Vlákno názorů k článku Typologie „potížistů“ na Internetu (3.) od BLEK. - Jsem taky potížista na internetu. Mám schizoidní poruchu...

Podívejte se, já nejsem psychiatr ani klinický psycholog, jenom do určité míry poučený laik. Knížku Gestalt terapie s podtitulem Vzrušení lidské osobnosti a lidský růst od F. Perlse a kol. mám před sebou a když si ji otevřu náhodně a vidím tam kapitolu s názvem Experiment 11: přeměna úzkosti na vzrušení, tak bych teda sakra řekl, že se autoři zabývají rozvíjením emocionality. Ale úspěch určité metody určitě hodně závisí na schopnostech a zkušenostech terapeuta a samozřejmě i na tom, v jaké vnitřní situaci se nachází pacient.

Inteligence IMHO samozřejmě sama o sobě nestačí. Pomůže ale k tomu, aby člověk pochopil, co a jak dělá špatně (ve Vašem případě je to podle mě například to poraženectví, negativismus a sebepodceňování). Možná by Vás částečně mohl oslovit ten koncept měl bych versus chci, jak o něm píše Karen Horneyová v knize, kterou jsem zmiňoval. Zkrátka a dobře by se člověk měl učit myslet tak, aby byl sám sobě přítelem a ne otrokářem - to se mnohým lidem daří samo od sebe, protože prodělali zejména v raném věku zdravý vývoj a snad měli i o něco příznivější vrozené dispozice. Ti ostatní holt o to musí usilovat s větším nebo menším zpožděním a k tomu jim kromě pomoci od kvalifikovaného člověka může pomoci právě pochopení procesů a struktur vlastní mysli.

Přeju hezký víkend.

Teď vidím, že kromě toho, že mi zmizely odstavce díky interpretaci textu jako HTML, jsem se dopustil ještě jednoho logického nesmyslu v té větě o měl bych a chci. Jde o to, že člověk "zdravěji" myslet může, pokud chce a ne měl by. To je zhruba ten rozdíl mezi myslí svobodnou a sevřenou, resp. posedlou nějakým(i) bludem(y). Nedá se to asi naučit ze dne na den, ale může pomoct už to, že si člověk uvědomí ten rozdíl a zkouší si vlastní aktuální pocit uvědomit - protože ten pocit není u nikoho pořád stejný a samozřejmě ani u Vás ne.

Mne se tam nelibi ten princip pochopeni. Clovek zpracovava vjemy bud rozumove nebo emocionalne --- kdyz posilime rozumovou slozku, tak vetsinou oslabime tu emocionalni. Ty psychoterapie se dobre hodi na hystericke nebo agreivni lidi (kde prevladaji emoce). Ale u cloveka, ktery ma emocionalni stranku uz tak dost malou, je to nevhodne. Na psychoterapii jsem byl, pochopil hodne, a vubec mi to nepomohlo.

Predstav si treba, ze te polibi holka, a ty pochopis, ze se ji libis a ze se te snazi sbalit, ale nebudes nic citit. To je spatna reakce. Je normalni, ze v takovychto situacich se lidi nesnazi nic pochopit, ale nechaji se unest emocemi.

(mne holky nelibaji, protoze nejsem atraktivni --- ale takhle podobne reaguji na bezne socialni vjemy --- samozrejme, ze je mi to ku hovnu platne a znemoznuje to mi to zarazeni do spolecnosti)

Sednout si do kresla a zacit o tom povidat a vysvetlovat to je to nejhorsi, co se da udelat, protoze tim jeste vice zvysis pochopeni a snizis emocni reakci.

To jako že člověk, který se zabývá hormonama, se nemůže zamilovat a gynekologovi se zákonitě hnusí sex? To přece není pravda, uvažuješ (budiž, tykejme si) moc černobíle - city versus rozum, atraktivní nadsamec versus neaktraktivní psychopat. Ty bys asi chtěl, aby ses stal někým jiným, uměl se smát a zamilovávat na povel atd. To je hodně dětinská představa "opravdového života".

Vždyť ty se ale, když se dáš do řeči s nějakou holkou *nemusíš* hned zamilovat, zblbnout, ztopořit a zapomenout v baru peněženku (to se zase tak často nestává a to už vůbec nemluvím o tom Tvém scénáři, kdy se lidi seznamují tak, že holka přijde z ničeho nic ke klukovi, dá mu pusu a už je ruka v rukávě). Buď tím, kým jsi a zkus se dívat na svět jako *svobodný* a *hodnotný* člověk, kterým jsi. Na holky se dívej jako na svobodné lidi, kteří (nebo spíš které), když budou chtít, si Tě pustí blíž "k tělu" (nemusí to být hned nic tělesného). A když ne, tak co? A zrovna tak ani Ty se nemusíš k ničemu nutit - klidně se jim *když chceš* podívej do očí, *když chceš*, tak se na ně usměj, třeba jenom v duchu, pokud příležitost dovolí a *budeš chtít*, tak s nimi prohoď pár slov - nemusíš je zvát na panáka nebo na sbírku motýlů. Ony Tě nekousnou a to ani v případě, že nejsi jejich typ, což ale dopředu nemůžeš vědět, protože (i hezké a milé) ženské se občas tahají s takovými týpky, že Ty jsi proti nim zcela jistě kříženec Brada Pita s Belmondem a archandělem Gabrielem.

Co se týče té psychoterapeutické metody, tak to přece nemůžeš brát jako dogma, rozumný psychoterapeut přece nepostupuje jako obvoďák, který se podívá do tabulek a předepíše Ti penicilín, ale měl by postupovat s ohledem na Tvoje potřeby a možnosti a ne se dogmaticky držet nějakého pevného postupu.

