Vlákno názorů k článku Ulož.to se chce vyhnout osudu Hellspy. Tvrdí, že uživatelům poskytuje cloudové úložiště od Koudelka - Kdyby to co je na takových serverech dostupné...

Trochu totiž zaměňujete soukromé vlastnictví […] a komerční produkt jehož prodej má generovat zisk.
Podmínkou generování zisku z komerčního produktu je soukromé vlastnictví. Princip soukromého vlastnictví spočívá v tom, že (převážně) vlastník může rozhodnout o tom, jak bude se svým majetkem nakládat – třeba jestli ho využije pro generování zisku.

Těžko mě napadá přesné přirovnání, ale je to jakoby výrobce prodával pouze pár zákazníkům (většinu by odmítl) a pak se divil že někdo z nich jeho produkt prodává všude.
Ale přesně tak to je – pokud to ten výrobce „prodává“ s podmínkou, že to kupující nesmí prodat dál. Spíš by bylo lepší nazývat to „pronájmem“. A třeba u pronájmu bytů je to myslím častá praxe, že součástí smlouvy o nájmu bytu je to, že pronajímatel nesmí poskytovat podnájem.

Nebo je to běžné u služeb – telekomunikační operátor třeba nabídne slevu pro studenty a v podmínkách má, že to ten student nesmí přeprodávat dál.

V předchozím příspěvku nikde nepožaduji že by filmy měly být dostupné zadarmo. Spíš jde o to že vlastníci práv sice kvičí že jim díky ulozto unikají zisky, ale nedělají nic proto aby si uživatelé jejich produkty kupovali legálně.
Ale to přece není úkol vlastníků práv. Zajistit dodržování zákonů je úkol státu.

Filmu klesne sledovanost, protože nebude dostupný už vůbec nikde
To vám sice může připadat smutné, ale pokud ctíte soukromé vlastnictví, musíte respektovat, že je věc vlastníka práv, zda a za jakých podmínek je chce nabízet. Je to to samé, jako když někdo nabízí třeba auto nebo dům a nasadí vysokou cenu. Ano, můžete říct, že za tu cenu si to nikdo nekoupí. Ano, je to možné, ale stanovit si podmínky prodeje je výlučná pravomoc vlastníka.

Zajistit dodržování zákonů je (nejspíš) úkol státu, ale ti vlastníci práv mají opravdu tak trochu máslo na hlavě. Problém je v tom, že existuje poptávka, ale chybí (akceptovatelná) nabídka. To vytváří umělý tlak na zvyšování ceny, což by v normálním případě vedlo k alternativní nabídce z jiného zdroje.
Jenže mediální trh není volným trhem, protože majitel práv má na dílo monopol - a nikdo jiný je nabízet nemůže. To mu umožňuje poměrně svévolně nakládat s nabídkou...
Monopolní chování bývá zákonem ošetřeno a tato výhoda - jest-li umožněna - bývá zároveň vyvážena nějakými zásahy do práv monopolisty. U mediálních děl taková omezení či povinnosti v podstatě chybí.
A právě (v zásadě uměle) vysoká cena za poskytnutí práva ke konzumaci díla zároveň formálně narušuje škody, ke kterým dochází nelegálním užitím.
Pokud je zkopírování filmu poměřováno cenou zdrojového média (řekneme 500 až 1000 Kč), a potenciálním počtem stažení (řekněme 1000 až 2000...), velmi rychle dojdeme k milionovým škodám.
Ale pokud by škoda byla odvozena například od streamingu ve shodné kvalitě (Netflix, řekněme 1000 Kč za měsíc, jeden film denně, tedy cca 30 Kč za jeden), rázem jsou škody v desítkách tisíc. Kromě toho: při takovémto posuzování v zásadě nestojí za námahu utrácet za DRM a štvát právníky proti úložištím - spíše stojí za zamyšlení, zda nenabídnout (po 30 Kč za film) dílo na svém serveru a přenést tak příjem na vlastní účet.
(A mimochodem: reálně dostane majitel práv za shlédnutí filmu na Netflixu mnohem méně, než oněch 30 Kč.)

Problém je v tom, že existuje poptávka, ale chybí (akceptovatelná) nabídka.
Ne, to opravdu problém není. Existuje poptávka po autech Ferrari, ale pro mnohé chybí akceptovatelná nabídka. Existuje poptávka po bytech, ale pro mnohé chybí akceptovatelná nabídka. Existuje poptávka po kapesních krádežích, po fyzickém násilí – a další příklady si jistě domyslíte sám. Ale nic z toho nikoho neomlouvá z porušování zákona. Zkrátka to, že něco chcete, vám nedává žádná práva.

Jenže mediální trh není volným trhem, protože majitel práv má na dílo monopol - a nikdo jiný je nabízet nemůže.
To je nesmysl. Mediální trh není volný úplně stejně, jako není volný trh s chlebem – protože Staročeský Kabátův pecen vám nemůže nabídnout nikdo jiný, než Pekárna Kabát. Ve skutečnosti má ale ten chléb docela blízké substituty v podobě chlebů ze zadělávaného žitného kvásku od jiných pekáren. A stejně je to i s mediálním trhem.

U mediálních děl taková omezení či povinnosti v podstatě chybí.
I když vůbec nejde o monopol, autorská práva jsou oproti právům k fyzickým věcem omezená docela hodně. Mají omezenou časovou platnost a je tam spousta zákonných licencí a volných použití.

spíše stojí za zamyšlení, zda nenabídnout (po 30 Kč za film) dílo na svém serveru a přenést tak příjem na vlastní účet
Je výlučně v kompetenci vlastníka práv rozhodnout se, jak s právy naloží. Bentley by jistě také mohlo svá auta prodávat levněji a prodalo by jich tak víc. Ale je výlučným právem vlastníků Bentley, že takovou cestu nevolí. A je úplně jedno, co vy si o tom myslíte.

Pozor, svou argumentací lezete do pasti.
Předně je rozdíl mezi hmotným a nehmotným dílem, minimálně v tom, že těch Ferrari či Bentley vyrobíte pouze velmi omezený počet kusů (kopií), zatímco film od Marvela či DC můžete kopírovat do nekonečna.
Ale především: ten monopol tu skutečně existuje - a stejně, jako Ferrari či Bentley vyrábí jedna továrna (a proto nekoupíte od konkurence), komiksovky Marvel či DC dělá jedno studio. Ale: půjdete-li si koupit Ferrari, musíte do jejich autosalónu - tak proč můžete na filmy se Spidermanem a s Batmanem do stejného kina?
Kupodivu to není proto, že majitelé práv vždy ochotně půjčovali film každému , ale proto, že jim monopolistické chování zatrhl stát, respektive soud! Před sto lety totiž velká studia měla své řetězce kin, takže filmy od MGM šly v jiných kinech, než filmy Paramountu. Nezávislá kina měla trochu smůlu a paběrkovala mezi méně známými studii. (Výjimkou mezi velkými byli United Artists - ti neměli ani vlastní studia, ani vlastní kina.) Provozovatelé kin v menších městech si museli právo nakupovat filmy od více společností vydržkovat u soudu. Nicméně franšízová kina existují v USA dodnes.
Jak vidíte, zásahy do monopolů se skutečně dějí - a máte pravdu, že dost regulací v tomto ohledu už existuje (fair use...).
Já nikterak nevolám po nařízení, jak mají majitelé nakládat se svými právy! Nechci jim diktovat ceny!
Jen poukazuji na skutečnost, že jejich obchodní model a celý autorskoprávní propletenec se pro prostředí s volným přístupem k informacím napříč zeměkoulí vůbec nehodí.
Stejně, jako se pro informační dálnici nehodí Ferrari.

