Na obrazovce má být méně textu, protože lidé text už nečtou po slabikách, ale celých slovech, či větách, aniž by si to uvědomovali.
Je to věc toho, že zde do produktivního věku se dostávají generace, které od útlého věku pracují s počítačem a internetem. To co kdysi umělo jen pár lidí, číst celé věty najednou (rychločtení), dnes praktikují všichni, jen si to neuvědomují.
Informace se nyní nezískávají postupně, ale filtrovaně, skrolováním tam a zpět. Což je zcela přirozené, vzhledem k plasticitě mozku. Interní postupy mozku se tak dostávají na povrch, vně organismus, obrazovka se pak paradoxně stává jeho organickou částí.
Celý tento evoluční proces je neuvědomělý a bude patrný až z delšího historického odstupu.
Děláme vždy jen to co je přirozené a optimální.
Hudebník hudbu z not slyší.
A máte pravdu, po období rozsáhlých a melodicky bohatých symfonií (Dvořák, Mahler - https://www.youtube.com/watch?v=rPLiEsp4yQU ) se přišlo i ve vážné hudbě k období minimalismu (Glass - https://www.youtube.com/watch?v=6Stu7h7Qup8 ).
Je to spojeno s evolučním vyhledávacím algoritmem, který hledá optimální rozdělení zdrojů, jehož jsme všichni součástí, aniž bychom si to uvědomovali.
Až na to, že vedle Glassova minimalismu se rozvíjela i mikrotonální hudba, jež zahustila na půltónech založené stupnice.
Experimentovat se dá jak s ubíráním, tak s přidáváním, přičemž se dělo a děje oboje. Vzít si jednu z těchto linií a použít ji jako argument pro určitý přirozený vývoj je spíše než co jiného úsměvným příkladem selektivní slepoty.
Ano, přesně tak. Žádný směr vývoje není špatný. Směrem k jednoduchosti, či naopak ke složitosti, a tato období se navzájem střídají, podle toho, jak kolektivně rozhodne společenství a co v danou chvíli převáží a je kolektivně přijato právě pro tuto chvíli.
Složitost konzumenta vede k objevování nových prostorů zkoumáním podaného, jednoduchost zase domýšlením a rozvíjením podaného.
Jinak jednoduchý design dnes má i prozaický účel, zavedením umělé tajemnosti (co je za rohem) a nutnosti skrolování, obojí má má za cíl udržet konzumenta déle na stránce, nejprve aby ho zaujalo tajemství, co se skrývá za rohem, pak aby na stránce zůstal proto, že už do ní investoval energii (skrolování) a tím se zabrzdil rozhodovací algoritmus mozku pro tyto případy.
Pokud člověk vidí vše najednou, mozek má tendenci se rychle rozhodnout, zda tyto informace potřebuje (první dojem), či ne a často neuváženě vydá povel k opuštění stránky.
Pozornost nastupujících generací je mnohem těkavější, než těch předchozích, design se jen přizpůsobuje změnám vnímání lidí.
Rozhoduje samozřejmě praxe, to co se ujme a samo si na sebe vydělá.
Roztahaná úvodní stránka je akorát nasírací. Nicméně furt lepší řídké nic, než několik odstavců hutného sebechvalného žvatlání o ničem, to teda jako jo. :-)
A na rozdíl od ADHD frikulínů s vomatlací vobrazovkou, na něž je cíleno, mám u počítače klávesnici s užitečnými čudlíky jako Page Down nebo dokonce End. Naštěstí když to menu není nahoře, tak je aspoň dole.
Proč roztahaná, když na desktopu otevřete aplikaci, taky tam kolikrát nic není resp. nebylo a nikomu to nevadilo, teprve pod vlivem internetu se do aplikací začal přidávat dashboard, nyní se jen vracíme ke kořenům. Stránky už nejsou stránky, tedy text ke čtení, ale aplikace, tedy rozhraní ke spouštění akcí.
Jádrem Webnode je provádění nějakých akcí a realizace představ uživatele a ne poskytování mu informací, které by jen pasivně přijímal.
Ovšem, potřebné informace jsou schované, a najde si je někdo, kdo tu stránku navštívil poprvé, ale pro někoho, kdo je na ní po sté, jsou jen balastem.
O úspěchu toho designu rozhodnou uživatelé, a to posoudit neumíme, protože nemáme data ohledně sledovanosti, zakládání nových účtů, umisťování reklamy a příjmu stránky. O to jediné přece jde.