Výsledky hledání směřují do několika rovin. Jednak je to implementace rozličných kešovacích a podobných mechanismů, které dostávají obsah co nejblíže klientovi, jednak implementací dokonalejších algoritmů přímo v inkriminovaných technologiích (např. lepší kodeky pro audio/video). Souběžně s tím však běží snahy o vylepšení přenosových charakteristik síťového prostředí.
Kromě navyšování dostupného přenosového pásma (prostým upgrade kapacit) existuje zájem lépe využít pásma aktuálního. Důvodem je fakt, že tržní prostředí je vedeno (obecně) snahou o maximalizaci zisku z aktuálních kapacit, tudíž i v případě dostupnosti vyšších kapacit jsou tyto povětšinou nevyužity (zeptejte se GTS/EBONE, kolik z jejich kapacity 2,5 Gb/s okruhu z Prahy do Berlína je využito). V ČR k tomu navíc přistupuje problém s nedostupnosti a vysokou cenou vysokorychlostních technologií na poslední míli. Doufejme, že konkurence na telekomunikačním trhu s tímto faktem něco udělá. Technické limity běžných internetových technologií tudíž nejsou dosaženy díky existenci brzdících faktorů.
Oblast nekomerčního Internetu, například ve vědeckovýzkumné oblasti, se řídí jinými pravidly. Cílem je maximalizace využití dostupných technologií. Po mnoha letech soupeření mezi potřebami akademické komunity (zdravíme studenty na připojených kolejích) a dostupnými kapacitami se zdá, že situace dospěla do stavu rovnováhy. Dokladem budiž statistiky sítě TEN-155 CZ na http://www.ten.cz/provoz/zatizeni/ nebo statistiky sítě Internet2 s názvem Abilene na adrese http://hydra.uits.iu.edu/~abilene/traffic/. Jako problém se zde jeví spíše připojení uvnitř sítí připojených k těmto páteřím. Problémy mohou způsobovat jak metropolitní sítě, tak vlastní sítě připojených organizací.
Systémovým řešením těchto problémů s úzkými místy je samozřejmě jednak jejich odstranění posilováním infrastruktury. Zároveň se ovšem používá prioritizace provozu, který se rozkládá na skupiny s různou prioritou doručení. Příslušný aktivní prvek potom doručuje síťové entity (rámce, pakety) v závislosti na prioritě daného provozu.
Samozřejmě snížením zatížení jednoho elementu sítí, datových spojů, se zvýší zatížení aktivních prvků, které musí implementovat algoritmy pro řízení priorit.
Ve vysokorychlostních sítích se na prvky QoS (Quality of Services – kvalita služeb) objevují například v protokolu ATM. ATM jako takové dokáže zabezpečit několik typů provozu, které jsou navzájem nezávislé. Problém využití ATM pro IP provoz je jednak v poměrně velké režii (běžně se uvádí kolem 20%) a v tom, že leží pod IP. Díky tomu je velmi složité oddělit provoz jednotlivých IP služeb (například pro doručování USENET News lze ustavit speciální kanál-PVC a na směrovači uplatnit „policy routing“ do onoho kanálu). Tato složitost je jednak organizační a jednak samozřejmě technická. Díky těmto faktorům (především administrativní složitost) není vhodné používat QoS v ATM jako platformu pro doručování IP služeb.
Více šancí má implementace QoS prvků přímo v IP protokolu. Kromě protokolů, jako je RVSP se v současné době začíná experimentovat se službami rodiny DiffServ. Tyto služby umožňují flexibilně přiřazovat jednotlivým IP službám priority, čímž definují průchodnost jednotlivých služeb sítí. Odpadají tak problémy s administrativním zabezpečením jednotlivých služeb na nižších úrovních síťové infrastruktury.
To, jestli a jak budou služby zabezpečující QoS na úrovni IP úspěšné, bude paradoxně záležet především na schopnosti ostatních mechanismů a nástrojů omezit úzká místa v síťové infrastruktuře. Pokud technické a cenové schopnosti infrastruktury budou vyšší než nároky uživatelů, jsou QoS mechanismy odsouzeny na smetiště dějin. Pravděpodobný je však jiný scénář, který umožní jejich uplatnění v místech, kde bude přenosového pásma nedostatek (což paradoxně není příklad vědeckovýzkumných sítí, kde se problémům QoS věnuje poměrně mnoho úsilí).
ČLÁNKY DO MAILU