Zpátky k tomu pochopení a ovládnutí rozumem - pokud bys opravdu nic necítil a byl čistě rozumovou bytostí, tak by se Tě přeci nijak nedotýkalo, že jsi sám, že jsi jiný, byl bys v klidu a mohl by sis 16 hodin denně klepat do klávesnice nebo 16 hodin spát a zbytek se válet na podpoře, protože by Ti bylo všechno úplně fuk. Ale zdá se, že přeci jenom něco cítíš, akorát necítíš to, co cítit chceš a v takové intenzitě, v jaké si myslíš, že bys *měl* cítit. Takže buďto se můžeš pořád jenom litovat, nebo se postavíš k situaci čelem a pak můžeš se svým životem něco udělat. Bolest, problémy a frustrace k životu patří - někdo jich má sice víc a někdo míň, ale jsou lidé, kteří se jim dokážou do značné míry vyhýbat díky svému postoji a schopnostem, které v průběhu života získali a i ty, kterým se nevyhnou, daleko lépe snášejí. Přemýšlej, prosím, o tomhle a nevymýšlej pořád důvody, proč to *nejde*. Nemusíš, ale můžeš. Využij toho (jestli chceš :-).

> To jako ze clovek, ktery se zabyva hormonama, se nemuze
> zamilovat a gynekologovi se zakonite hnusi sex?

Ne, ale ve chvili, kdy se zamilovava nebo ma sex, tak na svoje pracovni postupy nemysli.

> Ty bys asi chtel, aby ses stal nekym jinym, umel se smat a
> zamilovavat na povel atd. To je hodne detinska predstava
> "opravdoveho zivota".

Normalni lide se smeji a zamilovavaji.

> Vzdyt ty se ale, kdyz se das do reci s nejakou holkou
> *nemusis* hned zamilovat, zblbnout, ztoporit

Nezamilovavam se hned ani po nejake dobe --- proste nic necitim. Nikdy jsem proto holku nemel. A to je chyba.

> Co se tyce te psychoterapeuticke metody, tak to prece
> nemuzes brat jako dogma, rozumny psychoterapeut prece
> nepostupuje jako obvodak, ktery se podiva do tabulek a
> predepise Ti penicilin, ale mel by postupovat s ohledem na
> Tvoje potreby a moznosti a ne se dogmaticky drzet nejakeho
> pevneho postupu.

To je pro mne bohuzel nejvetsi chyba psychologu, ze postupuji podle intuice a ne podle tabulek.

5 dnu pred tim, nez jsem sel do blazince s uzkosti, mi muj psychoterapeut tvrdil, ze se mnou nic neni. Povazuji to za jeho velkou chybu. Ja jsem mu oponoval, ze si nemyslim, ze jsem v poradku, ale rikal jsem to suchym tonem hlasu bez mimoverbalnich znaku hrouticiho-se cloveka (kvuli te poruse osobnosti tohle neumim vyjadrovat) a on si myslel, ze si pouze vymyslim a ze mi nic neni. Intuici clovek cte mimoverbalni projevy druheho --- a pokud jsou ty mimoverbalni projevy chybne, tak i intuice da chybny vysledek. Kdyby mi ten psycholog dal jakykoli test, musel by tam videt pocinajici uzkost (v tom blazinci na psychotestu moje problemy okamzite videli). Ale on je z filosoficke fakulty, on testy neuznava, protoze to degraduje cloveka na cisla atd ... hruza.

> Ale zda se, ze preci jenom neco citis, akorat necitis to,
> co citit chces a v takove intenzite, v jake si myslis, ze
> bys *mel* citit.

Ano.

> Takze budto se muzes porad jenom litovat, nebo se postavis
> k situaci celem a pak muzes se svym zivotem neco udelat.

Jak postavit celem? To jsou jen blbe podpurne reci.

Na emoce, mimoverbalni projevy a podobne veci neexistuje zadna teorie. Takze se to ani neda nijak resit.
Nemuzes treba hlas cloveka nahrat do pocitace, udelat Fourierovu transformaci a z vysledku vycist "emocni vektor vaseho hlasu je <5,10,2,8>, nyni budeme pracovat na zvyseni treti hodnoty, abyste na lidi pusobil normalneni". Ton hlasu na kazdeho nejak pusobi, ale neexistuje zpusob, jak to popsat, natoz pak menit.

Sel jsem k psychologovi s domenim, ze on to nejak bude umet lecit, ale neumel. Riskovat dalsi psychoterapii s nebezpecim, ze zase pujdu do blazince, pochopitelne nebudu. Jsem rad, ze aspon u toho pocitace muzu sedet a nerad bych prisel i o to.

> > Sednout si do kresla a zacit o tom povidat a vysvetlovat
> > to je to nejhorsi, co se da udelat, protoze tim jeste
> > vice zvysis pochopeni a snizis emocni reakci.

> Ty se podle me neceho bojis - chces byt spontanni a pritom
> se odmitas vrhnout do neznama a dopredu vis, jak to dopadne
> - skoro jako bys chtel znasilnit osud. Neni to zvlastni?

Jo, bojim. Na psychoterapii jsem si uvedomil svou poruchu osobnosti. Sel jsem po tom do blazince. Uzkost uz odesla, ale jsem jeste vice zakriknuty nez pred navstevou psychologa. Takze si nemyslim, ze by mi to pomahalo.

