Předevčírem nebo možná včera mi ukradli auto. (Nevím to přesně, nebyl jsem, bohužel, u toho.) Takže jsem si jednak ověřil, jak rychle funguje databáze ukradených vozidel (už jsem v ní, heč!) a jednak jsem se vypravil na lov auta k zapůjčení. Počítám, že asi každý, kdo alespoň jednou denně zasedne k Internetu, by se už ani nesnažil hledat vhodnou autopůjčovnu jinde než na webu. Rychlost, přehlednost nabídky, možnost okamžitého srovnání cen, to všechno nás motivuje, abychom už tapetáře, elektrikáře ani další služby nevyhledávali zdlouhavě za pomoci Zlatých stránek a zoufale nemoderní pevné telefonní linky. V neposlední řadě hovoří ve prospěch webových prezentací také možnost utvořit si díky nim okamžitě obrázek o tom, jak solidní daná firma je a co od ní asi můžeme očekávat – podobně jako si tvoříme úsudek podle výloh, markíz, vybavení obchodů a stupně devastace prodavačova chrupu.
Vybral jsem si tedy autopůjčovnu nejen nepříliš vzdálenou od mého bydliště, nejen s cenami u nižší cenové hranice, ale i s webem pohledným a vkusným, navíc nabízejícím možnost komunikace e-mailem i objednávku prostřednictvím webového formuláře. Měl jsem ale sakra naspěch, takže jsem přece jen sáhl po prodlouženém a nataženém pařátu Českého Telecomu, během několika chvilek půjčku auta dojednal a během několika hodin s vozem ujížděl vstříc novým dobrodružstvím.
Pointa celého článku směřuje k okamžiku, kdy jsem začal půjčovnu hledat v říši před zrcadlem, v reálném světě. Po chvilce rotování ulicemi jsem po další telefonické berličce zjistil, že jsem kolem provozovny už prošel – a nebylo to mimořádně ani kvůli mé (také mimořádné) roztržitosti. Jsem si dokonce jist, že normálně bych do autopůjčovny, označené jen nenápadnou cedulí u vchodu do domu a šipkou na pouliční lampě, do půjčovny, do které se člověk musí dozvonit jako do obyčejného bytu a která se nakonec opravdu v předsíni jednoho takového bytu ve druhém patře rozkládá, ani nezavítal.
Nemám ovšem proč si stěžovat. Naopak. Virtuální firemní identita této autopůjčovny jí získala (zatím) spokojeného zákazníka a ve výsledku tak byla k užitku vlastně i mně. Samozřejmě, že by tato webová prezentace byla zcela k ničemu, kdyby neměla zázemí v solidním jednání firmy. Ale pokud to je přítomno, nevidím žádný morální problém v přebírání zákazníků gigantům, byť se tak děje prostřednictvím webů, neodrážejících zcela přesně reálnou situaci dané firmy. (Není bez zajímavosti, že manželský pár postarších majitelů půjčovny nebyl s původním návrhem webdesignéra spokojen a údajně mu přesně nadiktoval, jak má web jejich firmy vypadat a z čeho sestávat – a to mají tito lidé s Internetem zkušenost minimální, pokud vůbec nějakou!) Virtuální firemní realita tak může pomoci i těm, kteří si z finančních důvodů nemohou vystavět kanceláře a obchody, odpovídající solidnosti jejich úmyslů a činů, a rozšiřuje dále pole těch, kteří by díky ní mohli prožít svůj malý český americký zázrak. (Když mi donášková služba donese včas správné zboží, čisté a nepoškozené, bude mi úplně jedno, jestli její telefonistka sedí ve sklepě vedle hromady koksu. Hlavně, když nebudou mít na webu nechutné animované gify…)
A čím víc takových bude, tím na tom bude lépe i náš hrubý domácí produkt. Tak, a titulek jest naplněn.
ČLÁNKY DO MAILU