IM pro (skoro) každého
Lze říct, že v současnosti existují tři typy služeb pro instant messaging. Veřejné, interní a otevřené (blíže o tomto členění např. na sesterském Rootu). Naprostá většina uživatelů instant messagingu se rekrutuje z těch, kteří se rozhodnou pro první z oněch jmenovaných cest.
Veřejné IM je tvořeno několika globálními, a také několika sice globálně fungujícími, avšak pouze lokálně využívanými službami. Tyto služby jsou vzájemně nekompatibilní. Jejich provozovatelé spoléhají na věrnost klientů a především na šíři jejich kontaktů v rámci dané sítě, která jim neumožňuje snadno přejít ke konkurenci. Po finanční stránce žijí z reklamy zabudované do klientských aplikací, které jsou plně v režii jejich vlastního vývoje, ze služeb s přidanou hodnotou (zabudovaných do těchto aplikací), případně ze speciálních služeb nabízených těm uživatelům, kteří jsou ochotni za ně zaplatit. Uzavřenost jejich komunikačních protokolů, a s několika výjimkami vazba oficiálního klienta na jedinou konkrétní síť ovšem způsobuje problémy. Stejně tak skutečnost, že oficiální klienty nejsou vyvíjeny pro všechny operační systémy a zařízení, na nichž se používají. Instant messaging je tak sice zadarmo (ve své veřejné podobě) a pro každého, ale ne doopravdy pro každého a ne bez problémů.
Neoficiální řešení
Problém, který byl popsán výše, vede ke stavu, jejž většina uživatelů Internetu zná. Pro komunikaci pomocí instant messagingu vznikají neoficiální klientské aplikace. Někdy proto, aby bylo možné v rámci jednoho programu používat více komunikačních protokolů a ušetřit tak čas, systémové prostředky počítače a komunikovat efektivněji (Miranda IM), někdy zase z toho důvodu, aby bylo možné pracovat v nestandardních operačních systémech (Pidgin) – oba dva příklady jsou pouze ilustrativní, alternativních klientů existuje více. Tyto aplikace umožňují využívání IM sítí v mnoha ohledech pohodlněji než jejich oficiální klienti. Přinášejí vyšší uživatelský komfort, možnost sloučit účty z více služeb do jednoho fyzického programu. Díky absenci reklam a služeb s přidanou hodnotou jsou na většině hardwaru rychlejší a také – což je nezanedbatelné – stabilnější.
Uživatelé alternativních klientů veřejného proprietárního instant messagingu se rekrutují především z pokročilejších uživatelů Internetu. Nejsou totiž aplikacemi první volby (sem patří oficiální klienti). Reálně nelze zjistit, jak velký podíl mezi instalacemi každého konkrétního systému představují, ale spekuluje se o hodnotách v řádu nad deset procent – přibližná čísla mohou znát provozovatelé jednotlivých IM sítí, ale ani oni je nemohou mít přesná. Fungují především proto, že jejich autoři odposlouchali uzavřený a tedy oficiálně nedostupný komunikační protokol a naprogramovali aplikace tak, aby se vůči síti chovaly jako oficiální. Z toho plynou určitá rizika. Prvním – a tím, s nímž se uživatel alternativního klienta potká nejčastěji – je „svévolná“ změna komunikačního protokolu ze strany provozovatele sítě. Výsledkem bývá omezení, nebo odstavení alternativních klientů, které pak musí být aktualizovány. Existují ale i další. Alternativní klienti mohou v důsledku nepřesné interpretace protokolu zahlcovat síť zprávami, mohou způsobovat nestabilitu, případně přetížení serverů. To jsou ale daně za jejich používání a za fakt, že přinášejí výše uvedené benefity. Většina jejich uživatelů tento fakt respektuje, zatímco pro provozovatele veřejných IM systémů jsou žábou na prameni.
Je Miranda fér?