Na psychoterapii si clovek uvedomi veci, ktere si do te doby uvedomi nechtel nebo nedokazal --- to ovsem nutne neznamena, ze by mu po tom melo byt lip. Nekomu to pomuze, mne holt ne.

> Ne, ale ve chvili, kdy se zamilovava nebo ma sex, tak na svoje pracovni postupy nemysli.

No vidíš, a zrovna Gestalt psychoterapie se mimo jiné zabývá tím, že člověk nemá zbytečně přemýšlet nad nesmrtelností brouka nebo nad pracovními postupy (když nepracuje), ale oddat se opravdově tomu, co dělá. A dokonce nabízí i metody, jak se tomu naučit. To je přesně to, co chceš!

> Normalni lide se smeji a zamilovavaji.

Někteří více a někteří méně. Ale jde to z nich a není to na povel. Někteří z nich to také možná moc neuměli a časem se jim to povedlo.

> Nezamilovavam se hned ani po nejake dobe --- proste nic necitim. Nikdy jsem proto holku nemel. A to je chyba.

Možná je a možná není. Ale proč je to chyba? Protože si to myslí okolí nebo protože si cheš něco dokázat?

> To je pro mne bohuzel nejvetsi chyba psychologu, ze postupuji podle intuice a ne podle tabulek.

S tím nesouhlasím. Člověk není stroj a i ti alopati se podle těch tabulek občas pěkně seknou.

> 5 dnu pred tim, nez jsem sel do blazince s uzkosti, mi muj psychoterapeut tvrdil, ze se mnou nic neni. Povazuji to za jeho velkou chybu. Ja jsem mu oponoval, ze si nemyslim, ze jsem v poradku, ale rikal jsem to suchym tonem hlasu bez mimoverbalnich znaku hrouticiho-se cloveka (kvuli te poruse osobnosti tohle neumim vyjadrovat) a on si myslel, ze si pouze vymyslim a ze mi nic neni. Intuici clovek cte mimoverbalni projevy druheho --- a pokud jsou ty mimoverbalni projevy chybne, tak i intuice da chybny vysledek. Kdyby mi ten psycholog dal jakykoli test, musel by tam videt pocinajici uzkost (v tom blazinci na psychotestu moje problemy okamzite videli). Ale on je z filosoficke fakulty, on testy neuznava, protoze to degraduje cloveka na cisla atd ... hruza.

No a co, tak šlo třeba o špatného psychoterapeuta nebo prostě udělal chybu - to se prostě stává.

> Jak postavit celem? To jsou jen blbe podpurne reci.

To nejsou blbé podpůrné řeči, to je, příteli, realita, kterou Ty zatím pořád ještě nechceš připustit. Říká se tomu například přijmout zodpovědnost za svůj život.

> Sel jsem k psychologovi s domenim, ze on to nejak bude umet lecit, ale neumel. Riskovat dalsi psychoterapii s nebezpecim, ze zase pujdu do blazince, pochopitelne nebudu. Jsem rad, ze aspon u toho pocitace muzu sedet a nerad bych prisel i o to.

Nebo možná časem ztratíš kus toho, co máš, jenom díky tomu, že jsi to vzdal a zalekl se překážek. Přitom bys možná už poměrně brzy mohl vidět konkrétní výsledky svého úsilí.

> Jo, bojim. Na psychoterapii jsem si uvedomil svou poruchu osobnosti. Sel jsem po tom do blazince. Uzkost uz odesla, ale jsem jeste vice zakriknuty nez pred navstevou psychologa. Takze si nemyslim, ze by mi to pomahalo.
Na psychoterapii si clovek uvedomi veci, ktere si do te doby uvedomi nechtel nebo nedokazal --- to ovsem nutne neznamena, ze by mu po tom melo byt lip. Nekomu to pomuze, mne holt ne.

Že jsi se z toho zhroutil, je sice smutné, ale možná to nebylo úplně na škodu. Vem si třeba takovou operaci - je to brutální zásah do organismu, bolí to, člověk se po ní většinou cítí hůř než předtím, ale ona, pokud se povede, napraví v těle něco, s čím si tělo samo nedokáže poradit a ono se potom zahojí a člověku je nakonec daleko líp. Myslíš si, že když jsi nevěděl, že máš duševní poruchu, jsi měl před sebou lepší perspektivu než teď? Zkus to vzít tak, že jsi dostal šanci, kterou bys jinak neměl. Jestli si myslíš, že díky iluzi, že jsi tzv. normální, by ses mohl potkat s kouzelným dědečkem nebo zlatou rybkou a oni by ti jen tak mimochodem pomohli od všech problémů, které máš nebo které si sám vytváříš, tak to se podle mého mínění skutečně mýlíš.

> No vidis, a zrovna Gestalt psychoterapie se mimo jine
> zabyva tim, ze clovek nema zbytecne premyslet nad
> nesmrtelnosti brouka nebo nad pracovnimi postupy (kdyz
> nepracuje), ale oddat se opravdove tomu, co dela. A dokonce
> nabizi i metody, jak se tomu naucit. To je presne to, co
> chces!

Jak se to na te terapii dela a jak to funguje?

> > Nezamilovavam se hned ani po nejake dobe --- proste nic
> > necitim. Nikdy jsem proto holku nemel. A to je chyba.

> Mozna je a mozna neni. Ale proc je to chyba? Protoze si to
> mysli okoli nebo protoze si ches neco dokazat?

Mne samotnemu je to lito, protoze po blizkosti touzim. Ale je mi jasne, ze cloveka s poruchou osobnosti nelze milovat --- poruchy osobnosti zpusobuji problemy v mezilidskych vztazich (to se pise v literature a je to i soucast definice poruch osobnosti).