Předně je rozdíl mezi hmotným a nehmotným dílem, minimálně v tom, že těch Ferrari či Bentley vyrobíte pouze velmi omezený počet kusů (kopií), zatímco film od Marvela či DC můžete kopírovat do nekonečna.
Ten rozdíl ale není podstatný. V obou případech máte nějaké celkové náklady plus přiměřený zisk, to vydělíte očekávaným počtem prodaných kusů a z toho získáte prodejní cenu. Když prodáte víc kusů, máte neočekávaný zisk, když prodáte méně kusů, prodělal jste.

Ale především: ten monopol tu skutečně existuje
Ne, neexistuje. Za monopol se neoznačuje situace, kdy máte k dispozici velmi blízké substituty. S vaší definicí monopolu by bylo monopolem úplně vše.

Jen poukazuji na skutečnost, že jejich obchodní model a celý autorskoprávní propletenec se pro prostředí s volným přístupem k informacím napříč zeměkoulí vůbec nehodí.
To je váš názor. Ale mediální domy mají právo váš názor totálně ignorovat a používat obchodní model, jaký chtějí. Vám ani nikomu jinému to nedává žádné právo užívat jejich produkty v rozporu se zákonem.

Jenže zatímco těch aut vyrobíte omezený a zatraceně konečný počet kusů, přičemž náklady na každý kus jsou velmi podstatné, u nehmotných děl pouze prodáváte právo je konzumovat a náklady na každou kopii jsou zcela marginální. Můžete prodat pouze tolik aut, kolik jich bylo vyrobeno. Ale (digitálních) kopií (velko)filmu můžete prodat miliony a miliony, opakovaně. (Čistě teoreticky nemůžete nikdy prodělat, protože i při nízké ceně je pouze otázka času, kdy se náklady vrátí. Byť vím o filmech, kdy by pravděpodobně ta doba stačila k přerodu dinosaurů v orly.)
Když zloděj ukradne DVD s filmem v trafice, způsobil škodu několik desetikorun či stokorun; pokud ten film nakopíruje na úložiště a zpřístupní tisícům, bude škoda statisícová - a to bez ohledu na to, že nikdy neexistovaly ty tisíce disků s filmem, aby je mohl kdokoliv koupit.
Automobilovou analogií by bylo auto odcizené v autosalónu, užívané postupně deseti lidmi - s tím, že škoda by se počítala jako deset odcizených automobilů.
Tvrdím, že ten rozdíl podstatný je.

Ten monopol skutečně existuje - a dokonce je to i zavedený pojem.
Je to hlavně proto, že žádné blízké substituty neexistují. Originální dílo je vždy jedinečné. Ostatně: právě na tom celé autorské právo stojí.

Mediálním domům svůj názor nikterak nevnucuji a plně jim přiznávám právo jej ignorovat. Mohou si nastavit obchodní model, jak libo.
Mně nečiní problém si film koupit/předpla­tit/půjčit, stejně, jako si kupuji knihy nebo platím za software.
Jen upozorňuji, že pravidla postavená na stavu, kdy pořízení kopie není jednoduché ani levné, se vůbec nehodí pro prostředí, kdy kopie vznikají zcela samovolně (pouhým načtením do paměti), a naopak je velmi nákladné a technicky náročné tomu bránit (DRM...).

Snažíte se rozdělovat něco, co zas tak odlišné není. Náklady na vývoj, které se promítají do ceny auta, nejsou zanedbatelné. Naopak počet kopií autorského díla, které se prodají, je omezený – jednomu člověku neprodáte celoživotní přístup k jednomu filmu dvacetkrát stejně jako mu neprodáte jednorázový přístup tisíckrát.

Díváte se na to pořád z pohledu, zda by se ta „ukradená“ věc prodala a za kolik. Jenže to není podstatné. V celé naší společnosti se uznává to, vlastník je svrchovaným pánem nad svým majetkem (pokud to nezasahuje do práv ostatních) a vůbec se neřeší, zda z toho něco má nebo nemá. Úplně stejně, jako argumentujete u autorských děl, můžete argumentovat i u hmotného majetku. Dalo by se argumentovat tím, že když někdo v noci ukradne auto na nějakou cestu a pak ho zase vrátí, je škoda jenom projetý benzín, takže způsobil škodu pár desetikorun nebo stokorun. To samé když je rodina na dovolené a někdo by se jim vloupal do baráku a čtrnáct dní tam squatoval. Z vašeho pohledu žádná škoda, rodina může dům po návratu používat úplně stejně, jako ho užívali předtím.

Monopol někdy existuje – ale právě že je to zavedený pojem, který neoznačuje úplně všechny podnikatele, ale jenom situaci, kdy je obtížné nějaký produkt či službu nahradit. Např. pokud by někdo vlastnil desítky kilometrů řeky, nedovolil tam stavět nové mosty ani provozovat přívoz (ani řeku podtunelovat), pak bude mít na svých mostech monopol, protože objíždět to desítky kilometrů bude výrazně dražší, než zaplatit (byť přemrštěné) mýto.

Jedinečný je každý upečený chleba, každá houska, každé auto. Jenže to neznamená, že by pekaři nebo automobilky měly monopol. Protože když pekař zdraží housku, i když je něčí oblíbená, dotyčný si místo toho koupí rohlík nebo housku od někoho jiného. I když někdo preferuje třeba škodovky, kdyby třeba výrazně zdražily, dotyčný si koupí třeba VW. A úplně to samé platí i pro autorská díla. Někdo třeba rád poslouchá Beatles, ale kdyby jejich díla byla příliš drahá, radši si poslechne něco jiného.

Jen upozorňuji, že pravidla postavená na stavu, kdy pořízení kopie není jednoduché ani levné
Ale tak to není. Ta pravidla jsou univerzální, vůbec nezáleží na tom, jak pracné je pořízení kopie.

Poplatné době je třeba vytváření kopií pro osobní potřebu a kolektivní správa práv. To je za mne přežitek, protože dnes už není problém to řešit čistě smluvně mezi autorem a uživatelem – prostě když budou chtít, dohodnou se na převodu oprávnění k jedné kopii, kterou nebude možné kopírovat ani pro osobní potřebu. Když budou chtít, dohodnou se na oprávnění, že si kupující může pro osobní potřebu udělat kopií, kolik chce. Bez problémů to tak funguje pro software, není důvod, aby to nefungovalo pro ostatní typy děl. Kolektivní správa práv dnes přináší víc škody než užitku.

Poplatné době je třeba vytváření kopií pro osobní potřebu a kolektivní správa práv. To je za mne přežitek, protože dnes už není problém to řešit čistě smluvně mezi autorem a uživatelem – prostě když budou chtít, dohodnou se na převodu oprávnění k jedné kopii, kterou nebude možné kopírovat ani pro osobní potřebu. Když budou chtít, dohodnou se na oprávnění, že si kupující může pro osobní potřebu udělat kopií, kolik chce.

