Každá dvojice neidentických zpráv vede na totálně rozdílnou hodnotu hash, dokonce i v případě, že se dvě zprávy liší pouze v jediném bitu. I pro splnění této podmínky se přechází na hash algoritmy s větší délkou výstupní hodnoty.
Kdyby tohle byla pravda, tak se s nějakým přechodem na SHA-2 nikdo neobtěžuje a dodnes si veškerá data nosíme na disketách. Film by se nestahoval z internetu několik hodin, ale dal by se napsat na papírek.Skutečností je, že existuje teoreticky nekonečné množství různých zpráv, které mají stejný hash. Aby tedy vůbec použití hash funkce mělo smysl, jsou tyto funkce navržené tak, aby bylo obtížné k jedné zprávě (té, kterou podepisuji) vytvořit jinou, která by měla stejný hash a tudíž by měla stejný podpis. Pokud by nalezení další zprávy se stejným hashem bylo snadné, bylo by možné místo původní zprávy podvrhnout jinou, která by ale měla stejný klíč.
A to je důvod upgradu na SHA 2. S tím, jak roste výkon počítačů a s tím, jak rostou naše znalosti hashovacích funkcí, blíží se doba, kdy v případě SHA 1 vytvoření nové zprávy se stejným klíčem už nebude až takový problém. Na SHA 2 se přechází proto, abychom toto hledání opět o něco stížili a získali další čas.