> To nejsou blbe podpurne reci, to je, priteli, realita,
> kterou Ty zatim porad jeste nechces pripustit. Rika se tomu
> napriklad prijmout zodpovednost za svuj zivot.

Nevim vubec, co to znamena vzit odpovednost za svuj zivot.

Kdyz ma clovek odpovednost za nejaky pracovni ukol, tak to znamena, ze muze dany ukol ridit a ze bude pochvalen za jeho splneni nebo pokaran za jeho pokazeni. Ale kdo me bude chvalit nebo karat za muj zivot?

> Pritom bys mozna uz pomerne brzy mohl videt konkretni
> vysledky sveho usili.

Existuje nejaka realna studie, ktera by ukazovala uspesnost psychoterapie pri lecbe schizoidni poruchy osobnosti? Ja jsem zatim pouze cetl clanky o tom, ze tato porucha se lecit neda, ale zadny, ktery by jeji lecbu priznaval.

> Vem si treba takovou operaci - je to brutalni zasah do
> organismu, boli to, clovek se po ni vetsinou citi hur nez
> predtim, ale ona, pokud se povede, napravi v tele neco, s
> cim si telo samo nedokaze poradit a ono se potom zahoji a
> cloveku je nakonec daleko lip.

Jo, ale operace se dela s vedomim lekaru i pacienta. Tohle se stalo bez vedomi psychologa. Ja jsem to nejiste tusil, ze se mnou neco neni v poradku, ale psycholog mi to nechtel verit.

> Myslis si, ze kdyz jsi nevedel, ze mas dusevni poruchu, jsi
> mel pred sebou lepsi perspektivu nez ted?

Jo, tehdy jsem byl aktivnejsi. Vetsinu casu jsem sice sedel u kompu, ale jinak jsem se i prochazel venku, chodil plavat, do posilovny, o prazdninach jezdil na kole atd. Ted uz me vubec nic nebavi, jsem na tom jeste hur. Pocit poteseni uz nemam.

> Jestli si myslis, ze diky iluzi, ze jsi tzv. normalni, by
> ses mohl potkat s kouzelnym dedeckem

Tyhle iluze jsou (v urcite male mire) uplne normalni. Viz treba ruzove bryle pri zamilovani. Jejich nedostatek je chyba stejne jako jejich prehnanost.

Prirodni vyber nevybira jedince, kteri umi hledat pravdu, ale jedince, kteri se umi rozmnozit. Pokud v urcite situaci sebeklam pomuze rozmnozovani, proste se bude postupem generaci prirodnim vyberem tato schopnost sebeklamu podporovat.

> Jak se to na te terapii dela a jak to funguje?

Ja jsem Gestalt terapii neabsolvoval ani z jedné strany a ona asi probíhá pokaždé trošku jinak. Zkus si o tom něco přečíst (přepisovat tady dlouhé texty z knížky, na to nemám sílu).

> Nevim vubec, co to znamena vzit odpovednost za svuj zivot.
Kdyz ma clovek odpovednost za nejaky pracovni ukol, tak to znamena, ze muze dany ukol ridit a ze bude pochvalen za jeho splneni nebo pokaran za jeho pokazeni. Ale kdo me bude chvalit nebo karat za muj zivot?

Asi si nerozumíme; tady nejde o to, že by ses měl někomu dalšímu nebo před nějakým soudem zodpovídat. Jde o to uvědomit si, že jde o *Tvůj* život a bez ohledu na překážky záleží na Tobě, co s ním uděláš a jak ho prožiješ. Jde o to přestat se zabývat tím "co by" a "kdyby" a v každé situaci hledat řešení namísto přemítání nad tím, proč se to zase nepovede. Lidé s poruchou osobnosti mívají tendenci zbavovat se zodpovědnosti (!= pocit viny, to je něco jiného) na jiné a dokonce občas i podvědomě pracují proti tomu, aby měli v nějaké věci úspěch - natruc třeba rodičům nebo světu, které viní z nějakých raných traumat. Zodpovědný člověk se takovéhoto myšlení a chování vyvaruje, protože to pochopitelně k ničemu dobrému nepovede.

> Existuje nejaka realna studie, ktera by ukazovala uspesnost psychoterapie pri lecbe schizoidni poruchy osobnosti? Ja jsem zatim pouze cetl clanky o tom, ze tato porucha se lecit neda, ale zadny, ktery by jeji lecbu priznaval.

Určitě ano, ale já o takových studiích přehled nemám.

> Jo, ale operace se dela s vedomim lekaru i pacienta. Tohle se stalo bez vedomi psychologa. Ja jsem to nejiste tusil, ze se mnou neco neni v poradku, ale psycholog mi to nechtel verit.

No jo, vždyť to byl jenom příklad, nesmíš to brát tak doslova. Ale stávají se i jiné podobné věci - například tělo, které onemocní nějakou těžší akutní chorobou zničeho nic zlikviduje i nádor.

> Jo, tehdy jsem byl aktivnejsi. Vetsinu casu jsem sice sedel u kompu, ale jinak jsem se i prochazel venku, chodil plavat, do posilovny, o prazdninach jezdil na kole atd. Ted uz me vubec nic nebavi, jsem na tom jeste hur. Pocit poteseni uz nemam.

Hm, takže jsi ho předtím míval, že jo? To znamená, že takové schopnosti v Tobě jsou, akorát jsou potlačené něčím, co v průběhu té terapie vyplavalo na povrch. Určitě se Ti povede na to dobré zase navázat.