Je fakt že hlavně u hudby jsou kolektivní správci (OSA, Intergram...) přežitek, protože většinu autorů zastupuje label kterých zas tolik není. Z velkých pouze Mercury, Universal a Sony Music (bývalý Columbia Records) a pak je tu pár menších jako TF1 Musique, JYP Entertainment a další

Pokud jde o to smluvní řešení práva na kopii, jak by to v praxi mělo fungovat? Dneska hudební průmysl nepoužívá DRM, takže lisované AudioCD se dá ripnout do FLAC a z něho dále vyrobit nekonečno kopií. Pro mě je běžné z každého AudioCD udělat další 2 zálohy na disky a jednu kopii do mobilu. Labely to tiše tolerují, stejně tak tolerují další prodej "ojetých" nosičů v bazarech.

V případě zrušení zákonného práva na kopii koupím AudioCD a budu od labelu potřebovat povolení k výrobě kopie? A když mi povolí jednu kopii, tedy FLAC soubory do PC tak budu potřebovat další povolení ty soubory dále kopírovat pro vlastní potřebu? V opačném případě by bylo nelegální už jen zkopírování souborů z PC na externí disk. A co se stane v případě že povolení nemám a originál se poškodí? Budu mít právo na nový disk za sníženou cenu, když už jsem jednou zaplatil doživotní licenci? Zrovna právo na kopii bych neměnil, uživateli ani labelu by to nic nepřineslo

Právě to právo na pořízení kopie potřebuje upravit asi ze všeho nejvíc. Důvod v podstatě uvádíte: v podstatě každý si tu kopii udělá už z toho důvodu, aby mohl dílo konsumovat. Nazrál čas, aby se to dostalo ze zóny tiché tolerance do běžné praxe, jakožto fair use.
IMHO by bylo dobré, kdyby se vžila praxe, že zakoupením díla (nahrávky, filmu, románu) získáváte právo je konsumovat bez ohledu na to, kolik kopií k tomu potřebujete nebo jaký nosič (médium) používáte.
Taky je potřeba rozlišit mezi šířením díla (tedy: zkopíruji to někomu dalšímu) a jeho převodem (čili: prodám to v bazaru a sám se další kosumace vzdám).
Ostatně: v oblasti software se tomu praxe dost přibližuje: zálohy si můžete dělat téměř libovolně, prodat (nevázanou) licenci k programu někomu dalšímu také lze.

Právě to právo na pořízení kopie potřebuje upravit asi ze všeho nejvíc.
Ano, potřebuje zrušit. Je to přežitek z doby, kdy bylo pracné získat licenci. Musel jste jít do obchodu, tak si koupit nosič… Dneska licenci můžete přes internet získat na pár kliknutí.

v podstatě každý si tu kopii udělá už z toho důvodu, aby mohl dílo konsumovat.
To je ovšem v případě softwaru ošetřené technickými kopiemi.

Nazrál čas, aby se to dostalo ze zóny tiché tolerance
Jenže ono to není v žádné zóně tiché tolerance. Je to normální užití v souladu se zákonnými výjimkami z autorského práva.

IMHO by bylo dobré, kdyby se vžila praxe, že zakoupením díla (nahrávky, filmu, románu) získáváte právo je konsumovat bez ohledu na to, kolik kopií k tomu potřebujete nebo jaký nosič (médium) používáte.
Ne, to rozhodně není dobrý nápad. Opět, podívejte se na software – s různými typy licencí se dá hezky pracovat a přizpůsobovat tomu cena. Někdo chce používat software na jednom počítači, koupí si levnější licenci. někdo ho chce používat na více počítačích, koupí si licenci na jméno. Proč tuhle možnost lidem brát?

Taky je potřeba rozlišit mezi šířením díla (tedy: zkopíruji to někomu dalšímu) a jeho převodem (čili: prodám to v bazaru a sám se další kosumace vzdám).
To, čemu říkáte „převod“, se v terminologii zákona jmenuje „rozšiřování“. To, čemu říkáte „šíření“, spadá pod „rozmnožování“. A Zákon mezi tím rozlišuje.

Právě na rozdíl mezi softwarem a (multi)médii (řekl bych audiovisuální tvorbou, ale to by z toho vypadly knihy). jsem svou poznámkou mířil.
Ono totiž v počítačovém světě bylo potřeba otázky licencování, kopií, atd. řešit v podstatě od počátků, takže to dospělo k lepšímu řešení, než v mediální oblasti - tam je těch pár desítek let zatím příliš krátkých.
Ta tichá tolerance tam stále je. Pokud si převedete hudbu z CD na MP3, pak to není tak úplně v souladu s licencí, ale dokud to používáte pro vlastní potřebu, bere se to, jako právě ta definovaná výjimka. Horší je to s DVD, natož BD: aby to šlo přehrávat v počítači, musíte obejít či odstranit ochranu proti kopírování - a to už je jednoznačně protiprávní. Jenže pokud to neuděláte, k obsahu se dostanete pouze speciálními přehrávači, a běžná multimediální centra si s tím neporadí. Takže tady ta tolerance funguje zhruba na principu neříkej, neptej se.
Právě to jsem myslel tím oddělením licence pro obsah od přenosového média. (Tedy: nikoliv počty uživatelů či jiná omezení. Ale tohle se naopak pro mediální užití nehodí - program pořizujete pro konkrétní počítač(e), hudbu chcete poslouchat třeba z mobilu - a neřešit, že na jeden Google/Apple účet máte navázáno několik přístrojů.)

Ty právnické termíny jsem nepoužil záměrně - připadají mi poněkud matoucí.

Právě na rozdíl mezi softwarem a (multi)médii (řekl bych audiovisuální tvorbou, ale to by z toho vypadly knihy). jsem svou poznámkou mířil.
A jaký je tedy podle vás mezi nimi rozdíl?

Ono totiž v počítačovém světě bylo potřeba otázky licencování, kopií, atd. řešit v podstatě od počátků, takže to dospělo k lepšímu řešení, než v mediální oblasti - tam je těch pár desítek let zatím příliš krátkých.
Autorské právo existuje už tři sta let.

Ta tichá tolerance tam stále je.
V čem?

Pokud si převedete hudbu z CD na MP3, pak to není tak úplně v souladu s licencí
Je to užití pro osobní potřebu, což je volné užití, nebo-li na to licenci nepotřebujete.

Právě to jsem myslel tím oddělením licence pro obsah od přenosového média.
To autorské právo umožňuje.

Ale tohle se naopak pro mediální užití nehodí - program pořizujete pro konkrétní počítač(e), hudbu chcete poslouchat třeba z mobilu - a neřešit, že na jeden Google/Apple účet máte navázáno několik přístrojů.
Ne, v tomhle se hudba od softwaru neliší. Stejně, jako můžete chtít poslouchat z různých přístrojů hudbu, můžete chtít na různých přístrojích hrát hru nebo používat program.

