vztahu k Internetu, ale i k informačním a komunikačním technologiím. A právě to se v roce 2007 zásadním způsobem změnilo.

Snahy zrušit Ministerstvo informatiky se v kruzích ODS objevily již na podzim roku 2003, a tedy velmi záhy po zřízení samotného MI ČR (k 1. lednu 2003). Před parlamentními volbami v roce 2006 pak zrušení MI ČR dostalo jasné a zřetelné kontury, když se stalo součástí volebního programu, a to dokonce nejen u posléze vítězné ODS. Se zdůvodněním, že význam informatiky je větší, než jaká byla síla mladého a relativně slabého ministerstva, které často nedokázalo prolomit resortismus a prosadit své záměry přes odpor jiných resortů. Slibováno tedy bylo posílení vlivu informatiky, kterou by nově měli „táhnout“ politici v nejvyšších mocenských pozicích. Konkrétně sám premiér.

Nové rozdělení kompetencí a odpovědnosti

Volby v roce 2006 vyhrála ODS, která posléze i sestavila vládu. Pro realizaci svého záměru se zrušením MI ČR ale musela tato vláda nejprve prosadit změnu tzv. kompetenčního zákona, což určitou dobu trvalo a nebylo zcela bezproblémové. A tak bylo Ministerstvo informatiky nakonec zrušeno až k 1. červnu 2007, na základě zákona č. 110/2007 Sb. („o některých opatřeních v soustavě ústředních orgánů státní správy, souvisejících se zrušením Ministerstva informatiky, a o změně některých zákonů“).

Na základě tohoto zákona si kompetence původního MI ČR rozebraly tři jiné resorty:

• resort průmyslu a obchodu převzal kompetence v oblasti elektronických komunikací a poštovních služeb,
• resort místního rozvoje převzal kompetence v oblasti veřejných dražeb
• resort vnitra převzal „zbytek“.

Na resort průmyslu a obchodu přešla také problematika zákona č. 480/2004  („o některých službách informační společnosti“), týkající se zejména boje proti spamu a odpovědnosti poskytovatelů za obsah. Stejně tak se resort průmyslu a obchodu přihlásil k Memorandu, které původní MI ČR podepsalo se sdružením CZ.NIC, jako správcem české národní domény .cz.

Kdo to vidí jinak, fatálně zaspal dobu!

O ministrovi Martinu Římanovi, který stojí v čele resortu průmyslu a obchodu, je přitom známo, že vnímá náš trh elektronických komunikací jako již plně liberalizovaný a zbavený všech negativních pozůstatků dřívějších monopolů. Tedy jako sektor bezproblémový, který již nepotřebuje žádnou (dopřednou, neboli ex-ante) regulaci. A dokonce odmítá i jakékoli jiné názory (viz jeho „Kdo to vidí jinak, fatálně zaspal dobu.“).

Konkrétně v souvislosti s Internetem by to mohlo naznačovat, že resort průmyslu a obchodu nebude mít tendenci nějak zasahovat do chodu Internetu. To by bylo jen dobře. Nicméně současně to asi dává tušit i to, že od stávajícího ministra průmyslu a obchodu se nejspíše nedočkáme žádné aktivní podpory rozvoje Internetu v ČR. A to už tak dobré není, protože i mezinárodní statistiky ukazují, že v penetraci Internetu a jeho využití stále dosti zaostáváme, v porovnání s vyspělými zeměmi.

Jenže otázkou je, nakolik jde naše internetové zaostávání na vrub chování dominantního operátora a nedostatečné konkurenci v některých částech našeho trhu elektronických komunikací, a jak moc jsou na vině další faktory, jako například nízká koupěschopnost obyvatel, nízká informační gramotnost apod.

Nespadá Internet přece jen pod vnitro?

Opravdu ale platí, že po rozpadu resortu informatiky přešla oblast Internetu z MI ČR právě na MPO ČR (Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR), a tedy „pod“ ministra Martina Římana?

Kupodivu to není až tak jednoznačné. Do zákona č. 110/2007 Sb., který vše realizoval, se totiž na poslední chvíli dostal poslanecký pozměňovací návrh, který říká, že:

koordinační úlohu pro informační a komunikační technologie bude plnit Ministerstvo vnitra

Má tedy poslední slovo (a to nejen kolem Internetu) resort vnitra, a nikoli resort průmyslu a obchodu?