> Tyhle iluze jsou (v urcite male mire) uplne normalni. Viz treba ruzove bryle pri zamilovani. Jejich nedostatek je chyba stejne jako jejich prehnanost.

V určité malé míře snad jo, ale pokud má člověk opravdový problém, tak je lepší s ním něco dělat.

> Prirodni vyber nevybira jedince, kteri umi hledat pravdu, ale jedince, kteri se umi rozmnozit. Pokud v urcite situaci sebeklam pomuze rozmnozovani, proste se bude postupem generaci prirodnim vyberem tato schopnost sebeklamu podporovat.

A co je Tobě do přírodního výběru? Ty žiješ svůj vlastní, jedinečný a neopakovatelný život. Snažit se ho nějak objektivizovat a schematizovat podle mě ničemu moc neprospěje - Ty máš šanci v každém jednotlivém okamžiku navázat na situaci, ve které se právě nacházíš. Zkoušel jsi třeba někdy v tomhle měsíci jít po ulici a na nic nemyslet (podle mého názoru zbytečně moc a skoro pořád myslíš a ještě k tomu na ne moc hezké věci)? Dívat se po budovách, po stromech, po lidech, nespěchat, uvědomovat si každý pohyb svalu, každé došlápnutí pravé a levé nohy? Pozorovat lidi, jak se chovají, jaké mají držení těla, jak se tváří, prohodit dvě tři slova navíc s prodavačkou v pokladně? Je to snadné, proč to aspoň nezkusit?

> Jde o to prestat se zabyvat tim "co by" a "kdyby" a v kazde
> situaci hledat reseni namisto premitani nad tim, proc se to
> zase nepovede.

Ty negativni zhodnoceni situace odmitas a priori proto, ze je negativni, a vubec te nenapadne uvazovat, jestli to treba neni pravda.

Byla i doba, kdy jsem mel pozitivni pristup k sobe, myslel jsem si, ze mam kvalitni povahu, jsem schopny mit zenu a vest naplneny zivot --- samozrejme mi tento pozitivni pristup k nicemu nebyl a prokouknuti techto bludu, co do mne hustil psycholog, bylo krute.

Rikat mi pozitivni reci typu "muzes mit zenu" je stejne debilni, jak kdybys cloveku, co neumi hrat na housle rikal "umis hrat na housle" a ocekaval, ze tyto reci na nej nejak zapusobi, ze magicky zacne umet hrat na housle. Zatimco hra na housle jde lidi, co maji trochu talentu, naucit, baleni zen ne, takze ani to "hledani reseni" tu nema smysl.

> Lide s poruchou osobnosti mivaji tendenci zbavovat se
> zodpovednosti (!= pocit viny, to je neco jineho) na jine

Lide s poruchou osobnosti neumi ovladat svoje emoce.

> podvedome pracuji proti tomu, aby meli v nejake veci uspech
> - natruc treba rodicum nebo svetu, ktere vini z nejakych
> ranych traumat. Zodpovedny clovek se takovehoto mysleni a
> chovani vyvaruje, protoze to pochopitelne k nicemu dobremu
> nepovede.

... a citeni --- ale toho se vyvarovat nelze. Spis bych to shrnul tak, ze zodpovedni lide maji spravne emoce (nebo je umeji ovladat, aby byly spravne) a nezodpovedni lide maji spatne emoce, coz jim zpusobuje tyto problemy.

> Hm, takze jsi ho predtim mival, ze jo? To znamena, ze
> takove schopnosti v Tobe jsou, akorat jsou potlacene necim,
> co v prubehu te terapie vyplavalo na povrch. Urcite se Ti
> povede na to dobre zase navazat.

Jsou potlacene vedomim vlastni poruchy osobnosti. Vratit to bohuzel nejde --- vec, kterou si uvedomis uz nemuzes nijak "zapomenout".

> > Prirodni vyber nevybira jedince, kteri umi hledat pravdu,
> > ale jedince, kteri se umi rozmnozit. Pokud v urcite
> > situaci sebeklam pomuze rozmnozovani, proste se bude
> > postupem generaci prirodnim vyberem tato schopnost
> > sebeklamu podporovat.

> A co je Tobe do prirodniho vyberu? Ty zijes svuj vlastni,
> jedinecny a neopakovatelny zivot.

Pokud chci mit vztah s lidmi (napr. se zenou), musim se holt prizpusobit vlastnostem a ocekavanim lidi, ktere vybral prirodni vyber. Vzhledem k tomu, ze to nedokazu, tak vztahy mit nemuzu.

Ono je to strasne jednoduchy rict "kasli vlastnosti, co bys `mel' mit, bud sam sebou" --- no to v podstate jsem, ale jsem sam (z cehoz je mi smutno).

> Zkousel jsi treba nekdy v tomhle mesici jit po ulici a na
> nic nemyslet?

Ja uz ani nevim, jestli nad necim pri chuzi po ulici premyslim nebo ne. Je mi to jedno.

> Ty negativni zhodnoceni situace odmitas a priori proto, ze je negativni, a vubec te nenapadne uvazovat, jestli to treba neni pravda.

Ne, já Ti věřím, že máš problémy. Ale jak se k nim postavíš, to je jiná věc. Ty si ale zase připusť, že se můžeš mýlit i Ty. Vem si takový příklad - jdeš po ulici, potkáš někoho a on se na Tebe nedívá zrovna přátelsky. Ty nevíš proč a pokud budeš smýšlet negativisticky, tak si řekneš buďto, že ten člověk je špatný nebo že chyba je v Tobě, že jsi v něm tu reakci něčím vyprovokoval a začneš se tím žrát. Ale toho člověka třeba zrovna bolí zub nebo se pohádal s rodiči. A i kdyby ta Tvoje představa byla správná, má smysl se kvůli tomu trápit? No tak co, tenhle konkrétní člověk mě nemá rád a já to mám na háku, no.