Ty právnické termíny jsem nepoužil záměrně - připadají mi poněkud matoucí.
Matoucí je, když pro dva termíny, které zákon rozlišuje, vymyslíte vlastní nepřesný termín, nenapíšete, které zákonné termíny tím myslíte, a napíšete, že by se to mělo rozlišovat.

Pokud jde o to smluvní řešení práva na kopii, jak by to v praxi mělo fungovat?
Stejně, jako to funguje u softwaru. Tj. bylo by na prodávajícím a kupujícím, ať si ujednají, jaká práva kupující dostane. Takže se prodává software, který můžete mít nainstalovaný jednou, prodává se software na jméno, rodinné licence…

Záložní kopie si můžete udělat i u softwaru, není důvod, proč to nemít stejně i u ostatních typů děl. Není to, že to prodejci „tiše tolerují“ – záložní kopie CD spadá pod osobní užití. Stejně tak nemůžou bránit prodeji v bazarech – prvním prodejem nosiče na území EU je autorské právo na rozšiřování vyčerpáno, nebo-li ten nosič můžete prodat dál. (Samozřejmě nesmíte dále prodávat kopie z něj vytvořené.)

Zrovna právo na kopii bych neměnil, uživateli ani labelu by to nic nepřineslo
Přineslo by to zrušení kolektivní správy práv a výmluv na kopii pro osobní potřebu. A pokud by někdo mermomocí chtěl kopii pro osobní potřebu zachovat, není problém jí ošetřit smluvně.

Jak jsem psal, pro software to funguje dobře, není důvod, proč by to pro jiné typy děl nefungovalo.

Kdyby nebyl rozdíl mezi hmotnými a nehmotnými díly, nebyl by autorský zákon potřeba. ;o)
Vlastníci díla nejsou při nejlepší vůli a snaze schopni delegovat práva až koncovým konsumentům - proto je dělí na menší části a používají distributory, kteří po omezenou dobu a ve vymezené oblasti práva předávají dále. A aby si nelezli do zelí, je vždy v dané oblasti a čase jen jeden, a ten má monopol na další nakládání s právy k dílu.
Že jsou ta díla nezaměnitelná je prostě fakt. Nešlo nahradit Bídníky Třemi mušketýry, Milénum nevyměníte za Harry Hola, Spidermana za Batmana (ani v komiksu, ani ve filmu). Stejně, jako je nezaměnitelný třeba obraz (a když to zkusíte, dopadne to, jako staroměstský orloj).
Když nemáte na knihu, nekoupíte ji. Když nemáte na vstupenku, nepůjdete do kina na něco levnějšího. Ale můžete si koupit paperback místo knihy v kožené vazbě, můžete počkat, až ten film půjde v televizi. (Stejně, jako si můžete počkat na to, až to Ferrari bude v bazaru za dostupnou cenu... - no, to by se asi jeden načekal!)

Majitelé práv (většinou!) stále fungují jako ve světě, kde nad osudem díla měli (zprostředkovaně) kontrolu. Daly se spočítat vytištěné knihy, dalo se spočítat, kolikrát rádio hrálo písničku a kolik se prodalo desek, těch několik kopií filmu bylo relativně snadné ohlídat na pouti po kinech, stejně, jako spočítat DVDčka nebo počet repríz v televizi.
Ale v digitálním světě takový přehled chybí. Není žádná kontrola nad počtem kopií - dokonce ani není zřejmé, co se za kopii má považovat. (Při ukládání na diskové pole se zrcadlením jde o jednu či dvě kopie?) A přitom tu existuje možnost opravdu komunikovat až s koncovým zákazníkem.
Jenže: právě to majitelé práv neumí a zpravidla nedělají. Je pro ně jednodušší a pochopitelnější prodat práva na streaming Netflixu, práva na DVD/BD lokálnímu distributorovi, vysílací práva televizi. Získávají tím pocit, že mají věci pod kontrolou. A vědí, že jde o falešný pocit - a proto ten nelítostný boj.

Ale postupně se to učí - a věřím, že se to naučí rychle.
Alternativní úložiště budou zapomenuta v okamžiku, kdy se k dílu dostanete přímo od autora, stejně jednoduše, stejně levně. (Neříkám zdarma, protože ani dnes to není tak úplně zadarmo.)

A aby si nelezli do zelí, je vždy v dané oblasti a čase jen jeden, a ten má monopol na další nakládání s právy k dílu.
To není pravda. V ČR si v roce 2023 můžete koupit autorská díla od milionů různých autorů nebo distributorů. To není žádný monopol.

Že jsou ta díla nezaměnitelná je prostě fakt.
Ano, stejně jako jsou nezaměnitelné všechny věci. Což ale nezakládá existenci monopolu. Protože spousta věcí, služeb i autorských děl má blízké substituty. Takže kdyby prodejce chtěl zdražovat, lidé u něj budou kupovat méně. Tak nefunguje monopol – monopolista může zdražovat daleko za své náklady a lidé od něj začnou odcházet teprve tehdy, když na to přestanou mít, nebo když ta cena bude tak přemrštěná, že se i tak vyplatí přejít na jiný substitut. Kdyby měl neregulovaný monopol vlastník elektrických drátů, které vedou k vám domů, a začal by zdražovat, odejdete od něj teprve tehdy, až by se vám vyplatilo pořídit si třeba motorgenerátor.

Když nemáte na knihu, nekoupíte ji. Když nemáte na vstupenku, nepůjdete do kina na něco levnějšího.
Když nemáte na chleba, nekoupíte ho. Když nemáte na housku, nekoupíte něco levnějšího. (V případě kina i housky samozřejmě za předpokladu, že jste už chtěl tu nejlevnější variantu.)

Kdyby měli autoři monopol, bude klidně stát lístek na Avatara 2 pět tisíc – a stejně by na to spousta lidí šla. jenže Avatar 2 má konkurenci, takže lístek takhle drahý být nemůže.

Majitelé práv (většinou!) stále fungují jako ve světě, kde nad osudem díla měli (zprostředkovaně) kontrolu.
Ano, takhle funguje naše společnost, už tisíce let. Člověk, který udělá nějakou práci, má kontrolu nad výsledkem té práce. Když chce, může jej s někým jiným vyměnit za výsledek jeho práce – za podmínek, které si dohodnou. Funguje to hodně dobře a všechny pokusy změnit to tak, že někdo bude pracovat, a jiní si budou výsledků té práce užívat bez souhlasu toho pracujícího, ztroskotají vždy na jedné a té samé věci – buď musíte toho pracujícího donutit k práci násilím (pak se mu říká otroctví), nebo prostě pracovat přestane. Protože k tomu nemá žádnou motivaci. Přičemž otroctví je v civilizované společnosti považováno za nepřípustné a hádám, že ani vy jej nechcete obnovovat.

Alternativní úložiště budou zapomenuta v okamžiku, kdy se k dílu dostanete přímo od autora, stejně jednoduše, stejně levně.
To je nesmysl. Pokud autor chce na dílu vydělat (na což má plné právo, viz výše), nemůže dílo nabízet za technické náklady, ve kterých není započítána odměna pro autora (jako to dělají úložiště). To je jako kdybyste tvrdil, že auta se přestanou krást, až je automobilky budou prodávat za stejnou cenu, jako je prodávají zloději. Jenže to nejde, protože automobilka má náklady na výrobu auta, které zloděj nemá – kvůli tomu, že auto ukradl.