Tato otázka je zajímavá i proto, že původně byl avizován zcela jiný model: celou informatiku (a tedy i informační a komunikační technologie) měl převzít do své gesce přímo premiér, který měl vše koordinovat, a potřebnou agendu mu měl zajišťovat Úřad vlády. Po vzoru modelu, který vcelku úspěšně funguje ve Velké Británii. Jenže na to v ČR nedošlo a roli koordinátora pro ICT formálně převzal resort vnitra.

To, že kompetence a agendy původního MI ČR si nakonec mezi sebou rozdělily jiné resorty, rozhodně neodpovídá původním slibům a deklaracím, které hovořily o „posílení“ informatiky a jejím povýšení nad jednotlivé resorty a jejich úzce resortní zájmy. Už i kvůli tomu, že tyto resorty již měly své vlastní úkoly, kterým i nyní dávají větší prioritu, a informatika je pro ně jen „něčím dalším, co také musí řešit“. A podle toho to také dopadá. Alespoň podle názoru autora tohoto textu se informatika, po rozpadu svého resortu, dostala „na vedlejší kolej“ a mimo hlavní zájem představitelů státu.

Stejně tak tomu neodpovídá ani ustavení resortu vnitra jako „nadresortního koordinátora“, který by měl bojovat i proti resortismu a upřednostňování úzce resortních zájmů jednotlivých resortů. Nota bene resortu, který je všeobecně vnímán jako snad nejkonzervativnější ze všech.

Rada vlády pro informační společnost

Původně inzerovaná představa o tom, že gesce informatiky přejde přímo pod premiéra, byla na poslední chvíli nahrazena ještě jedním dalším krokem: zřízením Rady vlády pro informační společnost, coby poradního orgánu vlády, který „má připravovat a oponovat vládní materiály k této oblasti“.

Svým způsobem tedy jde o druhého paralelního koordinátora (vedle ministerstva vnitra), který by ale mohl mít větší šanci na překonávání resortismu a úzce resortních zájmů. Už jen proto, že v čele tohoto poradního orgánu stojí jeho řídící výbor, který tvoří premiér, a dále ministři financí, vnitra a průmyslu a obchodu. Komupak asi radí, když stojí v čele (pouze) poradního orgánu, a nikoli orgánu výkonného?

Větší problém je ale v tom, že ani tato Rada dosud nic nepředvedla. Od doby, kdy ji vláda v dubnu 2007 zřídila a v květnu 2007 personálně obsadila, se Rada sešla poprvé až 15. října (a pak ještě jednou neformálně, na Invexu 2007). A to se zde řešily hlavně otázky organizačního charakteru, týkající se chodu samotné Rady. Ta se v mezidobí nikde neprezentovala (a naopak zrušila již přislíbená vystoupení na odborných konferencích). Stejně tak není znám ani žádný výstup z jejích dosavadních aktivit.

Jediné dostupné informace, které zazněly na nedávné konferenci eGovernment 2007, hovoří o tom, že Rada ustavila celkem pět pracovních skupin a dostala jako úkol

Zpracování strategie rozvoje informační společnosti v České republice pro období 2008 –2012“.

Vzhledem k termínu platnosti této koncepce měla být jeho první verze k dispozici ještě do konce roku 2007. Pokud takový návrh již existuje, dosud nebyl zveřejněn, aby o něm mohla diskutovat i širší zainteresovaná veřejnost (jako tomu bylo u původní Státní informační a komunikační politiky, kterou připravilo ještě Ministerstvo informatiky ČR a zveřejnilo k širší diskusi ještě před meziresortním připomínkovým řízením).

Konec koncepcí a dotací

Absenci zájmu státu o věci kolem Internetu a informatiky lze vidět i na tom, jaký je osud dosavadních koncepcí. Již zmiňovaná Státní informační a komunikační politika, alias „eČesko 2006“, byla výhledem do roku 2006, a její „životnost“ tak již skončila. Takže i kdyby Rada vlády pro informační společnost připravila novou strategii na léta 2008 až 2012, stejně už rok 2007 zůstane „nekoncepční“ (mimo hlavní koncepce a strategie).

To národní broadbandová strategie (Národní politika vysokorychlostního přístupu) sice ještě nevypršela, ale i tak se jejím naplňováním nikdo moc nezabývá. Činnost broadbandového fóra, které mělo především za úkol připravovat návrhy nových koncepcí, byla přerušena v dubnu 2006 a nebyla (a nejspíše ani nebude) obnovena. Návrhy nových koncepcí (i v oblasti Internetu a rozvoje broadbandu) by místo Broadbandového fóra nejspíše měla připravovat Rada vlády pro informační společnost. Zda budou součástí připravované strategie na období 2008 až 2012, se teprve uvidí.