> Byla i doba, kdy jsem mel pozitivni pristup k sobe, myslel jsem si, ze mam kvalitni povahu, jsem schopny mit zenu a vest naplneny zivot --- samozrejme mi tento pozitivni pristup k nicemu nebyl a prokouknuti techto bludu, co do mne hustil psycholog, bylo krute.

Hm, takže tenkrát sis myslel (namlouval), že jsi king (falešná sebeidealizace) a teď si myslíš že jsi div ne odpad. Teď zbývá podívat se sám na sebe realisticky, přijmout i ty svoje záporné vlastnosti (nebo to co, za ně považuješ), naučit se mít sám sebe rád takového, jaký jsi a rozvíjet to dobré, co v sobě nepochybně máš. Tak by to přece mělo být a tak se chovají všichni, kdo mají přirozené sebevědomí - na rozdíl od narcisů. To je pro Tebe jediná šance, jak chytit život za pačesy a tzv. ho naplnit - třeba i včetně té ženy, až přijde čas.

> Rikat mi pozitivni reci typu "muzes mit zenu" je stejne debilni, jak kdybys cloveku, co neumi hrat na housle rikal "umis hrat na housle" a ocekaval, ze tyto reci na nej nejak zapusobi, ze magicky zacne umet hrat na housle. Zatimco hra na housle jde lidi, co maji trochu talentu, naucit, baleni zen ne, takze ani to "hledani reseni" tu nema smysl.

Sorry, ale tenhle Tvůj odstavec bych mohl snadno označit já za debilní. Minimálně proto, že existují na světě holky, které by byly rády, kdybys o ně projevil zájem, protože taky nikoho nemůžou najít. Tohle popřít nemůžeš.

> Lide s poruchou osobnosti neumi ovladat svoje emoce.

Ne, lidé s poruchou osobnosti s tím mají problémy, ale určitou, různě velkou, schopnost ovládání emocí mají. A můžou s tím pracovat a zlepšovat se.

> Jsou potlacene vedomim vlastni poruchy osobnosti. Vratit to bohuzel nejde --- vec, kterou si uvedomis uz nemuzes nijak "zapomenout".

Ne, to, o čem mluvíš, není samotné vědomí poruchy, ale postoj, který jsi zaujal. Kladeš odpor tomu, co se domníváš, že se Ti snaží ublížit a díky tomu se cítíš mizerně. Tohle mi, prosím, věř, vím, o čem mluvím.

> Pokud chci mit vztah s lidmi (napr. se zenou), musim se holt prizpusobit vlastnostem a ocekavanim lidi, ktere vybral prirodni vyber. Vzhledem k tomu, ze to nedokazu, tak vztahy mit nemuzu.

Výborně, takže v tomhle se shodneme - člověk musí vyjít jiným vstříc a není to vždycky lehké. Zrovna tak oni musí, pokud mají zájem o Tebe, vyjít vstříc Tobě a leccos Ti odpustit - tohle je oboustranné! Tohle se všichni musí nebo museli učit a většina lidí i tak občas udělá nějakou botu.

> Ono je to strasne jednoduchy rict "kasli vlastnosti, co bys `mel' mit, bud sam sebou" --- no to v podstate jsem, ale jsem sam (z cehoz je mi smutno).

Ty možná necítíš ten rozdíl, ale on je někde jinde. Nikdo neříká, že se nemáš snažit zlepšovat, ale jde o ten vnitřní pocit, že nemusíš, ale můžeš. Nemusíš chtít být hned dokonalý, nemá cenu chtít všechno hned. Tlačit na pilu bývá kontraproduktivní. OK, teď jsi sám, tak se z toho snaž vytěžit maximum. Zkus si představit sebe samého jako člověka, který má minimum volného času a soukromí a popřemýšlej, co bys třeba v takové situaci nemohl dělat a teď můžeš. A udělej to.

> Ja uz ani nevim, jestli nad necim pri chuzi po ulici premyslim nebo ne. Je mi to jedno.

Tak si to holt zkus uvědomit. A chvilku zkus přemýšlet a chvilku nepřemýšlet. Třeba se tím něco důležitého o sobě naučíš.

> > Ty negativni zhodnoceni situace odmitas a priori proto,
> > ze je negativni, a vubec te nenapadne uvazovat, jestli to
> > treba neni pravda.

> Ne, ja Ti verim, ze mas problemy. Ale jak se k nim
> postavis, to je jina vec. Ty si ale zase pripust, ze se
> muzes mylit i Ty.

To pripoustim, ale doposud mi nikdo neukazal zpusob prace s mezilidskymi vztahy, tak se jimi nezabyvam.

V mezilidskych vztazich citim stejnou beznadej, jako kdyby se treba fyzik mel zabyvat otazkou telepatie: neexistuje zadna teorie, ktera by byt jen naznacovala jeji vysvetleni. Neexistuje zadny reprodukovatelny experiment, na kterem by se to dalo zkoumat. Dokonce se nevi, zda telepatie vubec existuje a zda zpravy o ni nejsou vymysly nebo souhry nahod.