Tak nevím, zda to Vaše důsledné nerozlišování mezi hmotným a nehmotným, je záměrná provokace nebo základní nepochopení. ;o)

Nemá cenu se přít, zda na právo poskytnout přístup k dílu má někdo monopol - ono se to tak totiž i nazývá. (Byť v právničtině to má jiný, podstatně delší termín, cosi jako výhradní právo....) Ostatně: i ten OSA a podobně jsou výhradními výběrčími pro umělce - kteří neprokážou, že je zastupuje někdo jiný.

Cena lístku do kina, a vlastně i dalších podobných komodit se řídí v zásadě kalkulací kolik toho prodám při dané ceně, tedy maximalizaci příjmu (cena × počet) za existence mnoha omezujících podmínek (kapacita sálů, počet potenciálních diváků...). Za dva tisíce přijde do kina pár diváků, za dvě stovky naplníte sál několikrát. Tohle mají distributoři a majitelé práv spočítané dobře. Měli déle než století čas se to naučit.
Přesto se autorům z každého prodeje vrací jen malá částka - ten distribuční řetěz je dlouhý a nese s sebou další náklady.

Hlavním důvodem, proč se majitelé práv brání poskytovat levně přístup ke svým dílům, je ten, že je to dále neřiditelné. Jsou zvyklí pracovat s cenou, s opakovaným uváděním titulu, přepouštěním práv na další oblasti (kina - půjčovny - televize - streaming - obchody...), reklamními kampaněmi.
Nabídka na vlastním úložišti ke stažení jim tuhle možnost bere - lze pracovat pouze s cenou, ale pokud to přeženou, vznikne alternativní černý trh - stejně, jako když dílo znepřístupní. Ostatně: ani prohibice neodnaučila Američany chlastat - jen přinesla ekonomický prospěch mafiím... (A není sporu, že kšefty s alkoholem byly zcela nelegální.)
Majitelé práv si klidně mohou určovat cenu, rozhodovat o podmínkách, maximalizovat své zisky. Mají na to právo.
Ale taky by si měli uvědomit, kdy pomáhají černému trhu (který jim ukrajuje z příjmu) a přispívají k chuti nerespektovat právo a zákony.
Že je něco proti zákonu ještě neznamená, že to je ve společnosti neakceptovatelné.

Nemá cenu se přít, zda na právo poskytnout přístup k dílu má někdo monopol - ono se to tak totiž i nazývá. (Byť v právničtině to má jiný, podstatně delší termín, cosi jako výhradní právo....)
V autorském zákoně se slovo monopol nevyskytuje. Monopol je termín z ekonomie a označuje nedokonalý trh, kde je na straně nabídky pouze jedna firma. Výhradní právo není monopol. Naopak monopol je často nelegální, takže to jaksi nemůže být něčí právo.

Ostatně: i ten OSA a podobně jsou výhradními výběrčími pro umělce - kteří neprokážou, že je zastupuje někdo jiný.
Jenže OSA je trochu něco jiného než cédéčko s hudbou nebo DVD s filmem. Z toho, že ve Škodovce existují odbory, se také nedá vyvodit to, že by Škodovka měla monopol na automobilovém trhu.

Cena lístku do kina, a vlastně i dalších podobných komodit se řídí v zásadě kalkulací kolik toho prodám při dané ceně, tedy maximalizaci příjmu (cena × počet) za existence mnoha omezujících podmínek (kapacita sálů, počet potenciálních diváků...).
Zkráceně se tomu říká konkurenční trh. Monopol je právě opačná situace, když na trhu není žádná konkurence.

Přesto se autorům z každého prodeje vrací jen malá částka - ten distribuční řetěz je dlouhý a nese s sebou další náklady.
To čtu v různých diskusích už dvacet let, jak jsou chudáci autoři odíraná distributory, a že až se víc rozšíří internet, obchodování po internetu, naposledy streamování, tak autoři budou prodávat napřímo a budou vydělávat nesrovnatelně víc. A zatím autoři pořád dál prodávají přes distribuční společnosti. Co takhle si připustit, že to autoři dělají proto, že je to pro ně v současné situaci výhodné? Co takhle si uvědomit, že na pirátění nejvíc doplácejí právě nezávislí autoři – protože velká studia se mu dokážou relativně účinně bránit, ale nezávislí autoři vůbec?

Ale taky by si měli uvědomit, kdy pomáhají černému trhu (který jim ukrajuje z příjmu) a přispívají k chuti nerespektovat právo a zákony.
To je stejná logika, jako že bohatí lidé pomáhají krádežím. Vy byste pořád chtěl omezovat ty bohaté, já si zase myslím, že krást se nemá.

Že je něco proti zákonu ještě neznamená, že to je ve společnosti neakceptovatelné.
Že je ve společnosti něco akceptované neznamená, že je to v pořádku. Snahou nakrást si se ještě nikdy nic nezlepšilo a společnosti, které to tolerují, jsou na tom měřitelně hůř, než společnosti, kde krádeže jakéhokoli druhu nejsou akceptované.

Prosím, nepodsouvejte mi, že bych chtěl omezovat ty bohaté nebo že nesouhlasím s tvrzením že krást se nemá - nemám to rád. Předem děkuji.

Že je monopol často nelegální neznamená, že neexistuje nebo není využíván. Česká pošta měla donedávna monopol na doručování listovních zásilek, stát má monopol na těžbu nerostů.
Pokud jde o kalkulaci (ceny lístku do kina...), tak ta není specifická ani pro monopol, ani pro volný trh - to patří až do těch omezujících podmínek.

Ono se taky nemá parkovat, kde se nemá, ale pokud vám nechá odtáhnout majitel vyhrazeného místa auto, které mu na jeho místo přečuhuje nárazníkem, přičemž své auto, které tam parkovat má, nechává za rohem na místě pro invalidy, kde být nesmí, ale odkud se mu lépe vykládá zboží - moc úcty k zákonu nezískáte. Přitom společensky akceptovatelné bude mezi jeho přáteli to parkování na místě pro invalidy, zatímco zablokování předplaceného stání nikoliv.
Provádět nedovolenou hudební produkci hudby z úložiště je protizákonné, ale mnohem spíš se dostanete k soudu za rádio, které si pouští obsluha v prodejně, zatímco čeká na zákazníka. (Ano, vím, že to už by se dít nemělo...)

Já vám nic nepodsouvám. Já jsem akorát explicitně napsal, co plyne z vašeho textu.

To, že je někdy monopol nelegální, vylučuje, že by monopol byl „oprávnění“. Nemůže být něco zároveň něčí právo a zároveň to být nelegální.

To, že někteří lidé akceptují nemorální jednání, není omluva pro to nemorální (a nelegální) jednání.

Možná při pozornější četbě zjistíte, že nikde v mém textu nenabádám ani ke krádežím, ani k nelegálnímu kopírování, dokonce ani k omezování bohatých. Od toho tu jsou jiní diskutéři. ;o)

Monopol je nelegální jen někdy. V mnoha případech jde o čistě zákonné opatření, často jdoucí po boku pojmům koncese či licence. I proto máme zneužití dominantního postavení a nikoliv zneužití monopolu.