O národním broadbandovém serveru, který se měl stát hodnotným informačním zdrojem o rozvoji Internetu v ČR a jeho možnostech, raději ani nemluvě. Ten sice byl formálně zřízen, a to již v roce 2005, ale ještě ani v roce 2007 nebyl naplněn skutečným obsahem.

Stejně tak už v roce 2007 nepokračovaly dotace na projekty v oblasti broadbandu, na které vláda původně slíbila alokovat přes 823 milionů korun (jako 1 % z výnosů prodeje Českého Telecomu). Z 200 milionů korun, přidělených na projekty pro rok 2006, bylo v loňském roce skutečně proinvestováno jen 87, 468 milionu korun. Dalších 40 milionů bylo použito jako „půjčka“ pro potřeby osvětové kampaně k digitalizaci. Pro zbytek, do celkových 823 milionů, se jistě ve státním rozpočtu našlo nějaké jiné využití, nejspíše nijak nesouvisející s rozvojem broadbandu a Internetu.

Některé z broadbandových projektů, které byly v roce podpořeny dotacemi z broadbandového fondu, byly širší veřejností spíše kritizovány. Z tohoto pohledu může být ukončení dotačního programu, původně zakotveného ve vládou schválené Národní broadbandové strategii, vnímáno veřejností i pozitivně – byť se jedná o ukončení „do ztracena“, bez oficiálního rozhodnutí, oznámení či jen formálního přehodnocení původně deklarovaných záměrů. A bez ozřejmění toho, jak bude naloženo s penězi, původně alokovanými pro podporu rozvoje Internetu a broadbandu v ČR.

Na Internet nejsou peníze

Další z aktivit původního Ministerstva informatiky ČR, které byly v roce 2007 ukončeny „do ztracena“, je Národní program počítačové gramotnosti. Ten za dobu od roku 2003 do roku 2006 zaškolil přes 200 000 uživatelů, zejména z řad úplných začátečníků. V roce 2007 už ale nepokračoval. Místo něj převzala pomyslnou štafetu zvyšování informační gramotnosti alespoň charita. Konkrétně Nadační fond manželů Livie a Václava Klausových, a jejich projekt „Senioři komunikují“.

Zcela „do ztracena“ skončila v roce 2007 také další aktivita, kde se stát angažoval v oblasti zvyšování informační gramotnosti. Konkrétně Státní informační politika ve vzdělávání (SIPVZ), často (a nesprávně) ztotožňovaná jen s kontroverzním projektem Internet do škol. Snad jako kdyby celkový duch tohoto projektu jednou provždy odradil stát od jakékoli podpory Internetu a informační gramotnosti na školách. V roce 2007 vše dospělo až do stádia, kdy tři čtvrtě roku stát sliboval, že najde peníze na to, aby aspoň části škol zaplatil jejich připojení k Internetu. A inkumbent (Telefónica O2 Czech Republic) jim mezitím poskytoval takovéto připojení bez uzavřené smlouvy se státem.

Když se na podzim ukázalo, že stát již jednou slíbené peníze na připojení škol opravdu nedá a že nemíní dále podporovat celou SIPVZ, došla i inkumbentovi trpělivost a poskytování připojení „na sekeru“ ukončil. Školám nadále nabízí své služby, ale již jen na „školami placené“ bázi. Stát, resp. resort školství, posléze odněkud (z rezervního fondu) přece jen vytáhl alespoň jednorázově částku 70 milionů korun (místo původně slíbené miliardy), pro zalátání těch největších problémů. Ale neváhal přispěchat s ujištěním, že na příští rok se už s žádným financováním konektivity a ICT na školách nepočítá. Odkázal je alespoň na možnost čerpat dotace z evropských strukturálních fondů. Tedy pokud na ně jednotlivé školy nějak „dosáhnou“, což je většinou nad jejich síly.

Jak se zdá, jsme „široko daleko“ asi jedinou zemí, která systémově nepodporuje Internet a informační gramotnost na školách, nemá v tomto ohledu žádnou vlastní koncepci, a ty dosavadní bez náhrady a jaksi samovolně opouští. Tím dává jasně najevo, že její priority jsou jinde.

Potřebujeme Alianci proti zneužívání Internetu?