Stejne tak ja v problematice partnerskych vztahu --- taky nemam zadnou teorii, nic o tom nevim. Nikde si to zkouset nanecisto nemuzu (ono by to ani neslo, protoze by u toho clovek nemel potrebne emoce). Takze jen tapu. Emocionalni inteligenci potrebnou k lasce nemam (kvuli svoji poruse).

A stejne jako pro fyzika je lepsi, kdyz resi veci, kterym rozumi a kde ma sanci na uspech a nezabyva se telepatii (kdyz nema napad, jak ji zacit zkoumat), tak pro mne je lepsi, kdyz resim veci, kterym rozumim (programovani) a ne lasku, kde se nemam ceho chytit. Pozitivni reci typu "kdyz to zacnu resit, tak to vyresim" jsou naivni.

> Ted zbyva podivat se sam na sebe realisticky, prijmout i ty
> svoje zaporne vlastnosti (nebo to co, za ne povazujes),

To si priznavam, ze jsem psychopat.

> naucit se mit sam sebe rad takoveho, jaky jsi

Cloveka muzu mit rad diky dobrym vlastnostem, ktere ma, nikoli kvuli tomu, ze se nachazi v urcite pozici (otec, matka, ucitel, sef, ja ...). Nevidim duvod, proc bych mel mit rad zrovna sebe. Proc by zrovna osoba, ktera se oznacuje zajmenem "ja" mela mit dobre osobni vlastnosti?

> rozvijet to dobre, co v sobe nepochybne mas.

Umim programovat, tak to rozvijim. Neumim balit zeny, tak to nerozvijim :-(

> Sorry, ale tenhle Tvuj odstavec bych mohl snadno oznacit ja
> za debilni. Minimalne proto, ze existuji na svete holky,
> ktere by byly rady, kdybys o ne projevil zajem, protoze
> taky nikoho nemuzou najit. Tohle poprit nemuzes.

Oba si vzajemne musi neco davat --- ta holka mne i ja ji. Neni mozno hledat holku mezi ztroskotankynemi, ktere vezmou jakehokoli chlapa, protoze je nikdo nechce. Takovy vztah by mozna neco dal te holce, ale mne by nedal nic.

> Vyborne, takze v tomhle se shodneme - clovek musi vyjit
> jinym vstric a neni to vzdycky lehke. Zrovna tak oni musi,
> pokud maji zajem o Tebe, vyjit vstric Tobe a leccos Ti
> odpustit - tohle je oboustranne! Tohle se vsichni musi nebo
> museli ucit a vetsina lidi i tak obcas udela nejakou botu.

To je pravda. Ale existuji situace v mezilidskem souziti, ktere nejde vyhrat --- kdyz se jeden prizpusobi druhemu, bude trpet, kdyz se druhy prizpusobi prvnimu, bude taky trpet, kdyz se oba prizpusobi navzajem, budou taky trpet, i kdyz min (ale furt na tom budou hur nez kdyby byly sami).

Ja bych treba nebyl schopnej mit rodinu a deti --- a ted je problem, bud je mit nebudu a zenska se bude trapit a bude svuj zivot povazovat za nenaplneny. Nebo je mit budu a nebudu se o ne starat a budou se oni trapit, ze maji tatinka, co se o ne nestara. Nebo se premuzu a budu se starat a pak budu trpet ja (jsem introvert a vnejsi svet mi nic nerika, bavi me sedet u pocitace a programovat) a stejne na ne budu prostrednictvim mimovarbalnich signalu prenaset svoje utrpeni. Proste at clovek udela, cokoli, tak rodina jako celek prohraje.

A podobne problemy se najdou nejen v planovani rodiny, ale i v bezne komunikaci (treba: bud nebudu pred zenou mlet o poruse a budu se tvarit jako normalni muz --- ja trpim a ona je spokojena --- nebo budu mlet --- ja se uklidnim a ona trpi). A to se neda nijak vyresit. I kdyz se oba sobe navzajem stejnou merou prizpusobi, porad trpi vic nez kdyby byli sami.

> Ne, to, o cem mluvis, neni samotne vedomi poruchy, ale
> postoj, ktery jsi zaujal. Klades odpor tomu, co se
> domnivas, ze se Ti snazi ublizit a diky tomu se citis
> mizerne. Tohle mi, prosim, ver, vim, o cem mluvim.

Tohle nechapu --- at zaujmu k poruse jakejkoli postoj, problemy popsane v predchozim odstavci budou stale existovat. A protoze ty problemy existuji, tak se trapim. Ten negativni postoj je dusledek osobnostnich problemu, nikoli jejich pricina.

> To si priznavam, ze jsem psychopat.

Tak to není přesně to, co jsem měl na mysli. Přijmout znamená, že to nejenom vezmeš na vědomí, ale že se s tím i smíříš (řekneš si OK, taková je momentální realita) a nebudeš se tím zbytečně trápit. Díky tomu můžeš uvolnit energii na něco pozitivního.

> Oba si vzajemne musi neco davat --- ta holka mne i ja ji. Neni mozno hledat holku mezi ztroskotankynemi, ktere vezmou jakehokoli chlapa, protoze je nikdo nechce. Takovy vztah by mozna neco dal te holce, ale mne by nedal nic.

Jak můžeš vědět, že by Ti nedal nic? Ony ty holky můžou být i docela fajn, proč je takto dopředu odsuzuješ? Kromě toho, já jsem tohle uváděl jako extrémní příklad, abych vyvrátil Tvoje tvrzení.

> Tohle nechapu --- at zaujmu k poruse jakejkoli postoj, problemy popsane v predchozim odstavci budou stale existovat. A protoze ty problemy existuji, tak se trapim. Ten negativni postoj je dusledek osobnostnich problemu, nikoli jejich pricina.