Jakkoliv ctím rozdíl mezi nemorálním a nezákonným jednáním, jsem dalek en bloc cokoliv z toho omlouvat.

Já jsem nepsal, ž ek něčemu nabádáte. Ale například obhajujete nelegální jednání tím, že je to společensky akceptované.

Monopol je nelegální jen někdy.
Ano. ALe to úplně stačí k tomu, aby nemohlo platit, že monopol je vždy „oprávnění“. Protože i kdyby byl monopol nelegální v jednom jediném případě, znamená to, že v tom jednom jediném případě je to zároveň „oprávněné“ a zároveň „neoprávněné“. A to je nesmysl. Tudíž vaše tvrzení, že „monopol“ je „výhradní oprávnění“ je nesmysl.

Jakkoliv ctím rozdíl mezi nemorálním a nezákonným jednáním, jsem dalek en bloc cokoliv z toho omlouvat.
Tak jaký význam mají ty vaše odvolávky na akceptaci nelegálního jednání společností?

Nepsal jsem, že monopol je vždy legální, že jde vždy o formu oprávnění.
Nicméně si stojím za tím, že tento termín se používá i (mimo jiné) pro některé exkluzivní, výhradní smlouvy při zastupování majitelů práv. Jde o starší a vžitý termín, naprosto bez negativního zabarvení. Jako takový kupodivu funguje i v konkurenčním prostředí - jako potenciální zákazník víte, kam se obrátit.
To ale neznamená, že nemůžete mezi monopolními distributory vybírat - kupříkladu pokud chcete vyrábět DVD, obrátíte se na někoho jiného, chcete-li Spidermana, a jiného pro Batmana. A taky mohou nastat zmatky, pokud ten monopol někdo naruší - například u práv na Krtečka.

Pokud píši o společenské akceptovatelnosti neetického či nelegálního konání, rozhodně to neznamená, že to omlouvám, schvaluji či obhajuji. Pouze to popisuji, konstatuji.
Ostatně, příkladů, že něco takového existuje, najdete i v této diskusi dostatek.

Legální znamená oprávněný. Když je něco nelegální, je to neoprávněné. Takže podle vás může existovat neoprávněné oprávnění?

Monopol znamená, že na daném trhu není konkurence, takže si nemůžete vybírat. Takže vybírat si mezi monopoly je další váš protimluv.

Myslím, že k tomu, abyste se začal v problematice orientovat, by dost pomohlo, kdybyste si přestal vymýšlet neoprávněná oprávnění, konkurenční monopoly a podobné nesmysly.

Pouze to popisuji, konstatuji.
Proč to popisujete, konstatujete? Jak to souvisí s touhle diskusí? Pomohlo by této diskusi nějak, kdybych konstatoval, že tráva je zelená a nebe modré? Nebo by vás to pouze zmátlo, protože byste se snažil najít nějakou souvislost s touto diskusí?

Myšleno legální ve smyslu zákonný, ve shodě s právním řádem.
Opravdu si dovedu představit nelegální oprávněný zájem (tedy: nemající oporu v zákoně, nikoliv protizákonný, v rozporu se zákonem), stejně, jako lze nalézt příklady chování neoprávněného, leč legálního.

Myšleno monopol ve smyslu výhradní právo, tedy nikoliv jen rozhodující postavení subjektu v určité oblasti, zejm. hospodářské, čili v podstatě ekonomický termín.

S touto diskusí asi nikterak nesouvisí, zda tráva je zelená a nebe modré, ale konstatování, že (zda) lidi kradou, zda (že) sdílení (filmů...) je nelegální, neetické či společensky přijatelné - to právě je předmětem této diskuse.

A dovolím si konstatovat, že o tom, zda je sdílení na uloz.to legální, teprve bude rozhodováno, velmi pravděpodobně je ve své většině neetické, ale využívání těchto služeb je v současnosti všeobecně společensky přijatelné.

Diskutovat s vámi je jak diskutovat s umělou inteligencí. Používáte stejná slova, jako v předchozím komentáři, ale je vám úplně jedno, že je používáte v úplně jiném významu, než v předchozím komentáři. Doufám, že v dalším komentáři nebudete psát o kouření trávy.
Není mi jasné, jak chcete diskutovat o konstatování. Stejně tak netuším, co má plynout z tvrzení, že jsou dnes služby jako ulož.to společensky přijatelné. K tomu se dá říct jediné –že je potřeba řešit, jak docílit toho, že to společensky přijatelné nebude. Nezdá se, že byste tímto směrem mířil.

Vidím, že jste stejně chytrý, jako Google - jeho CAPTCHA mne také nerozezná od robota, byť ty obrázky označím správně. ;oD

Není třeba dosáhnout toho, aby využívání těchto služeb nebylo společensky přijatelné. Kupříkladu by stačilo, kdyby bylo etické.
Případně by mohl nastat stav, kdy by takových služeb potřeba nebylo. Což je, dle mého skromného názoru, otázkou času.

Byť to z naší diskuse není úplně patrné, oba se v mnohém shodneme. V zásadě jediný rozdíl vidím v tom, že zatímco Vy hájíte status quo a apelujete na důsledné dodržování zákonů a vymáhání práva, já předpokládám, že - i bez nějakých zásahů do autorských práv (obecně i v konkrétních případech) - může dojít ke změně v obchodních modelech velkých společností tak, že využívání šedé zóny úložišť se stane irelevantním.
A myslím, že tato změna nastane především z toho důvodu, že náklady na boj proti nepovolenému rozšiřování díla, od technických (DRM) po náklady na právníky a soudy, se stávají neúnosnými a zcela zřejmě nejsou efektivně vynakládané. K tomu mne vede zřetelný posun v uvažování velkých mediálních domů během posledních několika let.

V té vaší teorii ovšem zapomínáte na to, že ta změna může být neefektivní. Že se zkrátka autoři přizpůsobí tomu, že stát není schopen ochránit jejich práva, ale povede to k tomu, že bude méně autorských děl a budou dražší. Kdyby stát více selhával v ochraně majetku, nepochybně se tomu také postupem času přizpůsobíme. Akorát to bude znamenat, že ty náklady na ochranu majetku budeme vynakládat sami – a bude to dražší, než kdyby to zajistil stát.

Neefektivní...
Neefektivní se ukazuje spíš ten současný model, který v podstatě a priori staví na nedůvěře k zákazníkům. Jenže naopak velký nárůst zaznamenaly služby, které svým klientům důvěřují.
Netflix začínal jako zásilková půjčovna filmů, s vírou, že drtivá většina diváků film také poštou vrátí. (A dnes řeší, o kolik přijde předplatitelů a kolik bude stát boj proti sdílení účtů.)
Kreditní karty zahájily (prý...) svůj boom jednou nezaplacenou večeří.
Oni se nemusí přizpůsobovat tomu, že stát není schopen ochránit jejich práva. Prostě jen mohou využít další distribuční kanál ke generování dodatečného příjmu.
Bez toho, že se jakkoliv omezovali na svých právech.

Tak ten model s důvěrou k zákazníkům nevnucujte jiným, ale aplikujte ho sám. Otevřete si prodejnu potravin založenou na modelu důvěry k zákazníkům – že si každý může odnést, co chce, a třeba vám to jednou vrátí.