Zatímco priority státu a jeho nejvyšších představitelů se skutečně začínají vydávat zcela jiným směrem, než je Internet, informační gramotnost a obecněji i tzv. znalostní společnost, Internetu si naopak začínají všímat naši volení zástupci. Konkrétně v květnu přišel místopředseda Poslanecké sněmovny a místopředseda KDU-ČSL Jan Kasal s návrhem na založení Aliance proti zneužívání Internetu. Inspiraci přitom čerpal z předchozích aktivit v oblasti boje proti domácímu násilí, kde Aliance proti domácímu násilí dokázala prosadit určité změny do zákonů.

V případě Internetu a Aliance proti jeho zneužívání však nebyl požadovaný výstup ještě specifikován. Jan Kasal vymezil alespoň to, co se mu na Internetu nelíbí: že se po něm začíná šířit násilí a dětská pornografie a dají se zde získat i návody na výrobu bomb. Jistě, to jsou skutečně věci, proti kterým by se mělo bojovat – ale otázka je: jak?

Politici mají obvykle tendenci sahat po „nízko visícím ovoci“, neboli pro rychlých a laciných řešeních direktivního charakteru. Ta sice mohou přinést určité politické body a postarat se o zviditelnění, ale samotný problém obvykle neřeší. V následné diskusi, ke které svým dílem přispěla i Lupa, se naštěstí ukázalo, že Janu Kasalovi nejde o cenzuru Internetu ani o jeho omezování. A také asi zjistil, že problematika boje proti nejrůznějším nástrahám na Internetu a proti jeho eventuelnímu zneužívání není polem neoraným, kde by se mělo začínat od začátku, ale že zde již probíhají určité aktivity. Jako například projekt Safer Internet a na něj navázané aktivity, včetně služeb charakteru helpline (pro pomoc uživatelům) a hotline (pro nahlášení závadného obsahu na Internetu). A tak začal poskytovat svou politickou podporu právě těmto projektům.

Cenzura Internetu kvůli sázení?

Kromě politiků se v roce 2007 „snažili“ i někteří přičinliví úředníci, připravující návrhy zákonů. Tak třeba na Ministerstvu financí se rozhodli jít do boje s internetovým sázením a sepsali (nikoli poprvé) návrh, který by sázení po Internetu postavil mimo zákon. A to včetně toho, že bude zakázána i propagace možnosti sázení po Internetu. A vlastně nejen zakázána, ale i technicky znemožněna: internetoví provideři by měli povinnost apriorně blokovat takové stránky, které sázení propagují, či jen umožňují. To by byla cenzura Internetu jak vyšitá. A ne někde v daleké Číně, ale přímo u nás doma.

Obecně již dnes platí, a to skrze zákon č. 480/2004 Sb. o některých službách informační společnosti, že internetoví provideři nejsou odpovědni za provoz generovaný jejich zákazníky ani za obsah, vystavovaný zákazníky na jimi provozovaných serverech (pokud je sami neřídí, resp. do doby, než jsou adekvátně upozorněni na takovýto obsah). Rozhodně nemají za povinnost „nezákonný“ obsah nějak sami aktivně vyhledávat. To by bylo neúnosné technicky, ale i právně. Třeba jen proto, že internetoví provideři nemohou nahrazovat soudy a rozhodovat o tom, který obsah je nezákonný a který nikoli.

Nicméně návrh ministerstva financí jakoby chtěl tyto základní principy postavit na hlavu. Odpovědnost za to, že se nikde nevyskytne reklama na možnost sázení po Internetu, či dokonce na blíže nedefinované „zakázané služby“, se snaží uvalit i na internetové providery. Požaduje po nich totiž, aby blokovali („zajistili nemožnost připojení uživatele“) ke stránkám, které „nabízejí a umožňují účast na licencovaných hrách …“, či dokonce jen „podporují jiné zakázané služby a činnosti včetně reklamy na takové služby a činnosti“.

Pokud by se popisovaný návrh ministerstva financí skutečně prosadil a dostal až do podoby platného a účinného zákona, pak by stát skrze něj opravdu nebývalým a zásadním způsobem zasáhl do chodu a fungování Internetu zavedením jeho faktické cenzury. A to zřejmě spíše nechtěně než záměrně, kvůli neznalosti úředníků a jejich neschopnosti domyslet praktické dopady vlastních návrhů. Naštěstí je zde ještě řada pojistek, které mají možnost zabránit nejhoršímu (např. projednání na legislativní radě vlády, ve vládě samotné, v Parlamentu atd.).