Hm, když to bereš takto, tak máš vlastně pravdu. Jenomže tady nejde o to, zjistit tzv. příčinu, ale najít cestu ven z bludného kruhu. A protože je problém v Tvojí osobnosti, potřebuješ najít způsob, jak to změnit. Pokud se ale necháš svým trápením paralyzovat, jak můžeš něčeho dosáhnout?

> Cloveka muzu mit rad diky dobrym vlastnostem, ktere ma, nikoli kvuli tomu, ze se nachazi v urcite pozici (otec, matka, ucitel, sef, ja ...). Nevidim duvod, proc bych mel mit rad zrovna sebe. Proc by zrovna osoba, ktera se oznacuje zajmenem "ja" mela mit dobre osobni vlastnosti?

Aha, no vidíš a tady se dostáváme k jádru pudla. Mít někoho rád bez ohledu na jeho chyby je zcela normální. Rodič má za normálních okolností svoje dítě rád prostě proto, že je, ta láska je *bezpodmínečná*. Pokud *tohle* člověk v raném věku dostatečně intenzivně nezažije a nemá šanci vytvořit si *bezpodmínečný* pocit vlastní hodnoty, pak se u něj rozvine porucha osobnosti. Jakmile se naučí mít rád sám sebe takového jaký je, jeho život se změní obrovsky k lepšímu. Pokud se chceš v budoucnu přiblížit ostatním lidem, potřebuješ si napřed vybudovat dobrý vztah sám k sobě.

Ten zbytek teď rozebírat nebudu - je na tom samozřejmě kus pravdy, ale Ty zkrátka jednak dopředu hledáš důvody, proč něco nejde a jednak předpokládáš, že nemůžeš naprosto nic změnit k lepšímu. A v tom se mýlíš.

> Aha, no vidis a tady se dostavame k jadru pudla. Mit nekoho
> rad bez ohledu na jeho chyby je zcela normalni.

Podle mne to neni dobre. Pak clovek muze skoncit treba jako zena, kterou mlati manzel, a ona od nej nedokaze odejit.

> Jakmile se nauci mit rad sam sebe takoveho jaky je, jeho
> zivot se zmeni obrovsky k lepsimu. Pokud se chces v
> budoucnu priblizit ostatnim lidem, potrebujes si napred
> vybudovat dobry vztah sam k sobe.

Lidi k psychopatum nemaji pozitivni vztah (cetl jsi nekdy nejaky laicky nebo odborny text, ktery by se o psychopatech vyjadroval v pozitivnim slova smyslu?) --- tak ja ho nemam taky. Pouze prejimam nazory spolecnosti.

Navic i kdybych se mel rad, porad bude moje povaha odlisna od ostatnich lidi a bude to pusobit problemy ve vztazich. furt budu neprakticky nekomunikativni clovek sedici u pocitace.

> Podle mne to neni dobre. Pak clovek muze skoncit treba jako zena, kterou mlati manzel, a ona od nej nedokaze odejit.

To je závislost a ne láska. Úplně překrucuješ to, o čem píšu já. Nemít rád sám sebe je naprosto nepřirozené, absurdní a destruktivní. Až se Ti to podaří překonat, tak to sám zjistíš.

> Lidi k psychopatum nemaji pozitivni vztah (cetl jsi nekdy nejaky laicky nebo odborny text, ktery by se o psychopatech vyjadroval v pozitivnim slova smyslu?) --- tak ja ho nemam taky. Pouze prejimam nazory spolecnosti.

A proč je přejímáš? Ty nechceš žít svůj vlastní život a chceš za sebe nechat žít jakousi společnost? Hele, jestli si budeš furt hledat výmluvy, proč něco nejde, tak budeš holt přešlapovat na místě - nic proti tomu, je to Tvůj život. Já sem nepíšu proto, abych se s Tebou hádal, ale proto, aby ses zkusil podívat na svůj život z jiné perspektivy. Ty sis vykonstruoval svůj vlastní vnitřní temný vězeňský komplex, ze kterého nemůžeš ven a namísto toho, abys hledal způsob, jak se dostat na světlo, tak se snažíš ty případné škvíry ucpat, aby ses mohl nerušeně v koutku vrtat pořád dokola ve svých trablech. Furt sám sebe vidíš z pohledu jakési třetí osoby, ale není to osoba neutrální, neřku-li přátelská, ale snaží se Ti ublížit a podráží Ti nohy. To dělat nemusíš. Asi není možné se to odnaučit za týden, ale při trošce snahy se to změnit dá.

> Navic i kdybych se mel rad, porad bude moje povaha odlisna od ostatnich lidi a bude to pusobit problemy ve vztazich. furt budu neprakticky nekomunikativni clovek sedici u pocitace.

Ale byl bys přinejmenším nepraktický a nekomunikativní člověk, který je v pohodě a cítí se dobře. A to je přece nejdůležitější, ne? Chceš se cítit líp, nebo ne? Pokud ano, tak se ve světlé chvilce zamysli nad tím, co jsem napsal a pokud možno s tím svým životem něco udělat.

Sednout si do kresla a zacit o tom povidat a vysvetlovat to je to nejhorsi, co se da udelat, protoze tim jeste vice zvysis pochopeni a snizis emocni reakci.

Ty se podle mě něčeho bojíš - chceš být spontánní a přitom se odmítáš vrhnout do neznáma a dopředu víš, jak to dopadne - skoro jako bys chtěl znásilnit osud. Není to zvláštní?