Nebyl bych první, kdo s takovým modelem uspěl. Dokonce i takhle extrémní obchody existují. Dokonce i s tím fyzickým zbožím.

Jenže to nejsou obchody určené pro širokou veřejnost, ale různé komunitní podniky, kde je profil zákazníků značně odlišný od běžné populace.

Pokud tomu modelu věříte a jste přesvědčený, že může fungovat pro širokou veřejnost a bude výdělečnější, než současně používaný model, postavte síť hypermarketů s tímto přístupem, vytlačíte současné hypermarkety z trhu a budete v balíku.

Spíš mi to ale připadá jako klasický nápad, jak by měl někdo jiný vydělávat, do kterého ovšem autor toho nápadu není ochoten investovat z vlastního ani korunu.

Myslíte? A co takový COOP? To mi nepřijde právě jako nějaký komunitní podnik. Nebo Kaufland, Tesco, Globus...? A to jsou obchody, o kterých se psalo tady na Lupě.
Jasně - není to úplně jako občerstvovny v Jizerkách, kam každý odevzdal přiměřenou částku a vzal si přiměřené občerstvení (a zahubilo je EET, nikoli nepoctivost turistů), případně celou zimu dostupná várnice se svařákem, kelímky a kasičkou před nedalekou vinotékou (kterou asi zahubí zákaz těch kelímků)...

Pokud jde o multimediální tvorbu, tak já osobně (mimo fyzických nosičů) nakupuji literaturu na Palmknihy.cz, hudbu na Supraphonline.cz, filmy na KVIFF.tv... A když píšu kupuji, myslím tím více než jednou, již několik let - takže je vidět, že tento způsob distribuce fungovat může, že je životaschopný a rentabilní.

Žádný z uvedených obchodů nefunguje na principu „vezměte si, co chcete, a možná zaplatíme za několik let“.

Ty obchody s multimediální tvorbou jsou normální obchody, kdy zaplatíte a dostanete omezenou licenci. To je úplně něco jiného než stahování pirátského obsahu z ulož.to.

To netvrdím.
Ale fungují na důvěře k zákazníkům. Ano, kontrolují, co si dáváte do košíku, kontrolují, zda zaplatíte - ale tak nějak nebrání tomu, aby tam nenaklusala skupina lumpů, nevybrala regály a nezmizela rychle ven (ty fyzické), případně neblokuje díla nesmyslně tvrdým DRM a věří, že si je pouštíte doma, tak, jak jste slíbil (ty digitální).
A o to my šlo.
Nikoliv o záměrně přestřelený a nesmyslný systém, který popisujete. Nedošlo mi, že nejde o nadsázku.

Kontrolní váhy u samoobslužných pokladen nebo namátkové kontroly u nákupu do tašky mi nepřipadají jako moc velká důvěra k zákazníkům.

Záměrně přestřelený a nesmyslný systém popisujete vy.

V oněch samoobslužných prodejnách jsou maximálně ty kontrolní váhy (není tam, kdo by zákazníka kontroloval) a v podstatě se věří, že to na tu váhu položíte.
Pokud se Vám zdá, že popisuji záměrně přestřelený a nesmyslný systém - pak já jsem popisoval pouze systém již fungující a provozovaný. Vítejte v realitě. ;o)

V samoobslužných prodejnách je evidováno, kdo tam vstoupil a odešel, a jsou tam kamery.

To, že někdo nahraje nelegální obsah na ulož.to, je sice provozovaný systém, ovšem fungující není – závisí na tom, že někdo vyrobí ten obsah a ten pak někdo protiprávně „ukradne“ a zveřejní.

Nikde (!) netvrdím, že má kdokoliv ukládat obsah na uloz.to či podobná úložiště, natož nelegální!
V celém tomto vláknu tvrdím, že majitelé práv (!) mohou využít své distribuční systémy (!) k přímému prodeji koncovým zákazníkům formou licence ke stažení a konzumaci obsahu.
A jsem přesvědčený, že k takové věci v dohledné době majitelé práv přistoupí, protože jim to přinese zisk.

Pozn: ty kamery jsou k ničemu, pokud tam vběhne parta lumpů v kuklách, vyluxují regály a hned vypadnou. Věřím, že běžný zákazník by stejně za zboží zaplatil.

Nikde (!) netvrdím, že má kdokoliv ukládat obsah na uloz.to či podobná úložiště, natož nelegální!
Já jsem také nikde nepsal, že něco takového tvrdíte. Ale tvrdil jste, že úložiště podporující nelegální obsah jako ulož.to zaniknou, až autoři zpřístupní obsah stejně levně, jako tato úložiště. Tedy jen za náklady na distribuci, bez nákladů na vytvoření autorského díla.

V celém tomto vláknu tvrdím, že majitelé práv (!) mohou využít své distribuční systémy (!) k přímému prodeji koncovým zákazníkům formou licence ke stažení a konzumaci obsahu.
A jsem přesvědčený, že k takové věci v dohledné době majitelé práv přistoupí, protože jim to přinese zisk.
Ale oni už to takhle majitelé práv dávno dělají. Akorát že ne za cenu bez nákladů na vznik díla, jak byste si to představoval.

Pozn: ty kamery jsou k ničemu, pokud tam vběhne parta lumpů v kuklách, vyluxují regály a hned vypadnou. Věřím, že běžný zákazník by stejně za zboží zaplatil.
Pokud tam vběhne parta lumpů v kuklách, kteří se nejprve autorizují přes BankID, dojde si je Policie vyzvednout do nejbližšího ústavu pro duševně choré.

Tady si dovolím vlákno rozdělit, aby se nemíchaly dvě věci do jednoho vlákna

Jsem opravdu přesvědčený, že model prodeje, postavený na důvěře k zákazníkům, může fungovat pro širokou veřejnost.
Jenže pro prodej fyzického zboží se tak úplně nehodí, protože to zboří musíte neustále doplňovat, nakupovat, převážet, skladovat, převážet. Potraviny a drogerie mají svá specifika, doby použitelnosti... Je hloupost s tím začínat, pokud nemáte vybudovanou infrastrukturu, zázemí.
Oproti tomu prodej digitálního zboží je v podstatě je prodej licence. Potřebujete mít práva na prodej - a ta poskytujete dál. Stačí na to (zjednodušeně!) server s dostatečnou kapacitou, jednoduchý e-shop a trocha reklamy. Proto třeba v oblasti software jde dnes o asi nejběžnější způsob distribuce.
Mediální domy, majitelé práv - to jsou ti, kdo takový obchod mohou provozovat. Oni mají práva, oni poskytují licence. (Teoreticky bych si od nich mohl koupit licenci na internetový prodej, ale obávám se, že nemám našetřené dostatečné miliony na to, abych naplnil katalog. ;oD )
Je nesmysl, aby to dělal někdo jiný. Už proto, že oni na to mají i tu infrastrukturu - většinou poskytují streaming, takže jediné, co je potřeba doplnit, je možnost downloadu souboru, klidně s nějakým soft-DRM.
Jenže oni se momentálně teprve učí dělat ten streaming. Zatím bojují se snahou naroubovat zažitý systém regionů (až států), časování uvedení díla na trh, omezením dostupnosti (nabídky - se snahou zvýšit cenu), do globálního prostředí Internetu, kde je dostupné všude, všechno, najednou (jak pravý název jednoho filmu).
Ale naučí se to.
Není potřeba, aby jim radil někdo, kdo ani nemá ty miliony na nákup práv.