Každý alternativní klient veřejné a proprietární sítě instant messagingu je z pohledu jejího provozovatele deviací. Umožňuje pracovat se sítí, ale nepřináší žádný zisk. Přestavuje zátěž řídícího systému, vysílá požadavky k serveru, přenáší přes server některé typy zpráv. Využívá server k vyhledávání uživatelů nebo k zjišťování informací o nich. To vše, aniž by zobrazoval reklamy nebo nabízel služby s přidanou hodnotou. Jednoduše řečeno, každý jednotlivý alternativní klient připojený do sítě je z hlediska jejího provozovatele nákladem, který ale nepřináší zisk. I kdyby bylo možné přesně spočítat náklad na jednoho takového klienta, byl by minimální. Vynásobeno jejich předpokládaným počtem ovšem minimální není.
Tentýž klient ale současně představuje dalšího uživatele sítě. Každá síť IM je pouze a právě tak užitečná, kolik má klientů. Každý jeden uživatel ji přidává kredit nutný k tomu, aby se jakýkoli jiný uživatel rozhodl právě pro ni a ne pro konkurenci. Protože alternativní klienti umí pracovat často s více sítěmi najednou, mohou některou konkrétní síť s jejich pomocí využívat i ti, kteří na ni mají málo kontaktů, a kteří by ji s oficiální aplikací nepoužívali. Alternativní klient tak současně do sítě přináší hodnotu. Sám o sobě rovněž velmi malou, ale po vynásobení předpokládaným počtem…
Uživatelé alternativních klientů – pokud se k otázce etiky jejich používání vůbec vyjadřují – obvykle považují své aplikace za lepší a efektivnější, přičemž se domnívají, že síť, do niž se připojují, je „veřejným majetkem“, případně, že její provozovatelé mají „peněz odjinud dost“. Specifickým případem jsou zde ti, kteří využívají alternativní klienty proto, že v jejich operačním systému jsou oficiální nedostupné, ale těch je menšina. Většina ovšem v zájmu vlastního pohodlí parazituje na síti, která je provozována za reálné peníze (servery, obsluha, konektivita, vývoj, technická podpora atd.) aniž by do ní reálné peníze (reklama, služby) vracela, a to aniž ve své činnosti vidí jakýkoli problém. Nabízí se tak otázka, nakolik je používání těchto aplikací, třeba právě té, kterou jsem zmínil v podnadpisu, fér. Je hodnota daná příspěvkem dalšího klienta do váhy sítě dostatečným ekvivalentem ztráty?
Zodpovědnost provozovatelů
Firmy, které provozují veřejné IM, si uvědomují, že alternativních klientů se nelze zbavit. Většina z nich je v současnosti patrně vnímá jako nutné zlo, je ale otázkou, nakolik je toto nutné zlo skutečným problémem pro jejich sítě. Cestou k omezení jejich výskytu by mohlo být vytváření efektivnějších, stabilnějších a především lehčích klientů – a to pro co nejširší spektrum operačních systémů. Určitým řešením ztráty způsobené alternativními klienty může být například přidávání reklamních sdělení do samotného textu zpráv (podobně, jako se tomu může dít v případě freemailů), případně zavádění placených služeb, třeba v podobě garantovaného doručování zpráv. To se sice v omezené míře děje již nyní, ale provozovatelé těchto možností příliš nevyužívají. Otevření protokolů, po kterém volají někteří uživatelé (a autoři alternativních klientů) je možností, avšak možností, kterou lze využít až po zásadní restrukturalizaci obchodního modelu. Dříve by šlo o katastrofu.
Systémy Instant Messagingu fakticky vzato jsou věcí veřejného zájmu. To ale nic nemění na faktu, že nepatří uživatelům, ale provozovatelům. Včetně klientských aplikací. Používání alternativních klientů – jakkoliv jde o „normální“ věc – není vůči provozovatelům fér. A kdyby jejich množství překročilo určitou hranici, mohly by, přes své pohodlí a užitečnost, způsobit potenciálně kolaps sítí, které mají zpřístupňovat. Ke škodě uživatelů. To je tragédie alternativního klienta, na niž zatím neexistuje reálný lék.