Rozdíl mezi hmotným a nehmotným zbožím, který jste popsal, ovšem absolutně nijak nesouvisí s důvěrou k zákazníkům.

To nesouvisí, ale u toho nehmotného tak nějak nehrozí, že vám někdo vybere celý krám. (Případně vybere celý krám a pak zboží prodává za vyšší cenu.)
Ta důvěra tam stačí na podstatně nižší úrovni: stačí věřit, že to konzumuje, jak slíbil, a dále nerozmnožuje. (Přeložím: stačí předpokládat, že není každý zákazník zloděj, respektive že drtivá většina jich je poctivých.)

Ne, v obou případech pořád musíte důvěřovat tomu, že zákazníci někdy později zaplatí, i s úroky. A potřebujete kapitál, abyste překlenul to období mezi tím, kdy musíte vy zaplatit náklady, a dobou, kdy vám to zákazníci splatí.

Kdy v budoucnu? Pokud mne zrak neklame, předpokládám, že zákazník zaplatí a odebere si zboží, respektive stáhne si data. (Dobrá, kreditku nepočítám...)
Kapitál potřebujete na výrobu/produkci, distribuci - ale u fyzického zboří potřebujete, any se vám náklady vrátili a získali jste další kapitál, na další zboží - a to při konečném a daném počtu vyprodukovaných výrobků.
U nehmotného zboží prodáváte právo dílem nějak disponovat, ale toto právo prodáváte opakovaně. Tedy: máte jeden film, ale prodáváte další a další kopie, teoreticky do nekonečna (nebo co za pár desítek let stihnete). Nao, jsou tu náklady na distribuci a pořízení těch kopií, ale ty jsou, ve srovnání s produkcí, velmi nízké.

Píšete, že by mediální doby poskytovaly autorská díla jen za cenu nákladů na uložení kopie, jako ulož.to. Pak tam ale vůbec nejsou započítané náklady na vznik autorského díla – na to někdo reagoval, že když díla dříve stahoval nelegálně, teď si ta samá díla kupuje. Tj. je to koncept, že celou cenu zaplatí uživatel až někdy v budoucnosti.

U fyzického zboží máte nejprve náklady s vývojem, pak musíte postavit továrnu (nebo jinou výrobnu), pak v ní vyrábíte a máte náklady na materiál a výrobu – a vyrobené zboží pak prodáváte. Do ceny zboží nemůžete započítat jen náklady na materiál a výrobu, ale i ty náklady na vývoj a továrnu.

U autorských děl máte nejprve náklady s vytvořením autorského díla. Pak máte náklady na distribuci, ale ty už nejsou tak vysoké. Do ceny jednotlivých kopií ale musíte započítat i ty náklady na vytvoření autorského díla – na ty se často zapomíná, a vy na ně také zapomínáte.

Předně: nikde nepíšu, že by mediální domy měly poskytovat autorská díla jen za cenu nákladů na uložení kopie, jakož ani, že by se tak mělo dít na úložištích typu uloz.to!
Dále: že někdo díla stahoval nelegálně a teď je kupuje jsem rozhodně nikde nepsal! Něco takového psal např. p. Robert Seifried v diskusním vlákně o kus dále. Nezbloudil jste trochu?
Krom toho jsem výslovně napsal, že existují náklady na produkci a distribuci díla - takže jsem na ně rozhodně nezapomněl.

Předně: nikde nepíšu, že by mediální domy měly poskytovat autorská díla jen za cenu nákladů na uložení kopie,
To jste napsal. Napsal jste, že by měly poskytovat autorská díla stejně levně, jako jsou nelegálně na úložištích – a tam jsou jen za cenu nákladů na uložení kopie, autorům za licence tam nikdo neplatí.

Dále: že někdo díla stahoval nelegálně a teď je kupuje jsem rozhodně nikde nepsal!
Já jsem také netvrdil, že jste to psal vy. Ale byl to v této diskusi jediný nápad, jak zaplatit za vznik autorského díla.

Přesněji jsem napsal (ještě o kousek výš), že ta cena by klidně mohla být kolem 30 Kč - a že za streaming ani tolik nedostanou. (A je otázkou, kolik dostanou ze vstupenky v biografu a kolik z každého DVD či BD.)
Naopak, při využití vlastního, stávajícího serveru, ušetří ty náklady na uložení kopie, protože ta tam už je přichystaná pro streaming.
Ostatně, na KVIFF.tv mne jeden film přijde obvykle na nějakých 120 Kč - a to mi připadá jako velmi konkurenceschopná cena.

Ono vůbec není až tak důležité, za jakou cenu by to reálně nabízeli, aby si zvýšili příjem a zaplatili náklady na výrobu + zisk. V té kalkulaci totiž dostanete nějaké poměrně velmi nízké číslo, za které se vyplatí film prodávat ke stažení (bude to někde kolem 1 USD). Jenže to není cena, za kterou ten film chcete nabízet, ta musí být vyšší. Pak následuje klasická optimalizace jak vysoko můžu s cenou jít, aby zákazníci nakupovali zde a nikoliv u (nekalé) konkurence.
Problém je, že pokud nelegálnímu rozmnožování začnete bránit technickými prostředky (DRM), tak nejenom zvýšíte své náklady, ale také odradíte část zákazníků - takže se příjem sníží. Tedy: nabídkou ke stažení bez DRM získáte víc, než s DRM.
Byť tím usnadníte pirátům život. Jenže: při nízké ceně se nevyplatí hledat u pirátů - ušetříte tím málo a rizika jsou zbytečně velká.

Ale hlavním důvodem, proč mediální domy tuto formu prodeje potlačují, je to, že tím konkurují ostatním svým distribučním kanálům. Například: pokud by někdo koupil všechny filmy z katalogu (které chce vidět), neobjedná si streaming. Kdo si film stáhne, nemá potřebu si koupit DVD a později kvalitnější BD - takže tady příjem klesne.
To vše se ale dá spočítat. A ať to beru z kterékoliv strany, vyjde mi, že umožnění stahovat filmy od zdroje je výhodné.
Jen najít model, jak to dělat efektivně. A to se ty mediální domy právě teď učí.

Ztratil jsem se v tom, co vlastně chcete. Nejdřív jste chtěl autorská díla jen za cenu nákladů na distribuci. Teď střílíte od boku nějaké ceny, ale nepíšete čeho. Píšete o nákladech DRM, ale už zapomínáte, o co autor přijde, když DRM nepoužije. A domáháte se možnosti stáhnout si kopii díla, ale tu vám spousta autorů nabízí, a naopak konzumenti o to moc zájem nemají, protože u streamovacích služeb dostanou za stejnou cenu mnohem širší nabídku. Mám pocit, že jste zaspal dobu a chcete něco, co už tu bylo, akorát konzumenti dali přednost lepší (a stále legální) nabídce.